Kam se poděly? Pohnutá minulost japonských košů
Představte si klasickou situaci. Zvesela kráčíte Tokiem, mlaskáte si nad posledním kouskem tuňákového onigiri a mezi prsty už mačkáte obal, abyste ho mohli s přesností prvoligového basketbalisty hodit do nejbližšího koše. Jenže! Už hodinu jste žádný koš ani nezahlédli. Jste tak hrozně nepozorní? Vůbec ne. Koše tady prostě nejsou. Tak už to v Japonsku mají.
Nikdo je neukradl ani nezničil. A dokonce nejde ani o vládní nařízení, jak ušetřit na veřejných výdajích. Můžou za to teroristi. Bohužel.
K odstranění velkého počtu odpadkových košů se v Japonsku rozhodli po útocích z roku 1995, kdy extrémistická skupina Aum Shinrikyo zaútočila smrtícím plynem v tokijském metru, což mělo za následek několik mrtvých a tisíce zraněných (částečně o tom píše např. Haruki Murakami ve sbírce Po otřesech). Odpadkové koše představovaly hrozbu coby místo, kam se daly snadno ukrýt zbraně nebo nálože. Lidé chtěli řešení a vláda konala. Od té doby jsou koše fuč.
Hlavní důvod přetrvává i po 20 letech, jediný ale samozřejmě není. Japonsko má poměrně striktní zákony o recyklaci a četné koše na ulicích krom jiného vedou i k hromadě smetí kolem. A protože si to Japonci dobře uvědomují, efektivně tento problém řeší. I když se tak pořád najdou lidi, kteří klidně hodí odpadky na zem, většina je spořádaně nosí s sebou a ve srovnání s jinými zeměmi je tady znečištění podstatně menší. Jíst nebo pít za chůze se navíc stále považuje za neslušné. Každý si proto svačinu sní obvykle hned před obchodem, v baru nebo doma, takže vyhazovat něco cestou není třeba. Jak jednoduché.
Protože Japonsko nemá dostatek přírodních zdrojů, snaží se být velmi soběstačné. Vyhazovat např. domácí spotřebiče a přístroje je přísně zakázané — pračky, počítače, televize… Japonsko dnes recykluje 98 % všech kovů.
Co tedy s odpadky, když jste v Japonsku? Košů sice není moc, na některá místa se ale pořád můžete spolehnout. Vlaková nástupiště, samoobsluhy, nákupní centra a nápojové automaty — to jsou lokality, kde se košům ještě dobře daří. Nebo, pokud v Japonsku bydlíte, si svoje smetí odneste domů a hezky ho roztřiďte. Pokud teda víte, jak na to, protože vynášení odpadků z domova… to je samostatná kapitola. O tom ale zase příště 😉
Dobrej název článku 😀
Když jsem připravovala přednášku o třídění odpadků v Japonsku, narazila jsem právě i na informací, že některým se nechtělo moc řešit ty složité rituály kolem domácího třídění a vynášení, a tak svůj odpad nenápadně podstrkovali do těch veřejných košů, no. A tak že teda zmizely i z důvodu donucení k domácímu třídění.
Děkuju za tip! 🙂 Chtěl bych napsat článek o třídění domácích odpadků, takže to pak určitě zařadím. Chystáš teď nějakou přednášku v nejbližší době?
Teď zrovna chystám přednášku o japonských poklopech od kanálů. Příští středu v Brně 🙂
Otázka, ako sa darí v Japonsku Starbucksu? Lebo ten reťazec je vybudovaný na tom, že sa káva berie do ruky a pije sa na ulici. A keď je to v Japonsku neslušné, zmenil Starbucks Japoncov, alebo Japonci Starbucks? V Číne zmenil Starbucks Číňanov, ale napríklad Číňania zmenili sieť reštaurácii Hooters na rodinný podnik. Je to podla mňa veľmi zaujímavý fenomén, ako veľké západné reťazce vchádzajú na trhy s inou kultúrou. Jedno musí povoliť, vždy je to ale niečo iné.Napadlo ma to práve pri tej poznámke, že je neslužné jesť a piť na ulici.
To je dobrá otázka. Přiznám se, že jsem se na tohle nikdy nezaměřoval protože nejsem kafař a tím pádem Starbucks nevyhledávám, ale zkusím si o tom něco zjistit.
Bola som v japonsku len na vylete, takze moj prispevok je obmedzeny, ale: najst rano podnik, ktory ponukal 'kavu so sebou' bolo takmer nemozne, a to som byvala v Tokyu v Shinjuku. Alternativou bolo kupit si kavu v plechovke z automatu, ktore boli fakt na kazdom rohu a ponukali vselijake ine napoje, vratane vody. V Starbuckse som bola, a ludia si pili kavu hlavne priamo tam, alebo ju konzumovali na terase tej istej budovy, fakt nebolo bezne vidiet na ulici ludi s jednorazovymi poharmi. V preplnenom metre ale aj na turisticky oblubenych miestach som fakt ocenila, ze ludia s jedlom sa pozastavili bokom kym ho skonzumovali, resp. v metre nejedli vobec.