MIZUBIZU: „Když řekneme honeymoon, začnou nám lidi tleskat a gratulovat!“

Roční líbánky v Japonsku na kolech. Až budu jednou svou slečnu žádat o ruku, takový nápad mi určitě probleskne v hlavě. Možná teda až na ta kola, která asi vyměním za vlaky a pěší chůzi. Michal a Zuzka v tom každopádně měli jasno. Vzali se, sbalili bicykly a vyrazili. No a mně to nedalo, abych se o jejich dobrodružství nedozvěděl víc. Zvědavec Japonec.

Pokud se alespoň trochu pohybujete v naší japonské komunitě, výprava Michala a Zuzky Blažkových alias MIZUBIZU vám určitě neutekla. Před necelým rokem měli svatbu a jen chvíli na to vyrazili dobýt japonské cyklostezky. Od úplného severu až na ten nejjižnější jih.

I když ani jednoho neznáte, věřím, že si stejně jako já po chvilce sledování jejich cesty řeknete, že to musí být hrozně fajn lidi a hlavně opravdu šťastný pár. A možná jim to začnete trochu závidět. Anebo ještě lépe, inspirujete se a vyrazíte někam taky. Třeba do Japonska, protože Japonsko je super. O tom tady doufám nikdo nepochybujeme.

Během našeho rozhovoru MiZu zrovna opouštěli ostrov Šikoku a kdyby vás zajímalo, kde jsou zrovna v tuhle chvíli, doporučuji sledovat jejich příhody na Facebooku nebo si pročtěte skvělé cestopisy, které Zuzka pravidelně píše pro iDNES. Společně ukazují Japonsko se vším všudy, a to se počítá!

Teď už ale pojďme na ty otázky…

Jestli jsem to správně pochopil, tak v Japonsku nejste poprvé. Jaké bylo to vůbec první seznámení se zemí a čím vám učarovala? Zajímali jste se o Japonsko i dříve, nebo to byl spontánní nápad?

Michal: Já jsem v Japonsku poprvé. Mé seznámení proběhlo strašně krásně, jelikož jsme první týden byli v péči Eriky (host mamky) a její rodiny! Jako dítě jsem měl rád nindži, věděl jsem že tam jsou samurajové a hlavně, když mi bylo 10 let, tak jsme vyhráli Nagano!

Spontánní nápad to ale pro mě nebyl, jelikož jsem si tak říkal, co by Zůze udělalo tu největší radost na světě.

Zuzka: Já se v rámci svého magisterského Erasmus+ studia dostala na semestr na Wasedu v Tokiu. Vlastně už přesně nevím proč, ale Japonsko pro mě bylo od dětství takovou bájnou modlou. Když jsem si zakládala na gymplu před 15 lety profil na Couchsurfing, tak jsem si v kolonce největšího snu vyplnila návštěvu Japonska. Lákalo mě hlavně estetično, tradiční řemesla a umění. Fascinovalo mě a doteď fascinuje, jak světově unikátní kultura se tu rozvinula. Semestr na Wasedě jsem žila s hostitelskou rodinou Šibatovic a vždycky jsem pak říkávala, že to byl nejšťastnější půlrok mého života. Každičký den tady bylo a je co objevovat. Japonci se jinak chovají, jinak myslí, jinak komunikují a to se promítá do všech sfér života. 

Z pohledu muže můžu říct, že muži tady jsou krapet více vážení.

Spousta lidí vnímá Japonsko jako ten malý noční kousek Tokia nebo Ósaky, kde proudí davy a kolem svítí neony. Jak jste zatím poznali Japonsko vy? Co ho pro vás charakterizuje?

M: Na neonové blikačky, které jsem znal z TV,  jsem se taky těšil. Každopádně ty jsme viděli zhruba až po měsíci a půl a to v hlavním městě Hokkaida. Za těch 9 měsíců bych řekl, že jsme Japonsko poznali hodně. A charakteristik je hnedle několik: Srdeční a přátelští lidé, krásná krajina – defacto na jedné straně hory, na druhé moře/oceán – skvělé a levné jídlo a všudypřítomný pocit bezpečí (pokud teda není mega tajfun).

