Dominika na cestě Japonskem: „Šinkanseny mě předjížděly.“
S Dominikou Gawliczkovou máme jednu společnou věc: Oba jsme v Japonsku strávili 7 měsíců. Každý ho ale poznal z trochu jiné stránky. Dominika totiž na rozdíl ode mě celou zemi projela na motorce. A já si nemohl nechat ujít příležitost takovou holku poznat.
Dominika cestuje opravdu hodně. A když někdy před rokem a půl oznámila, že si pro svou další velkou výpravu zvolila Japonsko, bylo mi jasné, že se jednou prostě musíme potkat. Nadšeně jsem totiž sledoval už její předchozí dobrodružství – do Kyrgyzstánu, přes Jižní Ameriku nebo to australské spolu se žlutými trabanty.
Volba Japonska byla pro Dominiku docela spontánní. Po návratu z Jižní Ameriky hledala něco, čím by se zabavila… A rozhodla se pro studium nového jazyka: „Koukala jsem, co má nejvíce mluvčích. A čínsky ani arabsky jsem se učit nechtěla. Japonština mi v tomhle ohledu přišla zajímavá a smysluplná, i když jsem o Japonsku jako takovém dříve vlastně moc nevěděla.“ Takový byl zárodek nového plánu; projet celé Japonsko (mapku cesty najdete dále v článku). Záměrně se přitom moc nedívala na fotky, aby nepřišla o ten prvotní WOW okamžik. A že opravdu přišel, to jasně ukázala ve svých příspěvcích na Facebooku.
Z Česka do Tokia přiletěla v polovině května a přesně 1. prosince se do japonského megaměsta zase vrátila. Teď už je ale nějaký čas zpátky doma a protože žádnou zahraniční výpravu v dohledné době neplánuje, vyrazila pro změnu alespoň na cestu po rodné zemi se svou sérií přednášek. A protože hned druhý termín připadl na Ostravu, chopil jsem se příležitosti a pozval Dominiku na pivo… Vznikl z toho tenhle rozhovor o lásce i nelásce k Japonsku… V typicky české hospodě, kde jsme se sotva slyšeli… Nad pivem, tatarákem a nakládaným hermelínem.
Šinkansenem jsem nejela. Viděla jsem jich ale spoustu a předjížděly mě.
V Japonsku jsi strávila sedm měsíců, ovlivnila tahle zkušenost nějak tvůj život?
Každá taková cesta mě vždy ovlivní, ale většinou to moc dlouho netrvá a vrátím se pak do normálu. Zatím jsem ale v té době, kdy mě to ještě ovlivňuje. Pořád vařím rýži, pořád chci nějakou spíše japonskou stravu. V čem pro mě byla ta cesta přínosná, byla možnost přemýšlet nad spoustou věcí, které by mě tady nikdy nenapadly, protože ta společnost je tam úplně jiná. Koukají na tebe a chovají se k tobě jinak. To tě najednou opravdu donutí přemýšlet, který ten postup v životě je vlastně ten správný. A přesně tenhle podnět k přemýšlení se mi hodně líbil.
Zemi jsi každopádně začala poznávat relativně nedlouho před svou cestou, vezla sis s sebou nějaké předsudky nebo stereotypy?
Vezla jsem si hlavně představu, že by Japonsko měla být ta supermoderní technologická země. V jistých ohledech je to přitom strašně stará země, ať už jde o placení kartou, které je tam skoro nemožné, a jiné podobné věci. Všechny ty technologie, automaty, před 20–30 lety to muselo být šílené sci-fi, ale dnes už to neplatí. No a lidi… Myslela jsem si popravdě, že nebudou vůbec přátelští, v tom smyslu, že jim budu ukradená a nebudou řešit nějakého turistu na motorce. Hrozně mě pak ale překvapilo, jak byli vřelí a pohostinní. Myslím, že jsem se snad ještě nesetkala se zemí, která by byla tak extrémně přátelská. A navíc ještě v takové společnosti, kde to nemají zapotřebí. To byl největší šok, že lidi byli úplně jiní, než jsem čekala.
Co dalšího tě překvapilo?
