Praní (špinavých) peněz po Japonsku

Jestli se vám letos zdá, že je vaše bohatství menší než jindy, patrně jste si na jaře neumyli dostatek peněz. V Japonsku to dělají už přes 750 let a očividně to zabírá.

Když jsme se takhle při výšlapu na horu Takao zastavili u chrámové fontánky a můj kamarád Takajuki hodil peníze do košíku s úmyslem proprat je ve vodě, ťukal jsem si na čelo a říkal mu, že si ze mě určitě dělá srandu. Jenže on v tom nebyl sám. Kolem nás se přidalo i pár dalších lidí. Někdo vhodil tisíc jenů, jiný neváhal s desítkou a pár mincemi navrch. Zkrátka myla celá rodina včetně sousedů a psa. Trocha zázračné vody a bohatství vás nemine.

Tradice mytí peněz se údajně zrodila začátkem druhé poloviny 13. století v Kamakuře (v období, kdy tady sídlil šógun) – a konkrétně pak v chrámu Zeniarai Benten, jehož název „zeniarai“ mimochodem znamená právě umývání peněz (přesněji možná mincí).

Stručně popsáno… Tehdejší regent vybídl věřící, aby uctili buddhistického boha sklizně a plodnosti Ugadžina a umyli zde své peníze, protože se jim zajisté odvděčí a znásobí jejich jmění. No a lidem se to nepochybně zalíbilo, protože tradici udrželi dodnes. Dokonce s tou výhodou, že už nemusíte za svatou vodou jezdit pouze do Kamakury.

Musím říct, že právě propojení starého Japonska s tím novým, hypermoderním, je něco, co se mi vážně moc líbí. A jen tak na závěr. Takajukiho jsem od té doby skoro neviděl, podle fotek ale vím, že za posledních pár měsíců stihl hned několik dovolených v zahraničí, takže na tom znásobení asi přece jen něco bude. 

PS: Za propláchnuté peníze jsme si na vrcholku koupili přeslazené Kakigori (japonskou ledovou tříšť zalitou sladkým sirupem). Asi půlka mi sice během chvilky spadla na zem, i ten zbytek ale v jarním vedru parádně chladil.