Od sbírání brouků ke světovému fenoménu. Pokémoni už jsou zase v Česku

Když se zhruba před 20 lety na Nově objevily první díly Pokémonů, to jsem byl asi v šesté nebo sedmé třídě na základce, moje sobotní rána zpravidla vyplňovaly hokejové tréninky a zápasy. Jenže ty malé potvůrky začaly postupně všechno měnit… PS: Tenhle článek se má týkat nově vydané mangy, ale to bych nebyl já, abych vám k tomu nedal trochu omáčky kolem. Pojďme na ni.

Nechci na Pokémony házet fakt, že jsem po pár letech pověsil své brusle na hřebík, drobný vliv tam ale přece jen byl. Dodnes koneckonců vzpomínám, jak se naše malá skupinka stejně nadšených geeků drze postavila prohlášení trenéra, který řekl, že by všechny ty potvory hodil do popelnice a zapálil… „To nevadí, oni jsou někteří vodní a ohniví, tak by neshořeli,“ smáli jsme se potutelně, mezitím co on a většina spoluhráčů opovržlivě protočili panenky. Jooo, byly to krásné časy.

Všech tehdejších 151 tvorů z tzv. první generace jsme měli v malíku. Kolik je jich dneska popravdě netuším, přece jen jsem od té doby trochu dospěl a… Začal sledovat jiné japonské anime a mangy. Na druhou stranu to ale neznamená, že bych si nechal ujít vydání komiksové verze Pokémonů v češtině od Nakladatelství CREW, to zase ne. Vrací se totiž ke kořenům příběhu a ten mě láká velice!

Co o tehdy nastupujícím fenoménu napsala do Mladé fronty známá filmová kritička Mirka Spáčilová? „Pípající ‚miminko tamagoči bylo proti Pokémonům hračkou na pár dnů… No, měla pravdu.

Táta Pokémon

Dlouho jsem žil v představě, že, jak to tak bývá, vznikla nejdříve manga (tedy komiks), a teprve pak navázaly hry a animovaný seriál. U Pokémonů to ale bylo trochu jinak. Jejich historie se začala psát už v 80. letech a to hlavně díky pánovi jménem Satoši Tadžiri. Tenhle nadšený sběratel brouků tehdy, nejdříve sám a pak spolu s kolegou, ilustrátorem Kenem Sugimorim, vydával ručně psaný fanouškovský časopis o videohrách nazvaný Game Freak.

Už od školy každopádně snil o tom, že jednou vytvoří vlastní hru, třeba pokračování Space Invaders. Taky prý z frustrace, že řada her na trhu nebyla dobrá. Časem si proto koupil starý počítač a naučil se je sám programovat. A když se naskytla příležitost, přihlásil své návrhy taky do soutěže Game Idea Awards, kde si hned napoprvé odnesl jednu z vedlejších cen a při druhém pokusu rovnou zvítězil.

První věhlas na herním poli mu přinesla hra Quinty z roku 1989 (v zahraničí známá coby Mendel Palace). Jeho myšlenkou bylo mj. jít proti tehdejším hitům jako Super Mario — takového věhlasu sice jeho počáteční tvorba nedosáhla, nebyla ale vůbec špatná, prodala několik set tisíc kopií a její úspěch pomohl ustálit nové studio Game Freak na vydavatelské mapě.

Tou dobou už Satoši v hlavě nosil nápad, který byl inspirovaný právě jeho dětskou entomologickou vášní — jen brouky ve svých představách vyměnil za trochu jiné příšerky. Nebyla to každopádně jediná věc, která ho k Pokémonům dovedla. Další inspirací byl třeba populární japonský seriál Ultraman, resp. série Ultra-seven, kde se objevila bojová monstra ukrytá v malých kapslích. Přelomovým bodem byl pak pro Tátu Pokémona nástup přenosné herní konzole Game Boy, která hráčům díky propojovacímu kabelu nabídla možnost spolu soupeřit: „Ten kabel mě opravdu zaujal. Představoval jsem si skutečné živé organismy, jak přes něj putují tam a zpět. Ano, každý tehdy kabel používal k soupeření, ale moje myšlenka byla jiná. Taky mám rád soupeření, chtěl jsem ale vytvořit hru, která by spíše zahrnula opravdovou interaktivní komunikaci. Uvědomte si, že jsme tehdy neměli internet. “

Věděli jste, že v roce 2018 vyšla jednodílná biografická manga právě o životě Satošiho Tadžira? Stručně mapuje jeho život od sbírání brouků v dětství přes zapálené hraní Space Invaders v hernách až samozřejmě po jeho největší hit.

