7 knih o Japonsku, které byste si měli přečíst

Do Japonska teď nemůžeme, tak si o něm pojďme aspoň číst. Tenhle seznam doporučené literatury nosím v hlavě už snad od Vánoc. A teď nadešel jeho ideální čas. Věřím, že vám můj výběr zpříjemní nejen dlouhé jarní večery v karanténě.

Milovníci Japonska se dělí do mnoha skupin – podle toho, jaká část japonské kultury jim nejvíc učarovala. Jestli jako já patříte do kategorie „Fascinace japonskou mentalitou“, je tenhle článek to pravé čtení pro vás.

A pokud se s japonskou náturou teprve nesměle oťukáváte? Pak tohle jsou přesně ty knihy, které vám pomůžou pootevřít aspoň skulinku do typické japonské mysli a pochopit, proč je pro nás „zápaďáky“ často tak těžké Japoncům porozumět.

Veronika Ageiwa: Deník japonské manželky

Když jsem tuhle knihu náhodou zahlídla na regále v knihkupectví, na první pohled na mě (bůhví proč) zapůsobila spíš trochu bulvárně. Po letmém prolistování mi ale bylo jasné, že to byl super objev, a o pár minut později už jsem seděla vedle v bistru u kafe a spolu se snídaní hltala i první kapitoly.

Autorka Veronika, čerstvá manželka svého japonského spolužáka ze studií, popisuje své zážitky spojené s novým životem v zemi vycházejícího slunce. Zaměřuje se zpočátku na situace a kulturní šoky, které zažívá snad každý turista – jako jsou všudypřítomné automaty nebo „kosmické“ japonské záchody –, a proniká postupně hlouběji především do tématu společenských konvencí. Ty jsou totiž pro běžnou Češku pochopitelné asi tak jako řízení menší vesmírné stanice.

Od Deníku japonské manželky nečekejte žádný detailní sociologický rozbor ani velké literární ambice. Je to spíš taková velmi sympatická a čtivá oddechovka, která rozhodně bude stát za přečtení každému správnému japanofilovi.

Zajímavé jsou i občasné vstupy Veroničina manžela Kóty – který nastavuje zrcadlo z druhé strany a upozorňuje na to, co přijde Japoncům podivné na našem českém chování a zvyklostech.

Perlička pro fajnšmekry na závěr: V knize se velmi zajímavým způsobem pracuje s fonty. Veroničiny pasáže jsou psané jednoduchým, uvolněným, bezpatkovým fontem, zatímco Kóta promlouvá mnohem serióznějším a sevřenějším patkovým fontem. Pokud v tom vnímáte jistou paralelu mezi japonskou a českou mentalitou – bingo.

Eva Límanová: Rok pod horou Boha štěstí 

Další svým způsobem „deníková“ kniha od české autorky, která se dostala do japonského prostředí. Osobně miluju tenhle typ knížek právě proto, že mi zprostředkovávají japonskou kulturu a zvyklosti z důvěrně známého úhlu pohledu.

Kniha je vlastně volným uspořádáním dopisů, které autorka píše své kamarádce. S velkou upřímností a bez servítek vás provede „běžnými“ každodenními událostmi života na japonském venkově 80. let 20. století. „Běžnými“ dávám záměrně do uvozovek, protože co je běžné v Japonsku, vnímáme my zpravidla jako nesmírně vzrušující (anebo neskonale iritující).

Na téhle knize mě hodně baví střídání poetických pasáží, kde se autorka doslova vyžívá v popisech japonské estetiky a přírody, se svéráznými až vtipně ironickými osobními komentáři.

Knížka je jen tak mimochodem i docela vtipnou sondou do soužití autorky s předním českým japanologem Antonínem Límanem.

Džuniči Saga: Sláma i hedvábí 

Při čtení téhle knížky jsem definitivně pochopila, že jsem svůj minulý život musela prožít v Japonsku. Na jejích stránkách se odehrávají obyčejné příběhy obyčejných lidí jednoho japonského maloměsta – a přesto je to překvapivě strhující čtení. Muži i ženy různých profesí – rybáři, obchodníci, řemeslníci, gejši i příslušníci jakuzy vyprávějí o svém životě a odkrývají tak atmosféru japonského venkova na přelomu 19. a 20. století a jeho tehdejší zvyklosti.

V jejich vzpomínkách se dozvíte třeba, jak se vyráběly rohože tatami, jak se v Japonsku vyhnout placení dluhů, proč je pro Japonce tak přirozená nahota anebo proč jsou příslušníci jakuzy zpravidla o několik prstů kratší.

