Jan Kudla: „Ósaka pro mě rozhodně nebyla láska na první pohled.“

Česko-japonské centrum v Ostravě jsem docela dlouho vnímal jen z povzdálí. Řekl bych, že jsem k tomu měl nějaký důvod, ale nám introvertům stačí k omíjení nových míst vlastně docela málo. Možná, že jsem ho dokonce už někdy dříve navštívil, ale popravdě si to úplně nepamatuju.

Co si na druhou stranu vybavuju naprosto přesně je první setkání s Honzou Kudlou, který centrum spolu s kolegyní Táňou Beranovou v roce 2016 založil. Bylo to po mé poslední tříměsíční cestě po Japonsku, přednášel jsem o svých zážitcích, Honza seděl z mého pohledu vlevo v jedné z prostředních řad a nesouhlasně kýval hlavou… To když jsem si při vzpomínání popletl vzdálenost vlakové dráhy mezi Tokiem a Ósakou. Na konci jsme si ale podali ruce, tak to snad nedopadlo úplně zle.

Od té doby jsem se stal stálým návštěvníkem akcí, které ostravské ČJC pořádá, stejně jako občasným itinerářem kavárny Heiwa, kam se ve volných chvílích chodím vypovídat o Japonsku. Nejčastěji právě s Honzou. Jednak proto, že obdivuju práci, kterou v rámci propagace Japonska odvádí, a pak hlavně proto, že se s ním prostě dobře vykládá.

Jedno takové společné setkání jsem si před pár měsíci nahrál, abyste z toho taky něco měli. Jenže pak přišla korona, kavárna se zavřela, a já celý rozhovor schoval do šuplíku na lepší časy. Netroufám si říct, jestli už nastaly, ale třeba je naše povídání přivolá.

Můžete to brát i jako takovou pozvánku na výborné eventy, které Honza s celým týmem kolem Česko-japonského centra organizuje. Ať už je to velký festival Japonské dny, který proběhne 6. a 7. listopadu 2020, nebo další zajímavé workshopy, přednášky a kurzy. Sledovat je můžete na Facebooku i na oficiálních stránkách centra. A teď už pojďme na rozhovor…

V deseti jsem ještě nevěděl, kde to Japonsko leží. Koukal jsem na mapu a říkal si, jeee, to je dálka, tam nikdy nepojedu.

Povídali jsme si spolu už hodněkrát, ale nikdy jsem se vlastně nezeptal na tvou cestu k Japonsku. Jak to pro tebe začalo?

Jsou dvě verze. Jedna, kterou říkám všude, že to šlo přes bojové umění a hlavně karate, které jsem začal dělat v 8 letech. V tom věku ale dítě nevnímá nějaké Japonsko. Měl jsem v hlavě karate a Japonsko se mě sice nějak dotýkalo, ale moc jsem si to ještě neuvědomoval. A pak ta druhá, oficiální, kdy jsem byl v roce 2014 požádán, abych spolupracoval na realizaci festivalu bojových umění. Tam přišla první myšlenka, protože akido a karate jsou japonské, že to uděláme v duchu Japonska. Tím se celý ten kolotoč rozjel.

Kdy se v tom zrodila myšlenka založit Česko-japonské centrum?

Během našeho festivalu v roce 2014 bylo Japonsko jenom doprovodný program, nějaká výstava, přednáška… A kupodivu, o doprovodný program byl větší zájem než o ten hlavní. O rok později jsme proto akci rozšířili na tříměsíční festival, a to byl vlastně první ročník Japonských dnů. V rámci celého festivalu přišlo zhruba 40 tisíc lidí, což byl velký úspěch. Po skončení jsme jeli do Prahy na ambasádu přednést závěry a tam přišel první impuls, že by to v Ostravě chtělo nějaké centrum. Odpověděl jsem tehdy jenom: „No, možná někdy.“ A tím to skončilo. Druhý podnět pak přišel od kamaráda, který mi říkal: „Pořád mluvíš o Japonsku, pořádáš festival, ale v životě jsi v Japonsku nebyl.” Tak jsme v roce 2016 koupili letenky a letěli. Byl to takový větší výlet, ze kterého jsme se vrátili plní informací, nápadů, a s rozhodnutím, že s Japonskem chceme více fungovat. No a pár měsíců po návratu vzniklo Česko-japonské centrum. Původně bylo myšleno jen jako kancelář, takové kontaktní místo, ale shodou nečekaných okolností je dneska součástí centra i kavárna, zahrada a spousta dalších aktivit kolem, které jsme plánovali udělat třeba až za 10 let. Je z toho takový milý závazek.