Když pak Satoši Tadžiri nápad na vytvoření Pokémon hry představil Nintendu, společnosti stojící za Game Boyem, moc se na to netvářili. Koncept hry jim příliš neseděl. Díky svým předchozím úspěchům ale Satoši nakonec dostal šanci a pod mentorským vedením legendárního Šigeru Mijamota (Zelda, Mario, Donkey Kong…) vytvořil hry Pocket Monsters Red a Green pro první černobílý Game Boy. Vývoj to mimochodem nebyl vůbec snadný, trval přes pět let a studio Game Freak muselo mezitím připravit několik dalších her pro Nintendo a konkurenční Segu, aby vůbec finančně přežilo. Sám Satoši údajně pracoval bez toho aniž by si vyplácel nějakou mzdu a živily ho především peníze od rodičů. Několik zaměstnanců studio dokonce v průběhu opustilo, protože jim nemohl platit. I takové holt bývají začátky.

Hra z žánru RPG nakonec vyšla v únoru roku 1996. V hlavní roli byl 11letý chlapec Red, který coby trenér Pokémonů cestuje po fiktivním světě s cílem objevovat, trénovat a chytat tato nadaná stvoření. A samozřejmě s nimi i bojovat proti jiným trenérům. No… A přesně tak se, navzdory malému počátečnímu očekávání tvůrců, rozjela jedna z nejvýdělečnějších značek světa. O rok později vznikla taky manga, karetní hra a animovaný seriál, který spousta z nás určitě zná, pak přišly další hry, filmy, figurky, plyšáci, Pokémoní restaurace, aplikace na mobily a vůbec hromada věcí, o kterých by se dala napsat celá kniha. Nás teď ale zajímá hlavně prvně jmenovaná manga.

„Na začátku jsem jich vytvořil jen deset a věděl jsem, že to by lidi rychle přestalo bavit. Stál jsem proto před otázkou, kolik Pokémonů bude potřeba, aby se se s nimi hráči nenudili, vypadalo to jako nekonečná cesta. Strávil jsem pět dlouhých let vymýšlením takových Pokémonů, které by si chtěli lidé vyměňovat, až jich byla úplná hromada a tak vznikli ti, které dneska známe.“

Satoši Tadžiri v jednom z dřívějších rozhovorů. Dnes už jich moc nedává.

Drsný komiks, který není pro děti?

Možná vás to překvapí, ale přestože seriál i komiks mají stejnou myšlenku a zasazení, hodně věcí včetně hlavních postav jsou jiné. Manga, kterou tvoří Hidenori Kusaka a kreslil nejdříve Mato (prvních 9 dílů), pak Satoši Jamamoto, sleduje děj popisovaný ve hrách a je tak bližší Tadžiriho originálu. Anime šlo v tomhle ohledu vlastní cestou. Zatímco je tedy hlavní postavou seriálu nám dobře známý Ash (v japonském originále Satoši, podle autora) a jeho rival Gary (jap. Šigeru, podle Šigeru Mijamota), u mangy je to už zmíněný Red spolu s konkurentem jménem Blue — alespoň tedy na začátku. Každá příběhová řada těchto tzv. Pokémon Adventures má totiž své vlastní nové postavy. A ne každá má za cíl stát se nejlepším trenérem Pokémonů.

I když mám na sobotní rána u seriálu pěkné vzpomínky, fakt, že se děj mangy podobá hrám, mě hrozně baví! Hraním Pokémonů na Game Boyi jsem totiž strávil stovky hodin a když jsem si před pár lety koupil jedno z nových pokračování, zažral jsem se do něj jako zamlada. A s nově vydaným prvním svazkem mangy teď zažívám podobné pocity.