Měla jsem Japonsko vždy za velmi drahou zemi a překvapilo mě, že to tak vůbec není. Vlaky a transport obecně asi můžou být hodně drahé, ale jídlo je v zásadě levné, ubytování se taky dá. V Tokiu jsem nakonec žila levněji než v Praze. Na první pohled si to možná neuvědomíš, ale kdybych stejným stylem žila třeba v Jižní Americe, tak by to i tam bylo dražší než v Japonsku.
A z opačného pohledu. Bylo něco, co ti vadilo?
Ta neupřímnost. Komunikace byla často zvláštní… Ani si nemyslím, že by to snad někdy mysleli špatně nebo že bych to špatně myslela já, ale těch nedorozumění tam byla spousta. Později už jsem byla paranoidní, jestli někdo nemá s něčím problém, jestli na mě třeba není naštvaný a jen to nechce říct. Nemohla jsem to poznat. My Češi jsme v tomhle možná opačný extrém. Japonci se často chovají až moc úslužně, že jim to člověk někdy nevěří.
Částečně to asi vyplývá i z toho, že angličtina zrovna nepatří mezi silné stránky Japonců. Pomohla ti při komunikaci nějak zkušenost s japonštinou?
Určitě mi hodně pomohlo to, že jsem alespoň přečetla hiraganu a katakanu (dvě základní japonské abecedy, pozn. Dana). Díky tomu jsem měla aspoň trošku ponětí, o co jde. Mohla jsem se tak lépe orientovat a neumím si moc představit, že bych tenhle základ neměla.
Vybavíš si něco, na co sis musela v každodenním životě zvykat?
Napadají mě hlavně ty milé věci, že byly všude obchody a nemusela jsem nic řešit. Všechno bylo dostupné. Nemusela jsem na tyhle věci myslet tak jako v Jižní Americe, kde jsem často sháněla pitnou vodu apod. Tyhle starosti v Japonsku odpadly, protože cokoliv jsi potřeboval, to bylo hned za rohem.
Hlavně jih Japonska mi přišel hodně jiný. Lidé byli otevřenější, oprsklejší. Jako když přijedeš z Prahy do Ostravy. Kagošima pro mě byla taková Ostrava.
Projela si všechny čtyři hlavní ostrovy, prakticky celé Japonsko, který z nich tě nejvíce oslovil?
Asi všechny kromě Honšú, které je hrozně přelidněné. Hlavně co se týče jízdy na motorce, to je peklo. Neustále zastavuješ a zastavuješ, všude jsou lidi, města, semafory. Je to takové vystresovanější a rychlejší. Kdežto když vjedeš na Šikoku… Pohoda. To samé Hokkaidó, kde je krásná příroda. Na Kjúšú zase byli moc milí lidi.
A co velká města? Vybavíš si, s výjimkou Tokia, kde ses cítila nejlépe, co na tebe udělalo dojem?
Třeba Sendai bylo příjemné. Nebylo obrovské, dalo se projít pěšky, ale atmosféra byla podobná jako v Tokiu. A pak se mi ještě líbily Kóči a Niigata. Přišlo mi, že měla takový jiný charakter, trochu divočejší, špinavější… Obě města působila najednou reálněji, měla charisma, díky kterému je rozeznáš od těch ostatních. Moc se tam toho nestalo, takže o nich v přednášce nemluvím, ale strávila jsem v obou několik hezkých dnů, kdy jsem hlavně pracovala po kavárnách, psala si poznámky a procházela se.
Měla jsi na svém seznamu nějaké místo, které jsi vyloženě nechtěla vynechat? A třeba naopak něco, co jsi navštívit chtěla, ale nakonec ti to nevyšlo?
Chtěla jsem hodně na Jakušimu, podívat se na ty lesy, tam je to fakt boží. Dokonce jsem tam strávila svoje narozeniny těsně před odjezdem do Kagošimy. Nebyla jsem ale třeba vůbec v Kjótu. Když jsem navštívila Ósaku, tak se mi tam nechtělo a říkala jsem si, že to projedu na zpáteční cestě. Pak jsem si ale uvědomila, jaké tam asi budou davy turistů, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to po všech těch zážitcích ještě vůbec stojí za to. Třeba jo, ale nemám pocit, že by mi to nějak chybělo. Všude, kam jsem vyloženě chtěla, jsem byla. Kdybych ale měla víc času, určitě bych si celý ten sever projela pomaleji a jela klidně ještě výš. Byl už ale přelom října a listopadu a já se bála, že tam zmrznu.