Myslíš, že vás ve větším rozjezdu centra podpořil i rostoucí zájem lidí o Japonsko?

Určitě, kdyby nebyl zájem, tak do toho nejdeme. Lidi nás obecně bombardovali dotazy a ptali se, kdy bude zase nějaká akce, kdy se bude dělat tohle a tamto, proč něco podobného není v Ostravě. Praha je pro spoustu lidí daleko, chtěli něco blíže a jejich zájem a podpora nás popoháněly. Množící se dotazy byly naše motivace.

Na jednu stranu jsme samozřejmě rádi, že je o nás zájem, náš prvotní cíl ale není reklama centra, jde nám o propagaci Japonska. Jestli se o to zaslouží japonské centrum v Praze, Olomouci, Plzni nebo Brně, to je vlastně jedno.

Vím, že dnes máte dobré vztahy i s vedením města, podporovali vás hned od začátku? Vnímal jsi, že v Ostravě takové centrum chtějí?

Když centrum vzniklo, když přišla ta první myšlenka, obrátili jsme se nejdříve na kraj, protože jsme japonské centrum vnímali jako potřebu celého hraje, nejen samotného města. A přijali nás hned ze startu velice vlídně. Získali jsme dotace na organizaci festivalu, podporovali nás a celkově to byl opravdu příjemný přístup, což mě mile překvapilo. A jak říkáš, takové pěkné vztahy máme dodneška. I když se mezitím po volbách různí lidé vyměnili, pořád jsou nám naklonění a cítí v nás elán a hlavně potenciál samotného Japonska.

Cestičku na městě jsme si museli trošku vyšlapat. Na začátku trochu váhali, dneska ale musím říct, že se nás snaží podporovat maximálně, i po finanční stránce. Teď by to mohlo vyznít tak, že dostáváme dotace, takže jsme v balíku. Peníze z dotací nám ale dohromady pokryjí jen kolem 50 % nákladů, zbytek hradíme ze svého. I těch 50 % je ale pro mojí peněženku dobře. Je určitě fajn, že nás město vnímá jako stálý objekt. Předtím jsme byli pouze nějaký spolek nadšenců, teď už jsme stálé japonské centrum, kam se lidé chodí ptát na informace o Japonsku, chodí za námi Japonci a v oblasti japonských vztahů se na nás obrací i samo město. Vlastně poslední úžasný krok města byl, že v prosinci minulého roku rada odsouhlasila partnerství s japonskou Ósakou. To pro nás byla neuvěřitelná odměna, takový vánoční dárek a uznání toho, že se tady o něco snažíme. Je to super věc.

Jak by takové partnerství mezi městy mohlo vypadat?

Partnerství měst je obecně spolupráce na několika úrovních. Kulturní, sportovní, vzdělávací, výzkumná, obchodní atd. Přesně tyto spolupráce už svým způsobem s městem Ósakou probíhají. Takže podpis partnerství měst je jen formální záležitostí. Tato formalita je ale hodně důležitá podmínka pro další rozšíření spolupráce. Mnoho organizací se o dalším rozvoji vztahů rozhoduje právě na základě smlouvy o partnerství. A vrcholným cílem naší snahy je samozřejmě zajištění nových investorů z Japonska pro náš kraj. Japonsko je druhý největší investor v České republice a nejstabilnější zaměstnavatel vůbec. Není to Čína, není to Korea, o kterých se tak s oblibou mluví v médiích. Náš region nemá bohužel z japonských investic téměř nic. V Karviné máme pouze společnost Shimano, která už ale není úplně japonskou společností a pak Mitutoyo v Mošnově. Ta má u nás ale jen pobočku. O investorech z Japonska by se dalo mluvit hodiny. Partnerství s Ósakou naskytne další možnosti rozvoje spolupráce ve všech oblastech a věříme, že se nám do našeho kraje podaří přivést důležitého investora, jako je např. Matsushita (Panasonic) nebo Daikin v Plzeňském kraji.

Honza Kudla je také jedním z mých podcastových 7samurajů. Už jste si poslechli poslední díl?

