Kdo nepracuje do noci, není správný Japonec!

O práci v Japonsku se běžně říká, že je to řehole. Nikdo neodchází dříve než šéf, přesčasy jsou na denním pořádku a když o své zaměstnání přijdete, máte v podstatě jediné východisko… Protože firma je vaše všechno. Je to ale skutečně pravda, nebo jen předsudky bez reálného základu?

K článku o práci v Japonsku mě vyhecovaly dvě věci – zaprvé, bydlel jsem pár měsíců u svého kamaráda Takajukiho v Jokohamě a měl jsem možnost sledovat, jak náročné jsou jeho dny, přestože pracuje na klasické IT pozici (toho času ve Fujitsu). Odcházel po sedmé a když měl dobrý den, po sedmé se taky vracel, ale večer. Druhým impulsem bylo skvělé video Grega Lama z kanálu Life where I’m from, které se právě na oblast práce zaměřilo a najdete ho někde uprostřed příspěvku. Doporučuji zhlédnout! Anebo rovnou skočte na můj čerstvý rozhovor s Gregem.

Abychom tady nebyli do rána, protože tohle téma by vydalo minimálně na celou knihu, vybral jsem do začátku tři oblasti, které mě už dlouho zajímaly:

1. Jak je to s přesčasy? 
2. Co je pravdy na častých sebevraždách? 
3. A skutečně musí zaměstnanci s šéfem po práci na pivo?

Zbytek si necháme zase na jindy a nebo si ideálně pusťte zmíněné video, kde autor mj. blíže rozebírá pracovní postavení žen v Japonsku i práci cizinců.

Čím déle pracuješ, tím jsi lepší člověk!

„Dříve byla pravidla opravdu hodně striktní. Dnes to záleží hlavně na firmě nebo oddělení. Problém ale zůstává v nastavení mysli a hlavně u starších lidí, kteří to pořád vnímají tak, že pracovat tvrdě a dlouho je skvělé a důležité,“ říkal mi při jednom rozhovoru Taka. A není se čemu divit. Tvrdá práce, přesčasy a striktní pracovní prostředí byly jedním z motorů japonského ekonomického úspěchu v druhé polovině minulého století. Firmy navíc garantovaly, že se o své zaměstnance postarají prakticky po zbytek života a produktivita to vyhrála na celé čáře, bohužel taky za cenu životů. Na konci 80. let se dle průzkumu dokonce celá 1/4 všech zaměstnaných mužů dostala v průměru přes 60 odpracovaných hodin týdně. A vyčerpání se na spoustě z nich podepsalo = smrt z přepracování má v Japonsku své vlastní pojmenování „karoši“.

Došlo to dokonce do takového stavu, že pokud byla taková smrt prokázána, dostala rodina odškodné od vlády ve výši kolem 400 tisíc korun a od firmy až ve výši desítek miliónů. 

Problém je aktuální i dnes a oficiální čísla z roku 2015 uvádí přes 2000 podobných případů úmrtí (neoficiálně jich ale může být více). Sebevraždy související se zaměstnáním tak bohužel nejsou jen smyšlenou legendou – a nejde samozřejmě pouze o přepracování, ale mnohdy třeba i ztrátu důležitého místa nebo jiné důvody. Je ale taky třeba říct, že tohle není pouze japonský problém. Podobné případy se vyskytují všude po světě.

Mimochodem, odejít z práce dříve než šéf nebo kolegové, bylo také velké tabu a na řadě míst se duch této „tradice“ pořád drží. Klidně jste mohli mít svou práci hotovou, ale kdo nepočkal na ostatní, dostal se přinejmenším do řečí a všem bylo jasné, že to asi nebude moc dobrý týmový hráč… (viz Gregovo video).

Revoluce práce?

„Protože se média rády chytají podobných negativních případů, vláda se snaží o změnu,“ navedl mě nedávno Taka k tzv. revoluci práce (働き方改革 neboli hatarakikata-kaikaku), kterou už před nějakou dobou představil premiér Šinzó Abe.