Z: Právě tenhle stereotyp je jeden z důvodů, proč věnujeme tolik úsilí a času do naší Fb stránky MIZUBIZU. Ukazujeme lidem celý další svět, který Japonsko kromě těch profláknutých destinací představuje. Od začátku bylo naším cílem zemi procestovat pomalu, do poslední vesničky. Za těch 9 měsíců pro nás tedy Japonsko znamená hlavně hory a moře. Oboje je tu všudypřítomné. Následně to jsou nesmírně laskaví lidé, kteří nás v podstatě denně oslavují a podporují, ať už slovem či něčím na zub. Dalšími konstantními prvky jsou dřevo a beton, které dobře ilustrují architektonický či urbanistický střet historie a moderna. Staré a nové se tu pro mě kříží někdy inovativním a pozitivním způsobem, někdy ale necitlivě a bezohledně. Panečku a málem bych zapomněla na jídlo. Neznám jiný národ, který by byl tak posedlý jídlem. A že ho tu umí císařsky!

Vezli jste si s sebou vy sami nějaké předsudky ať už vůči zemi nebo samotným Japoncům? Pokud ne teď, tak při své první cestě?

M: Já si vezl předsudky leda tak ke šlapání na kole, ale těch jsem se snažil před odjezdem co nejvíce zbavit a nastavit si svou mysl tak, že to zvládnu!

Z: Já si předsudky nevezla, naopak, asi jsem se narodila s růžovýma japonskýma brýlema, jak mi občas někdo vytýká. Vím velice dobře o japonských neduzích s rasismem, xenofobií, extrémní mírou usvědčení obviněných, nerovnoprávnosti žen, příliš přísných firemních hiearchiích, o jakési nesvobodě projevu dané silnou etiketou zaměřenou na celek místo jedince, a frustracích s tím spojených. Ale vzhledem k tomu, že se tu neusazuju a zcela alibisticky a upřímně řečeno nemám potřebu proti zdejšímu bezpráví bojovat, tak se do stinných japonských stran ani myšlenkově skoro neangažuju. Užívám si světlých stránek a privilegií, kterých tu bělošští turisté poživají.

Spousta místních jsou obří kramáři, stodoly plné bordelu, doma mají kolikrát hromady nepotřebných krámů.

Změnil se po těch několika měsících na cestě váš pohled na celou zemi? A liší se nějak váš pohled na Japonsko z pohledu ženy a muže, nebo ho vnímáte oba stejně?

M: Jak jsem říkal, já žádný extra pohled dopředu neměl. Teď už mám celkem jasný. Z pohledu muže můžu říct, že mi přijde, že muži tu jsou krapet více vážení, resp. třeba u jídla se vždy začne servírovat mužům a pak ženám. Jinak třeba hodně mužů, které potkáme, se baví jen se mnou a bojí se Zůze podívat do očí. Až po chvilce se osmělí a pochopí, že ona to šéfí.

Z: Když jsem studovala v Tokiu, tak jsem sice i hodně cestovala stopem do různých koutů Japonska, ale nepřišla jsem do styku s vesničany tak intenzivně, jako se nám to daří během této cyklovýpravy. Ve velkoměstě vás cizí člověk moc neosloví, teda občas si mě někdo chtěl kvůli výšce vyfotit, ale to je spíš bizár než věc příjemná. Takže teď mám kompletnější obrázek o různých vrstvách společnosti. Namátkou mě napadá, že se obecně má za to, že Japonci jsou velcí minimalisté a sami pořád zmiňují problém nedostatku místa. My ale navštívili dost japonských domácností a projeli nespočet vesnic, díky čemuž víme, že ani jedno není tak úplně pravda. Spousta místních jsou obří kramáři, stodoly plné bordelu, doma mají kolikrát hromady nepotřebných krámů. Zároveň se tu v lecčems s prostorem plýtvá, betonuje se o sto šest na nadměrná parkoviště, která zejí prázdnotou… Mimo obřích měst málokdy vidíte více než dvoupatrové domy. Ovoce je drahé s vysvětlením, že je ho nedostatek, celou zimu ale míjíme tuny popadaných citrusů nechaných ladem z byznysových důvodů.

Co se ženského pohledu týče, tak mě udivují obrovské rozdíly v partnerských soužitích českých a zdejších manželů. Tady spolu páry příliš nekomunikují, co se citlivých témat týče, odlišný je i sexuální život, který si muži leckdy odbývají ve veřejných domech. Emancipace tu ještě neproběhla v takové míře, jako u nás a musím říct, že tradiční japonskou manželkou bych se stát určitě nechtěla. 