Pokud vás baví čtení o historii Japonska a zároveň máte chuť (aspoň trochu) porozumět současné japonské kultuře, tohle je kniha přesně pro vás. Navíc je to na pohled hotový skvost a ozdoba knihovny – je luxusně vypravená a plná nádherných realistických ilustrací. 

Alena Bímová: Česká poutnice v Japonsku

Další ze série Japonsko českýma očima. Tentokrát se s autorkou Alenou podíváte na ostrov Šikoku, který je známý svou poutní cestou, na jejíž trase leží 88 buddhistických klášterů.

Na rozdíl od většiny Japonců, kteří podnikají putování hromadně autobusem, absolvovala autorka část této poutě sama a pěšky. Její zážitky a příběhy dávají opět nahlédnout do japonského vnímání světa, jejich života v souladu s přírodou a jejími rytmy.

Tahle knížka má ještě brášku s názvem Matka a syn poutníky v Japonsku. Tu zatím v knihovničce nemám, ale myslím, že mi co nevidět taky upadne do nákupního košíku.

Arthur Golden: Gejša

Změna žánru – a pojďme si představit japonskou kulturu prostřednictvím románové četby. Pokud nejste úplně na takové ty „obyčejné příběhy ze života“, a přesto vás baví pronikat do tajů japonské mentality, zkuste třeba Gejšu.

Je to celkem romantické čtení, z čehož usuzuji, že ji ocení spíš dámská část čtenářstva. Prostřednictvím příběhu gejši Sajuri tu ovšem máte možnost objevit nesmírné množství japonských reálií, díky kterým vám zapadne spousta dílků do skládačky japonské kultury a mentality na správné místo.

Co vás rozhodně ohromí, je do nejmenších detailů propracovaná hierarchie japonské společnosti předválečného období (a mnohé z nich platí stále i v současnosti). Postavení žen v tehdejší době mohlo být velmi různorodé – a kniha vám poodhalí zejména vztahy mezi ženami různých vrstev společnosti.

James Clavell: Šógun

Tohle je naprosto povinná literatura pro každého správného milovníka samurajů, historických dramat a středověkých intrik (které Japonci dotáhli daleko za hranice domnělé dokonalosti). Románový příběh Angličana Johna Blackthorna, který v 17. století ztroskotal se svou lodí u japonských břehů a dotáhl to až na samuraje, vás doslova vcucne – a váš pohled na Japonsko a jeho obyvatele už nikdy nebude stejný jako dřív.

Na pozadí románového příběhu proniknete do historických souvislostí japonské kultury a díky tomu mnohem líp pochopíte, co pro Japonce znamená zachovat si tvář a jak se tento fenomén promítá i do japonské společnosti dnešní doby.

Jestliže nevládnete angličtinou, nemám pro vás úplně dobrou zprávu. Šógun je v češtině prakticky nesehnatelný. Mně se podařil neuvěřitelný kauf na Aukru – oba svazky z roku 1993 prakticky za babku, ale jinak ho i na bazarech najdete maximálně v kategorii poptávek.

Nevím, jak v knihovnách, ale i tam si na něj nejspíš hezky dlouho počkáte. Naproti tomu anglický originál románu je běžně k sehnání na internetu a najdete ho i v nabídce některých českých e-shopů.

Jací jsou – Japonci? 

To není řečnická otázka, to je název poslední knížky. Přihodila jsem si ji do košíku při jednom větším nákupu a neměla jsem od ní moc velké očekávání. Ale jako správný geek jsem ji prostě musela mít doma. 

Je to vlastně takový tenoučký miniprůvodce vydavatelství LINGEA, vejde se doslova do kapsy. Překvapivě však netíhne k přehnané stereotypizaci. Získáte z něj poměrně zevrubnou představu, jak to ti Japonci vlastně mají v hlavě nastavené, proč jsou pro ně důležité jiné věci než pro nás a třeba i to, proč je jim český humor cizí a smějí se úplně jiným věcem než my.

Věřím, že jsem vás svým výběrem inspirovala a už pomalu šmejdíte na stránkách online knihkupectví. Na oplátku mi bude potěšením, když se i vy podělíte se mnou o vaše japonské „must-read“. 

Tak ať nám ta karanténa rychle uteče a můžeme se do Japonska brzy vypravit osobně!

Napsat komentář