JapaStory #02: Jak jsem dostal rákoskou od zenového mnicha

Každý z nás vnímá Japonsko jinak, každý s ním má spojené jiné zážitky. A já si říkám, než ty příhody postupem času zapomeneme, co takhle je sdílet? Svým bambusovým příběhem tuhle sérii vykopl McMichal z Fb stránky Japonsko, země zaslíbená. Druhý díl už je ale můj vlastní — o jednom ne tak úplně zenovém okamžiku z buddhistického chrámu.

Do Macujamy, což je hlavní město prefektury Ehime na ostrově Šikoku, jsem jel s jediným cílem — navštívit lázně Dogo (na úvodním fotce. Jejich budovou se totiž inspiroval mistr Mijazaki při tvorbě Cesty do fantazie a takové pohádkové místo jsem si jako fanoušek nemohl nechat ujít. Pro tohle vyprávění ale nejsou důležité, protože můj zážitek se odehrál na úplně jiné straně města.

To není zenový mnich, ale Šigeru

V Macujamě jsem si našel nocleh u staršího pána jménem Šigeru, milovníka motorek, který bydlí v tradičním japonském domě, kde se ve své době museli prohánět i samurajové. Hned jsme si padli do oka a jen co jsem si stihl prohlédnout pokoj, už jsme měli domluvenou společnou večeři v nedaleké hospodě. Šigeru původně pochází z regionu Kansai, což mi hned odůvodnilo jeho družnost a veselou náturu. Během několika piv a asi osmi chodů jídla mi veselou kombinací angličtiny a japonštiny stihl odvyprávět celou rodinou historii. Jeho syn je stand-up komik, no věděli jste to?! Osudový okamžik nastal ale až ve chvíli, kdy se mě jen tak mezi řečí zeptal: „Nechceš se mnou ráno jít do chrámu na zenové cvičení?“ Taková nabídka se nemusí opakovat, říkám si v duchu, takže i když jsem byl po celodenní cestě docela unavený (po posezení v hospodě i společensky), kývnul jsem. Šigeru se zatvářil spokojeně. Zenovým cvičením se údajně věnuje už od dětství, skoro 50 let, a společnost prý nemívá často. No a já měl zase radost, že se naučím něco nového. Ještě víc jsem se v té chvíli ale popravdě těšil do postele.

Došourali jsme se zpátky domů, já rychle mizím v pokoji, ale jen co spokojeně zasunu dveře, Šigeru je zase otevře a pronese děsivou větu: „Budík si nemusíš nastavovat, v pět tě přijdu vzbudit. Ojasumi!“ Zamlženým pohledem jsem kouknul na digitální hodiny… 00:35… zatlačil slzu a trochu zaraženě odpověděl na přání dobré noci. Joo, kéž by mé utrpení končilo jen tím hodně časným vstáváním…

Mám pocit, že než jsem stihl usnout, Šigeru už zase odtahoval posuvné dveře a radostně volal, že je čas vyrazit. Bylo půl páté, ani tu půlhodinu navíc mi nedopřál. No nic. Rychle jsem se oblékl a vyrazil spolu s mým hostitelem ospalou a potemnělou Macujamou do chrámu. Naštěstí nebyl daleko.

