Tři japonské zahrady, které musíte navštívit

Už vám někdo vyprávěl o slavných japonských zahradách? Tipoval bych, že se vám vybaví ozdobné bonsaje a zenové parčíky před chrámy, ale ty teď nechme stranou. Myslím skutečně velké zahrady, které by se měly dostat na váš seznam TOP míst k navštívení, protože je mi jasné, že tam zatím nejsou. Napravte to, povím vám o nich víc.

Kenroku-en, Koraku-en, Kairaku-en nebo taky Velká trojka, oáza klidu, zelené nebe, pojmenovat si je můžete podle sebe a pokud vás to alespoň trochu táhne do přírody, zaručeně vám učarují.

Nebudu lhát, sám jsem se k velkým zahradám dostal jen náhodou a začalo to shodou okolností u té nejkrásnější v Kanazawě. Měl jsem pár dní volna, plány žádné a protože mi dobíhal jeden Rail Pass, rozhodl jsem se ho vyždímat do konce. Do oka mi padlo nenápadné městečko v prefektuře Išikawa na středozápadním pobřeží Japonska. Nijak zvlášť velké, jeho 460 tisíc obyvatel a stejná rozloha v km2 se tady vlastně celkem ztratí. Je mimo hlavní trasy turistů, ale zase mají pěkný hrad, nějakou čupr zahradu, suši, no a hlavně (!) sem jezdí expresní vlak přímo z Ósaky. Znamení! O městě jako takovém se ale rozepíšu někdy jindy, nechme prostor zahradám.

Čirá zenová radost a pohoda…

Kenroku-en, 

…nebo také místo, kde se snoubí šest aspektů ideální zahrady jako prostornost, dechberoucí panoramata nebo klid, je nejstarší ze všech tří a do jisté míry je to na ní znát (v tom nejlepším smyslu slova). Její počátky sahají do druhé poloviny 17. století a po dalších 200 let docházelo k rozvoji. Díky unikátnímu rozložení zahrady zde zažijete společnost i příjemný pocit ústraní a samoty. Užijete si elementy vody, vetřu i země v té nejčistší podobě, na rovině i mírných kopcích, na kterých se stáčejí klikaté cestičky. Znavení poutníci zde mohou vyzkoušet pravý čajový obřad, nebo zaskočit na něco malého v přilehlé uličce se starými stánky, které vás vrátí o pár desítek let nazpátek. Sám jsem tady zasedl k drobné práci a užíval si příjemného klidu mezi 9 tisíci zdejšími stromy. Zavítejte na přelomu března a dubna a ohromí vás krom všeho ostatního i kvetoucí sakury. Vstup do zahrad stojí jen pár korun, není důvod je vynechat.

PS: Mají tady i nejstarší fontánu v celém Japonsku, to jste nečekali, co?

Zahrada bez vody je jako dům bez střechy… staré Dan-sanovo přísloví.

Po Kanazawě jsem vyrazil rovnou na ostrov Šikoku, kde jsem si chtěl mj. vyzkoušet slavné lázně Dogo ve městě Macujama. Na noc jsem zůstal u místního rodáka, který mě pohostil ve svém starém domě, patrně vytrženém z reality moderního Japonska, bylo to skvělé! Když jsme se loučili, kladl mi Šigeru na srdce jediné, „Pokračuj v objevování velkých japonských zahrad! Jedna je v Okajamě, máš to cestou.“ A tak jsem poslechl, protože to jinudy než přes Okajamu ani nešlo. Vystoupil jsem a vyrazil prozkoumat druhý z velkých zahradních skvostů.

Dechberoucí panoramata Korakuen…

Koraku-en, 

…zahrada, jejíž název je inspirován úslovím „nejdříve mysli na potřeby ostatních a až poté na svoje“, je druhou nejstarší z velkých zahrad. Stejně jako v Kanazawě i zde najdete zahradu jen pár minut pěšky od hlavní vlakové stanice a samozřejmě v blízkosti krásného hradu. Korakuen byla dokončena už v roce 1700 a od té doby zůstává prakticky v nezměněné podobě, což jen dokazuje její unikátnost. Na rozdíl od první jmenované, zde najdete především rozlehlé pláně s nádherným výhledem na celé okolí i protékající říčkou. Kompaktnost a určitá stromovitost Kenrokuen zde ustupuje prostornosti, která přímo vybízí k piknikům a hrátkám v zelené trávě. Zde se bavili feudální vládci a jejich významní hosté. Teď můžete vy.

PS: Na vodní hladině mezi zahradou a hradem mají šlapací labutě…

Zahrada jako stvořená pro romantickou procházku.

Když jsem se pak z Ósaky přestěhoval do Jokohamy, cesta do poslední z trojice, Kairakuen, se zkrátka nabízela. Najít ji totiž můžete relativně nedaleko Tokia v malém městečku Mito, které je hlavním městem prefektury Ibaraki. Shodou okolností právě tam já měl vyhlédnutou úplně jinou zahradu, nebo spíše park, který mě uchvátil už dávno a …ale to si nechám na jiný článek. Prostě, jednoho dne jsem vyrazil na cestu směrem k Ibaraki, kam jsem ale nikdy nedojel, protože jsem se v jedné chvíli ztratil na přestupní stanici, nestihl expresní vlak (jakmile mi oznámili, že nemám potřebnou rezervaci), a tak to pokračovalo. Místo cesty do parku jsem se rozhodl relaxovat v tokijské čtvrti Ikebukuro a cesta za zelení tak byla odložena na neurčito. Svým způsobem je ale vlastně dobře, že to tak dopadlo, zvlášť když vezmu v potaz název poslední ze tří zahrad…

Vážně tady jsou, nekecám!

Kairaku-en,

…místo, které bychom si měli užít společně, jak říká překlad názvu. I já si ho tedy užiju společně s někým mně blízkým. Zahrada byla vytvořena až koncem první poloviny 19. století a místní šlechtic, lord Tokugawa Nariaki, ji na rozdíl od předchozích dvou zpřístupnil i veřejnosti. Říká se, že nejkrásnější je Kairakuen na přelomu února a března, kdy rozkvétají bílé, růžové a červené květy švestek, kterých tady roste na sto druhů. Vstup do zahrady je zdarma, možná se tam brzy potkáme.

PS: Je to překvapivé, ale z toho co jsem slyšel od svých přátel a co jsem se dočetl online, si Kairakuen jako poslední ze tří zahrad nechává k navštívení velká spousta cestovatelů. Jestli je to záměrně, nebo vrtkavostí osudu, to nelze jednoznačně říct…

Fotky Kairakuen bohužel nemám, tak alespoň ještě jedna momentka z Kanazawy.

Při další cestě do Japonska mám jasný cíl. Užít si krásný den v rozkvetlé Kairakuen a završit svou zahradní japonskou cestu, …nebo alespoň její první kolo. Přidáte se?

Napsat komentář