Zatímco anime je více zaměřeno na mladší diváky, u komiksu se pohodlně zabaví i dospělé publikum. V některých ohledech je totiž příběh temnější a hned v prvním dílu uvidíte, že Pokémoni mohou v souboji klidně taky zemřít. Autoři se s tím vlastně celkově moc nemažou a děj ubíhá hodně svižně kupředu. Jen pár stránek po úvodním seznámení s Redem a jeho počátečním Pokémonem, což v tomto případě není Pikachu, ale Poliwhirl, tak náš hrdina vyráží do světa a vyzývá na souboj první silné soupeře. Chápu, že někoho může podobně rychlý průběh bez větších předělů mezi epizodami odradit, ale mně tenhle styl vlastně náramně sedl a užívám si, že akci neprotahují zbytečné prostoje.

Red a vůbec i další postavy navíc působí v příběhu o něco vyzrálejším dojmem a i když hrdina s červenou kšiltovkou často nechává projevit svou roztržitou a komickou povahu, v důležitých momentech ukazuje, že má opravdu něco v hlavě. Třeba při střetu s Rakeťáky, zlovolnou organizací, která tady samozřejmě nesmí chybět.

Původní název hry, se kterým Satoši Tadžiri pracoval, byl Capsule Monsters. Jenže neprošel kvůli potížím s ochrannou známkou. Pak zkoušeli třeba Capumon, Kapumon a nakonec vzniklo jméno Pocket Monsters. Při lokalizaci pro západní trh se pak vykrystalizoval Pokémon.

Výhodou mangy z mého pohledu je, že může oslovit hned několik kategorií fanoušků: hráče, kteří chtějí zavzpomínat na staré časy, fanatické milovníky Pokémonů, co si nenechají ujít jedinou zmínku o své modle, mladé čtenáře, na které je primárně cílená, ale v pohodě i starší komiksové kmety, kteří si chtějí zpestřit své pravidelné čtení. No a vlastně taky ty, kterým původní televizní seriál moc nesedl a zvažují, že by dali sérii ještě jednu šanci. Já bych se za ni bez váhání přimluvil.

Na konci mangy najdete mapu Redovy cesty příběhem včetně označení míst, kde narazil na nové Pokémony. Jen o stránku dál pak najdete představení jeho hlavního týmu.

Hodnotit po jednom svazku se nemá a tak se svým tvrzením, že Pokémon je aktuálně jedna z nejlepších sérií, které Nakladatelství CREW vydává, ještě chvíli počkám. Našlápnuto má každopádně velmi dobře a držím palce, aby se to projevilo i v žebříčku prodejů. Přestože jsem vyrostl na anime, jehož znělku mám nadosmrti vyrytou v hlavě, líbí se mi to syrové zpracování a pro někoho možná trochu nevzhledné, baculaté vykreslení Pokémonů. Je to příjemný závan nostalgie, která dodává komiksu o to větší kouzlo. Vadila mi vlastně jen jedna věc, že se v první knize neobjevil můj favorit, modrý želvák Squirtle. Snad příště…

Druhého dílu se dočkáme už v listopadu!

2 komentáře u „Od sbírání brouků ke světovému fenoménu. Pokémoni už jsou zase v Česku“

  1. Super článek!
    Přestože jsem zapálený fanda už 10 let, dozvěděla jsem se i já něco nového. Nikdy mi nedošlo, že se Satoši a Šigeru takhle mazaně vetřeli do seriálu 😀 (Teda s tím Satošim mi to asi i došlo, ale ne že by mi to v hlavě i zůstalo :D)
    Věřím, že si tahle manga najde dostatek čtenářů. Jak jsi zmínil, je spoustu druhů lidí, které by mohla zaujmout – ať už dlouholeté nebo nové fandy seriálu či her, tak fandy například Pokémon Go, nebo třeba lidi, co už Pokémony dávno přesunuli na druhou kolej, a díky manze by chtěli zavzpomínat.
    Sdílím dál! 😉

    Odpovědět

Napsat komentář: Daniel Šácha Zrušit odpověď na komentář