S nápadem projet Japonsko na kolech přišla Zuzka, jak na to reagoval Michal? Zvažovali jste i jiné varianty/země, nebo to byl jasný favorit od začátku?

M: Já bych řekl, že dost dobře. Řekl jsem si, že po deseti letech v práci by to chtělo nějakou pauzu, změnu a pořádný dobrodrůžo. No a jelikož jsem už věděl, že se chystám Zůzu požádat o ruku, tak se tohle rovnou nabízelo jako ta nejlepší svatební cesta! Jasný favorit to byl od začátku, jelikož Zůza si fakt Japonsko zamilovala a pořád o něm básnila.

Z: Můžu dodat jen dvě věci. Míša neměl tolik cestovatelských zkušeností, ale byl bez obav z téhle velké výpravy, protože Japonsko je bezpečná země. Já pak po výpravách do Střední Ameriky nebo Vietnamu zas zjišťuju, že mi toulky po rozvíjejících se státech nepřináší tolik radosti, co trempování ve státech vyspělých, bohatých. A Japonsko jsem právě po studijním teaseru chtěla probádat znovu, pořádněji.

Nelitujete někdy, že jste nevyrazili jinak, třeba vlaky? Lákalo by vás vůbec i takové „klidnější“ cestování a třeba jiný styl objevování země?

M: Tak do kopce často lituju, že mi nebylo povoleno elektrokolo. Nebo, že nejedu na elektrickém longboardu, ale nu což. Myslím si, že jiný druh cestování by byl o dost nákladnější, takhle máš svůj celkem rychlý vehikl, který stojí jen trochu té námahy. 

Z: S cykloturistikou jsem měla před líbánkama jen tři týdenní zkušenosti, ale bylo mi jasné, že to je ta nejlepší cesta. Pěšky je člověk hodně pomalý a ničí si záda krosnou. A v čemkoli motorizovaném přicházíte o ten blízký kontakt s krajinou, o prožitek čerstvého vzduchu, o perspektivu malých venkovských cestiček… Každopádně my jsme flexibilní cestovatelé a zvlášť když Míša kolo nemá rád, tak minulé i budoucí výpravy byly a budou i o jiných stylech.

Jen konkrétně v Japonsku je doprava extrémně drahá, pokud člověk cestuje dlouhodobě bez JR Passu, takže to je komplikace. 

Už jsme edukovali stovky lidí, jak to s námi a Slovenskem je.

Jak se Japonskem jezdí na kolech? Je to v něčem jiné od podobného cestování po Česku? Narazili jste na nějaké nečekané překážky?

M: No já za posledních 15 let najel tak cca do 200 km, takže na porovnání rozdílů nejsem ten pravý. Každopádně bych řekl, že se tu jezdí báječně. Cesty jsou ok, ale co hlavně, jsou tu strašně ohleduplní řidiči, kteří tě obloukem objíždí a když si nejsou jistí předjetím, tak za tebou trpělivě jedou i dost dlouho. Až na jeden úsek s nelogickými retardéry na cyklostezce to bylo vše bez problémů.

Z: Pro mě je to hodně jiné z důvodu rozdílnosti povahy zástavby. Česko a vůbec většina Evropy má sídla v krajině rozložená síťovitě, takže najdete spoustu malých, klidných silnic, doprava se víc rozptýlí. Ale Japonsko je kvůli své hornatosti osídleno tak, že je infrastruktura spíše lineární a veškerý provoz se soustředí do koridorů. Takže na kole tu můžete buď šlapat jako blázni nahoru a dolů kopcema, ale stejně nejsou silnice „divočinou“ časté, nebo šetříte kolena a jedete po rovině s auty a kamiony. Na překážky ale nenarážíme, ba naopak, obrovskou výhodou jsou všudypřítomné a čisté veřejné toalety, onseny a jídlo – to řeší většinu cyklistových problémů a potřeb!

Co na vaši cestu říkají Japonci, když jim o ní vyprávíte?

M: Sugoi! To asi nejvíc. A jinak „čekoslovakia“ – tak už jsme cca stovky lidí edukovali jak to s námi a Slovenskem je. A pak se nás ptají, co nám kde chutnalo a kam máme ještě namířeno. Když řekneme „honeymoon“, tak začnou tleskat a gratulovat!