Na rozdíl od nás mnich ještě spal. Nebo dělal něco jiného, u čeho jsme ho vyrušili, protože když po chvilce čekání rozsvítil venkovní lampičku a vyšel ven, zenový klid v jeho tváři rozhodně nebyl. Začal jsem pochybovat, že sem Šigeru chodí pravidelně, nebo vůbec někdy. To už byl ale čas jít na věc. Zkušeně jsem se začal protahovat a čekal, že můj kolega provede to samé, ale Šigeru se mezitím posadil a vybízel mě, abych se přidal. Asi začneme lehkou meditací, nejsem proti. „Nohy si dej takhle a ruce zase takhle,“ začali mi oba unisono vysvětlovat složitý turecký posed, o kterém jsem si do té doby myslel, že docela ovládám. Co je taky na tom, že. Jenže takový správný zenový posed, to je trochu vyšší liga. Vy se mi možná vysmějete, protože si třeba doma běžně dáváte nohu za krk, ale já, když mi rozmrzelý zenový mnich začal rovnat nohy a záda do (pro mě) naprosto nepřirozené pozice… No měl jsem chuť přiznat úplně všechny své hříchy jen aby mě přestal mučit. Prý se tomu mimochodem říká pozice lotosového květu a nejlépe ji vystihuje níže přiložený obrázek — dámy na něm vypadají klidně, ale já už dneska vím, že v duchu určitě strašně nadávají.

Když už jsem podle názoru obou pánů seděl správně, dostal jsem rozkaz zavřít oči a pak… No to bylo vlastně všechno, žádné další instrukce nepřišly. Jen se tak sedělo, minuty ubíhaly a mnich chodil nasupeně kolem. Sám totiž „necvičil“. Zbabělec. Vždy, když se trochu vzdálil, zkoušel jsem koutkem oka vysledovat hodiny na zdi. Ta nevědomost, jak dlouho tohle mučení potrvá, mě totiž trápila víc než zkroucené končetiny. Cítil jsem až fyzickou bolest, hlavně ve chvíli, kdy mě ten zenový dědek přetáhl rákoskou pokaždé, když jsem zkřivil záda nebo si zkoušel uvolnit nohy. Klid v duši ani jeden z nás dvou určitě neměl. A Šigeru mezitím patrně usnul nebo jeho duše odplula do jiné astrální dimenze, protože za celou dobu nevydal ani hlásku, natož aby se jakkoliv pohnul. Tiše jsem mu záviděl. A ještě tišeji ho proklínal.

Kdybyste se mě v tu chvíli zeptali, řekl bych vám, že jsme tam seděli celou věčnost, ale ve skutečnosti to bylo asi jen 15 nebo 30 minut, protože kolem šesté už jsem si mnul bolavé končetiny doma na pokoji. A mnich se určitě s potutelným výrazem vrátil zpátky do postele. Za jeho dobrotivost jsme mu před odchodem samozřejmě ještě poděkovali. A pak že jsou Japonci mírumilovná stvoření…

Po návratu se mě Šigeru na usmířenou pokusil uplatit míchanými vajíčky… Budiž. Na lidi, kteří mi udělají dobrou snídani, se nikdy neumím moc dlouho zlobit.

No, takže takové bylo prosím mé první a snad i poslední zenové cvičení. Vnitřní rovnováhu jsem rozhodně nenašel a turecké posedy od té doby používám jen v sebeobraně. Ale Macujama je super, to zase jo.

Ámen.

Máte vlastní historku z Japonska, o kterou byste se chtěli podělit? Dejte mi vědět na Fb nebo do komentáře pod článkem.

4 komentáře u „JapaStory #02: Jak jsem dostal rákoskou od zenového mnicha“

  1. Epický! Jsem ráda, že jsi to sepsal. Někdy před měsícem jsem si totiž na tuhle tvoji historku vzpomněla během nějaký debaty s mužem, ale vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to švihání rákoskou v ní bylo původně nebo si ho tam přidala moje kreativní paměť 😀

    Odpovědět
    • Já si popravdě taky někdy říkám, jestli si tam moje paměť něco nepřidala 😀 …občas ve vyprávění přidávám čas, jak dlouho jsme tam seděli, ale myslím, že těch 15 minut by odpovídalo 😀

      Odpovědět
  2. Hodně dobrá historka! Taky nejsem moc agilní, ale tenhle ZENový posed z nějakého důvodu od mala zvládám, asi jsem byl v minulém životě hodně práskán rákoskou a tak mi to zůstalo 😅.

    Odpovědět

Napsat komentář: Lusi Zrušit odpověď na komentář