V jaké fázi teď domlouvání je? Předpokládám, že to asi nebude zrovna rychlý proces…

Partnerství momentálně odsouhlasilo město Ostrava, takže už to přechází v takovou tu politickou úroveň, kdy se budou bavit politici s politiky. Rychlé to ale úplně nebude. Mám možná takovou trochu skromnou myšlenku, aby se to partnerství podepsalo do roku 2025, kdy bude v Ósace Expo.

Tak to je dokonce ještě déle, než jsem čekal.

No, ono to možná nebude ani tak rychlé. Ale bylo by to fajn. Od pana velvyslance Šimazakiho (velvyslanec Japonska v ČR Kaoru Šimazaki pozn. Dan) vlastně vyšel první impuls, aby Ostrava byla na Expu a já jsem pak tento názor přednesl na radnici, kde to bylo shledáno pozitivně. Proto by bylo pěkné, kdyby se spolupráce podepsala do roku 2025 a rovnou bychom mohli Ostravu v Japonsku prezentovat. Je to možná naivní myšlenka, ale mělo by to takový symbolický význam.

Napadá mě otázka, proč právě Ósaka? Pro mě osobně je to taková srdcová záležitost, protože to bylo první japonské město, které jsem viděl a kde jsem strávil delší čas, ale jak to máš ty? Byla pro tebe Ósaka první volba?

Ne. Přiznám se, že když jsme byli v Japonsku poprvé, Ósakou jsme víceméně jen projeli a první dojem byl strašný. Nelíbila se mi. Na druhou stranu, když se na to podívám z pohledu cizince, který přijede do Ostravy, měl bych dost možná stejný pocit. V tom máme asi hodně podobného. Ósaka je taková Ostrava Japonska. Když se na to dívám zpětně, opravdu jsem si připadal, jako bych procházel skoro tím samým městem. 

No a když jsme v rámci centra začali uvažovat, jaké partnerské město by bylo pro Ostravu vhodné, první impuls nám dala kamarádka Pavla Tsuji, která v Japonska pracovala a taky se tam vdala. Byli jsme za ní na návštěvě, bavili se o partnerství a ona jednou řekla: „A proč ne Ósaka?“ Tahleta věta ve mě zanechala ostrý trn, který mě v hlavě pořád píchal, až jsem si začal říkat, proč teda ne? Začal jsem se pídit po tom, jaké má Ósaka pozadí, jak vypadá, jak to mají s politikou a s obchodem a se vším. A najednou jsem zjistil, že je to opravdu úplně stejné město jako Ostrava. Hned jsem tam letěl, koukal jsem a říkal: „Ty jo, to je fakt úplně Ostrava, to je úplně stejné město. Dokonce i ti lidi jsou stejní!“ Takže proč ne, prostě Ósaka a žádné jiné město nepřipadalo v úvahu. Ósaka prostě byla najednou top a dodneška si to myslím, že je top i co se týče spolupráce. Je to město, kde se dneska opravdu cítím dobře. Ne, že bych se cítil jinde v Japonsku špatně, to určitě ne, ale když po zemi cestuju, pořád mám v hlavě pocit, že jsem turista, cítím se jako host, ale když přiletím do Ósaky, tak jsem tam doma.

V tomhle si můžeme notovat. Vlastně je mi na jednu stranu líto, že má Ósaka občas docela špatnou pověst a říkám si, že kdyby ji lidi nepřehlíželi a strávili tam třeba víc času, poznali by, že je to fajn město.

Je to opravdu o tom, že do Japonska by člověk neměl letět jako turista. S těmi klapkami na očích, s předsudky a očekáváním, že v Japonsku uvidí to, co viděl v dokumentu nebo ve filmu. Takový člověk pak zemi uvidí z úplně jiného úhlu. A u té Ósaky to platí stonásobně.

Když už jsi to nakousl, vezl sis ty sám při první cestě nějaké předsudky?

Hodně jsem se tomu bránil, spoustu věcí jsem si nastudoval dopředu, ale člověk se tomu asi nevyhne a pak se na místě sám sebe ptáš, tak je to tak, nebo to tak není? Po těch X cestách ale můžu říct, že se můj pohled hodně změnil a dojem, který jsem měl na začátku, je dneska úplně jiný, ať už jde o zdejší život nebo klasický pracovní proces. I spousta známých v Japonsku se ke mně po letech chová jinak, protože už jsem pro ně blízký kamarád. Je to takový přirozený vývoj.

Osobně jsem měl vždy pocit, že má Česko pro Japonce zvláštní symboliku, vnímáš ty sám, že by k nám chovali nějaký specifický vztah?