Z: Přesně. Na rozdíl od Čechů Japonci nejsou moc outdooroví, takže drtivé většině přijde naše výprava neskutečně statečná a zajímavá. Je skvělé, jak nás obdivují a povzbuzují, fakt to člověku dodává milou energii.

I když máte relativně krátce po svatbě, trávíte teď spolu opravdu 24 hodin denně. Nemáte někdy chuť jeden druhému na tom kole ujet?

M: Tohle je přesně to, co jsem si přál!! (i když za to platím daň v podobě šlapání na kole). Být se Zůzou nonstop je moje největší radost! A co se týče ujetí, tak já bych mohl leda tak z kopce, bo jsem těžší, ale i ty jednou končí a ona mě vždy dožene.

Z: Jako párkrát jsem do kopce ujela, pravda, protože naše velká láska přináší velké emoce v celé pestré škále. Ale oba jsme typy stvořené na nonstop tulísky a mazlinky, těší nás spolu neustále být, smát se, debatovat, škádlit se, lichotit si a budovat společný život. Vlastně se trochu děsíme představy, že by Míša zase nastoupil do zaměstnání a byli bychom spolu málo! 

Který japonský kopec nebo úsek bylo zatím nejtěžší vyšlapat?

M: Už jich pár bylo, třeba Kamikoči, kam jsem ale zrovna zavelel já, že pojedeme na kole (dalo se jet i busem, protože to byla one way cesta a museli jsme i tou samou zpět), asi jsem měl najetější chvilku. Nebo sopečné hory Daisecuzan na Hokkaidu. Nejhorší ale bylo Nagano jako takové. Než jsme se dostali do tohoto města, tak jsme museli přes více než devatero hor a řek, furt nahoru a dolů a ke všemu byl říjen, měsíc tajfunů, dešťů a ošklivého počasí. Takže tahle celá hornatá prefektura završená výšlapem na Šiga Kogen byla dost nemilá.

Z: Prefektura Nagano bylo určitě nejnáročnější a nejkrizovější částí. Ještěže to kompenzovaly ty neskutečné výhledy a příroda, které tamní hory nabízí. Ale kdybychom tam kdy jeli příště, tak aspoň už bez těch tajfunů, prosím.

Připravili byste se teď po pár měsících na cestu jinak? Co byste poradili někomu, kdo by chtěl na takovou výpravu po Japonsku vyrazit?

M: Vzal bych si méně věcí. Nikdy jsem takhle na výpravě nebyl, takže bylo i těžké odhadnout, jak se sbalit na čtyři roční období. Všude se ale dá pohodlně prát, takže do ušetřeného místa v taškách je lepší dát jídlo.

Poradil bych, ať určitě vyrazí! A ať si rovnou opatří pláště na kolo s kevlarovou ochranou! A ideálně ať se vybaví alespoň z půlky tak skvělým průvodcem a plánovačem jako je Zůza.

Z: Je pár poučení, které si vezeme ohledně vybavení. Třeba by se nám hodil stan, který stojí na betonu. Náš vyžaduje měkké podloží a kolíky, tak jsme často s naším punkovým nocováním omezeni. Poradili bychom asi individuálně podle času, který kdo na výpravu má. Nedávno mi například psal pán, že se sem chystají s manželkou na kola na 3 týdny. Naplánovali si trasu Tokio – Ósaka. Snažila jsem se mu to vymluvit, protože na kole si člověk užije hlavně ty méně známé, ale neméně krásné destinace ostrovů. Mezi hlavními lákadly je tolik dopravy, betonu, ruchu a stresu, že to jakýkoli požitek z kola postrádá.

Z měst mě nadchla Kanazawa, kam bych vzhledem k přeplněnosti Kjóta klidně posílala víc známých a kamarádů.

Které místo vám zatím nejvíce přirostlo k srdci? A měli jste před cestou nějaké konkrétní místo nebo více míst, na které jste se těšili nejvíce, co jste prostě nechtěli za žádnou cenu vynechat?

M: Těch míst je povícero – za mě Daisecuzan, největší kaldera, kterou jsem zatím kdy viděl. Krásné hory v Šiga Kogen, surfový spot v Ičinomija. A celé Šikoku, kde jsem se kochal pohledem na malé zelené ostrůvky vystupující z moře. Spíš než místa jako taková, mám tenhle srdeční pocit spojený s lidmi a místem. Určitě Urajasu, kde se u Eriky a Naojukiho Šibata cítíme více než doma. V Aomori, kde jsme se stali součástí cyklistické komunity slavící jeden z nejvýznamnějších japonských festivalů. V Ohaře, kde jsem našli nečekané přátelství atd. Těch míst bude jistě víc.