Ta má hned několik cílů, vyjmenuju alespoň pár:

• omezení práce přesčas, 
• podpora zaměstnávaní zahraničních pracovníků, 
• pomoc starším zaměstnancům a pracujícím rodičům, 
• podporu péče o děti,
• rozvoj možností práce na dálku atd.

Dnešní mladé generace nemají v úmyslu pracovat tak, jako jejich rodiče nebo prarodiče a firmy i vláda to samozřejmě vnímají. Na druhou stranu, tradice v hlavách Japonců jsou hluboce zakořeněné a dokud se tohle nezmění, budou to mít všechny snahy o změnu složité. Upravit myšlení zkrátka nejde ze dne na den. Vemte si třeba následující příklad…

V rámci zavádění změn se objevil i tzv. Prémiový pátek, kdy byli zaměstnanci vybízeni k tomu, aby vždy poslední pátek v měsíci odešli dříve z práce. Cíl byl jasný, uvolnit napětí na pracovišti. Ukázalo se ale, že to není tak jednoduché. Zaměstnanci totiž dříve odcházet nechtěli a některé firmy jim proto musely nabízet benefity za to, že si skutečně odpíchnou dříve. Třeba drobný finanční bonus (500-600 Kč). Některé společnosti dokonce došly do takového stavu, že musely lidi vyhánět z kanceláří. Třeba tak, že v určitou hodinu vypínali světla.

Mimochodem, dlouhá pracovní doba během 70. let byly mj. motorem pro vznik tzv. kapslových hotelů.

Než se začnete smát, zvažte ještě další důvod, který Takajuki vypíchl: „I když nás firma vybízí k tomu, abychom nepracovali přesčas, objem naší práce je stejný. Výsledek je pak takový, že máme méně času, ale stejné množství úkolů. A to není fér. Nemluvě o nižším platu.“ Takže i když v podstatě musíte vyrazit domů dříve, příval práce vás častokrát stejně donutí vzít si úkoly domů nebo si druhý den přivstat… Prostě si ten čas tak jako tak nějak odpracujete. Nedivím se pak, že je k reformám mnoho zaměstnanců skeptických.

Tak nestresuj a vem si dovolenou

Možná se v souvislosti s tím ptáte, jak to mají Japonci s dovolenou? V zásadě podobně jako my a někdy možná i lépe, protože vedle 20 dnů volna, které si mohou vzít, mají navíc i spoustu státních svátků – viz třeba Zlatý týden. Háček je ale v tom, že si běžně nemohou vybrat třeba dva týdny dovolené vkuse, tradiční jsou spíše 1-2 dny.

Prostě kdo pracuje dlouho, je přínosem pro společnost. A kdo nepracuje, je podivín. Vyčnívat se příliš nevyplácí.

Po práci legraci

Hodně zajímavou zvyklostí jsou picí párty po práci (飲み会 neboli nomikai), ke kterým obvykle vybízí nadřízení. Nejsou sice povinné, ale současně není vhodné je vynechávat. Kdo totiž nepatří do kolektivu, má to na pracovišti podstatně těžší. „Někdo chodí jednou týdně, někdo jen párkrát do roka. My jako vývojáři nemáme tyhle párty často, ale třeba obchoďáci chodí pořád,“ další z cenných Takajukiho postřehů.

Za neúčast na těchto akcích vás sice nikdo trestat nebude, ale sociální tlak vás k nim stejně donutí. Společné pití je navíc výhodné pro rychlejší navázaní vztahů s kolegy a ty jsou na pracovišti zvlášť v Japonsku důležité. Když pak ale taková večerní posezení započítáte do svého pracovního času, bude z toho nonstop šichta.

Povím vám, že čím více se nořím do východního pracovního prostředí, tím více si cením své svobody na volné noze. A to mi Taka říkal, že Korejské společnosti jsou co do pravidel ještě podstatně tvrdší. Ani si to nechci představovat…

To už je ale protentokrát vše. Poškrábali jsme téma práce v Japonsku sice jen tak lehce popovrchu, nějak se ale začít musí. Tak práci zdar!

PS: Vtipně celou tuto pracovní kulturu paroduje japonský animovaný seriál Aggressive Retsuko. Každý díl má cca 1 minutu a jestli vás tohle téma zajímá, rozhodně doporučuji sledovat.