Oni nás milují. Kdekoliv jsme byli a někdo se nás zeptal odkud jsme a my odpověděli, že z Česka, Japonci se najednou rozzářili a začali vyjmenovávat, co všechno českého znají a mají rádi. Hrozně mě to překvapilo. Obecně se ví, že Japonci milují klasickou českou hudbu. Opravdu ji znají, znají naše skladatele, znají spoustu našich muzikantů… Ale to, že znají třeba český fotbal, fakt do detailů jako jsou přestupy v lize a kdo kde hraje, tak to jsem na ně koukal. Spousta lidí zná Českou republiku v některých ohledech možná líp než já.

Ptal ses jich i na Ostravu?

Ostrava pro ně byla vždycky tečka na mapě, pokud vůbec věděli, že něco takového existuje. Snažíme se to změnit. A myslím si, že se nám to daří, protože když se tam vždycky vrátíme po letech, tak už ví a volají na nás: „Jó, Ostrava, Ostrava.“ A je to super, že Česká republika už není z pohledu Japonců jen Praha, Český Krumlov nebo Telč, ale je to najednou i nějaká Ostrava.

Na začátku jsi zmínil festival, vedle toho pořádáte spoustu přednášek a dalších zajímavých věcí. Máš v hlavě ještě nějakou akci spojenou s Japonskem, kterou bys chtěl někdy uskutečnit?

Největší sen je právě to partnerství. To když se podepíše, tak budu moct být hrdý na Ostravu, na práci našich politiků, na naši práci a na všechny obyvatele. Snů jsou ale samozřejmě mraky. Některé jsou fakt nesplnitelné, některé doufám, že se jednou splní. Třeba ne díky mně, ale i díky někomu, kdo přijde po mně. Asi takové obecné největší přání v jednom balíčku ale je, aby tady v Ostravě bylo toho Japonska více.

Držím palce, aby se to splnilo. Napadá mě v té souvislosti otázka, jak to vlastně máš s Japonskem mimo centrum? Nepřejíš se ho někdy? Když přijdeš domů, máš ještě vůbec chuť pustit si třeba nějaký japonský film?

Já to ještě pořád beru tak, že je to hobby. Byť jsem to nedávno spočítal a zjistil, že 90 % mého času zaberou věci kolem Japonska a jen zbylých 10 % je práce. Teď doufám, že to nebude číst nějaký můj zákazník… Každopádně jak říkám, pořád je to hobby, beru to jako lásku, kterou dělám s radostí, i když mě to někdy strašně otravuje a je toho k řešení opravdu přes míru, ale nepřejí se mi to. Na druhou stranu musím přiznat, že čas, abych si pustil japonský film, už jsem teda neměl dlouho. Ne, že bych nechtěl, jen není moc kdy. Pořád se ale snažím sledovat informace z Japonska a další věci okolo, to mě baví. A až přijde ten čas, kdy si řeknu: „Ty jo, dneska o Japonsku nechci nic slyšet“, tak skončím tady v centru. To bude takový ten první impuls.

A jak na tuhle tvou vášeň vlastně reaguje okolí? Říkají ti někdy: „Už o tom Japonsku tolik nemluv“?

Občas mě krotí maminka když přijdu, začnu ji poučovat a říkám, že v Japonsku se něco dělá jinak. Ona má Japonsko taky ráda, ale někdy je to přes míru. Moje žena mě v tom nadšení ale podporuje, i když není vyloženě milovník Japonska. Beru taky jako obrovskou výhodu, že mám k sobě v tandemu Táňu Beranovou, se kterou jsme centrum zakládali. Na tu nedám dopustit. Oba dva jsme nadšenci a bez ní by to nefungovalo. Když je jeden z nás na dně, vzájemně se snažíme pozvednout. Nevisí to ale samozřejmě jen na nás dvou. Lidí kolem centra se začalo nabalovat víc a víc, za což jsem hrozně rád, protože právě díky těm lidem můžeme dělat tolik aktivit, kolik teď děláme.

„To jsem šel úplně do kolen, protože pro mě je japonský meč něco posvátného. A samozřejmě to tak je i pro Japonce. Je to jako slipy, ty se prostě mezi chlapama nepůjčujou…“ Honzovu historku o setkání s japonským mistrem, tipy na oblíbené restaurace v Ósace, i důvod, proč by v Japonsku vlastně nechtěl žít, si můžete už teď přečíst v pokračování našeho rozhovoru na Patreonu.