No já chtěl přesně na dvě místa! Nagano! Což je jasný – osobně to beru za největší český sportovní úspěch co jsem živ. A na Okinawu, jelikož mám rád bílé pláže a na žádné takové tropické a přepychové jsem ještě nebyl. Tak uvidíme jestli se i tam dostaneme.

Z: Mě hodně táhlo Hokkaidó, které jsem teď zažila poprvé bez sněhu. A bylo to nádherné. Všechny národní parky severu ostrova jsou srdcovky. Souhlasím se vším, co řekl Míša, plus ještě dodávám Wakajamu a Kumano Kodo, které bych ráda někdy prošla více. Z měst mě nadchla Kanazawa, kam bych vzhledem k přeplněnosti Kjóta klidně posílala víc známých a kamarádů. Hodně se teď těším na Kjúšú, kde nás zase čeká hodně divoké přírody. A tu já nejradši. 

Co byl doposud váš nejintenzivnější zážitek?

M: Asi když nás odmítli ubytovat v hotelu během největšího tajfunu, že to není bezpečné a že by nás střepy z oken mohly zabít. Nebo když už jsme s pomocí policejního příslušníka našli hotel, kde nás ubytovali v pokojíku pro jednoho. A v době přímého úderu větru a deště se ještě celý hotel rozkinklal v důsledku zemětřesení. Nebo když jsem s nožíkem v ruce probděl pár nocí ze strachu, že kolem chodí medvěd.

Z: Za mě to byly třicetiny v Macujamě, kdy mi Míša připravil krásnou oslavu a přiletěla za námi Erika. Vůbec jsem to nečekala a naprosto mě odzbrojila. Přátelství s ní a celou rodinou je takovým základním stavebním kamenem nejen téhle výpravy, Japonsko mám prostě hodně spojené s nima. Potom veškerá laskavost a pohostinnost cizích lidí, nechci vypichovat jednotlivé případy, protože jich bylo mnoho a vždycky nás dostaly do kolen. No a nikdy nezapomenu na večerní koupání v Notemburo na Wakoto, kde na nás svítily hvězdy a kolem se prošli jelen a liška.

Dokážete si Japonsko představit jako místo pro dlouhodobější pobyt nebo život?

M: Na opuštěném ostrůvku s neomezeným kapitálem ano. Jinak bez znalosti japonštiny spíše ne. Výhoda je tu v bezpečnosti jako takové, která se ale někdy může zdát nám Evropanům příliš svázaná pravidly – často nevysvětlitelnými.

Z: Já poblíž Šibatových a s takovou profesí, co by zahrnovala časté přesuny po zemi a hodně času ve zdejší přírodě. Na druhou stranu od expatů vím, že je propastný rozdíl mezi turistickým pobytem v zemi a snaze se do zdejší společnosti začlenit, což je prý naprosto marné a beznadějné. 

Co si domů povezete jako nejcennější suvenýr?

M: To, co jsem si vezl už sem – lásku ke své ženě. A věřím, že ještě větší a posílenou o společné dobrodružství a neobyčejné zážitky.

Z: Ach, já mám neskutečné štěstí, který muž by odpověděl právě tohle? Neromanticky doplním, že si povezeme ještě prohloubená i nová mezinárodní přátelství. A sáčků miso polévek, co se mi jen do zavazadla vejde! 

Moderátor James May (Top Gear), který nedávno Japonsko projel a natočil o tom dokument, říkal, že pokud by měl svou cestu vystihnout jedním slovem, bylo by to „sumimasen”. Napadá vás nějaké slovo nebo japonská fráze, kterou při cestě často používáte, něco co by podobně vystihlo i vaši dosavadní cestu?

M: Tak ten to vystihnul úplně nejlíp. My už dokonce v našem rodinném slangu říkáme japonské osobě – jedno zda muž či žena – zkráceně „símas“. No a ještě bych to doplnil o „gozajmas“, které bez kontextu a smyslu taky cpeme do každé české věty.

Z: Boží, to nás fakt rozesmálo, protože to nejde vystihnout lépe.