Objevila jsi během své cesty taky nějaké místo, o kterém se moc nemluví nebo není tak známé a které bys ráda doporučila?
Hodně se mi líbil ostrov Tanegašima. Ono tam v zásadě nic není, ale i díky tomu je to tam právě super, protože tam nikdo nejezdí. Nepotkala jsem tam jediného turistu a přišlo mi, že i lidé tam byli úplně jiní, zvláštní. Kdysi tam mimochodem ztroskotali Portugalci a do Japonska se tak poprvé dostaly střelné zbraně.
Japonsko byla první cesta, kterou jsem si 100% užívala.
Cítíš se při sdílení zážitků na sítích ovlivněná tím, že tě sleduje hodně lidí a tak si říkáš, že bys některé věci prostě měla nafotit, i když se ti třeba samotné tolik nechce? Neměla jsi někdy chuť se vykašlat na psaní a jen cestovat?
Dřív určitě ano, teď méně. Teď už pokud mě něco rozčiluje nebo mi to nepřijde zajímavé, nehoním se za tím, i když třeba vím, že by to lidi hodně bavilo. Často by bylo jednoduché zveřejňovat jen líbivé fotky, líbivé zážitky, o kterých víš, že je budou lidi lajkovat, ale daleko lepší pocit mám, když se mi podaří předat něco, u čeho se lidi zastaví a zamyslí. Jinak by mi to, co dělám, nedávalo smysl.
Na co bys teď po své zkušenosti nalákala někoho, kdo Japonsko zvažuje?
Že je to úplně jiné, než si myslí. Všechny reklamy na Japonsko jsou o chrámech, zahradách, šinkansenech a dalších klišé, která podle mě nejsou až tolik zajímavá. Je to pěkné, ale přijde mi škoda, že na těchto tématech všichni staví, přitom o tom ta země vůbec není.
Máš v plánu se do Japonska někdy vrátit? A dokázala by sis ho představit jako místo pro život?
Jela bych hned. Kdybych nemusela odjet, měla peníze a nebyla tam zima, tak bych i zůstala déle. Žít bych tam ale nechtěla. Myslím si, že je to úžasná země pro turistu, možná nejlepší země pro turistu, kterou znám, ale žít tam je myslím úplně jiná věc, to bych nechtěla.
Mimo záznam jsme toho stihli probrat ještě víc, ale to už by se nám ten rozhovor hrozně natáhl a tak vypíchnu alespoň jeden tip. Ptal jsem se Dominiky na to, jestli si z Japonska přivezla nějakou novou hudbu. No… Moc ji obecně nenadchla. Jednu kapelu ale přece jen trochu poslouchá. Gesu no Kiwami Otome. Není zač, hezký poslech přeji.
Dobrý den, díky za zajímavý rozhovor. Dovolím si upozornit a apelovat: Prosím, používejte správnou českou transkripci: „šinkansen“ nikoliv „šinkanzen“. Je to bohužel v češtině špatně vžité, ale frekventované japonské slovo.
Díky Šimone. Na český přepis si snažím dávat pozor, ale tohle mi uteklo. Opravil jsem 😉
Dobrý den,
knihu jsem s nadšením přečetla a chtěla bych se zeptat, zda byla přeložená také do angličtiny.
Můj syn se oženil do Japonska a jeho ženě jsem napsala o knize a chtěla by si ji přečíst. Je možné
objednat si ji v angličtině či japonštině?
Díky za odpověď.
V. Růžičková
Hezký den ,
obávám se, že momentálně jinou než českou verzi neseženete. Zkusím se ale zeptat přímo Dominiky, jestli náhodou něco takového není v plánu do budoucna.
Dan
Děkuji za Vaši odpověď. Dám jim vědět.
Hezký den přeje
Václava Růžičková
Zrovna před chvilkou jsem s Dominikou mluvil a překlad se s velkou pravděpodobností bohužel dělat nebude.