Japonské deskové hry. Do kterých se pustit?

6. 11. 202318. 4. 2021 autor: Daniel Šácha

Koronavirus ze mě udělal deskovkáře. Ne že bych snad předtím nehrál, naopak, velmi rád. Žádnou velkou vlastní kolekci jsem ale neměl. Za poslední rok se to každopádně dramaticky změnilo a tak se mi teď pod televizí těsní tolik krabic, že jsem jim musel vyhradit hned čtyři police. No a nebyl bych to já, aby řada z těch her neměla něco společného s Japonskem.

Než začnu z rukávu sypat konkrétní tipy, pojďme si říct nějaký širší kontext. Stejně jako jinde ve světě, i v Japonsku získávají deskové hry v posledních letech čím dál větší oblibu. Zdaleka sice nejsou tak populární jako u nás v Evropě — možná až na klasiky typu Go nebo Šógi — daří se jim ale rozhodně rok od roku lépe. I když ne tak dobře jako sběratelským karetním hrám typu Magic the Gathering nebo Pokémon.

Jedním z důvodů, proč deskové hry v Japonsku nemají tak silné postavení je fakt, že ne vše se překládá do japonštiny. A jak je známo, angličtina nepatří mezi silné stránky tamějších obyvatel. Další odlišností je, že si mnoho japonských autorů vydává hry samo, takže jde na trh méně kusů. Nepředstavujte si ale žádné amatérské výtvory, od běžné produkce velkých týmů byste je častokrát vůbec nerozeznali.

Takovým herním designérem je třeba Jasuši Kuroda alias Kuro, který má na kontě téměř 200 her. Tito drobní tvůrci svou tvorbu obvykle nabízí na každoročních akcích jako je Tokyo Game Market (TGM), nebo obdobná událost v Ósace. Mezi největší vydavatele v zemi patří Sugorokuya.

Podle čísel, které jsem dohledal, se na japonský trh dostane 300 nových her ročně, z čehož 20 % je od japonských autorů a zbytek import ze zahraničí. Připadá mi to sice málo a ruku do ohně bych za správnost nedal, třeba to tak ale skutečně je.

Kdybyste si v Japonsku chtěli nějakou deskovou hru koupit, zkuste zajít třeba do některé z poboček obchodu Yellow Submarine nebo Surugaya. Další možností je vyrazit třeba do deskoherní kavárny, v Tokiu patří mezi ty známé síť Jelly Jelly. To je ale samozřejmě tip hlavně pro fajnšmekry, k deskovým hrám z Japonska se totiž dostanete snadno i z domova. A možná už jste nějakou dokonce hráli a ani vás nenapadlo, že má své kořeny právě v zemi sakurových květů. Dobrým příkladem je oblíbený Milostný dopis, který v roce 2012 vymyslel rodák z Kanagawy Seidži Kanai.

Jaké hry se hrají přímo v Japonsku? Mezi oblíbené hity patří Ha tte Iu Game (はあって言うゲーム), One Night Werewolf nebo taky jednohubky od studia Oink. Osadníci z Katanu, Dixit, Kingdomino, Azul, Dominion nebo Carcasonne jsou ale i tady dobře známé.

A teď už pojďme na můj výběr.

11 her, které vám rád doporučím
(protože je mám sám doma)

Řazení her je náhodné a co se týče cen, snažím se uvádět ty běžně dostupné. Když ale trochu pohledáte, určitě seženete nejednu z deskovek klidně o pár desítek korun levněji. Pokud mimochodem někde chybí český název, budu uvádět ten anglický, podle kterého hru případně snadněji dohledáte.

Patříte spíše mezi hard-core hráče, kteří si nevychutnají nic menšího než půldenní partii Gloomhaven nebo alespoň Nemesis? Můj seznam her vás asi nepotěší, jsou zpravidla jednodušší, karetní. I vy si ale z japonské tématiky vyberete. Koukněte třeba na deskovku Rising Sun.

Tokyo Highway

2-4 hráči, do 50 minut, 1099 Kč, autor: Naotaka Šimamoto, Jošiaki Tomioka

Jeden z relativně čerstvých přírůstků v mé sbírce, který dávám záměrně hned na úvod, protože je unikátní svým formátem i stylem hraní. Vývojáři z japonského studia itten jsou ale originálním přístupem známí a když mrknete na další hry v jejich nabídce, určitě vás minimálně svým zpracováním nadchnou.

Principem Tokyo Highway neboli Tokijské dálnice je vybudovat cestu, po které budou jezdit vaše auta. Prostor města je ale omezený a tak se silnice budou chtě nechtě proplétat. A to je koneckonců i záměr, protože abyste dostali svůj vozový park do provozu (a tím se přiblížili vítězství), musíte stavět své cesty buď nad, nebo pod cestami svých soupeřů. Nezní to vlastně ani tak složitě. Zkuste si teď ale vybavit známou věž Jenga, ze které postupně taháte jednu kostkou za druhou. Čím více kostek vytáhnete, tím je hra náročnější. A v případě TH to platí podobně.

S postupem hry je vaše dopravní síť propletenější a umístit nové dílky začíná být trochu stresující. Pokud totiž jakékoliv dosud postavené části dálnice protihráčům shodíte, nejenže je musíte znovu postavit, ale zároveň odevzdáte odpovídající počet dílků ze své omezené zásoby. Pevná ruka je zkrátka základ. Do jisté míry vám sice pomůžou přiložené kleštičky, kterými můžete umisťovat nová auta bezpečněji, i tak to ale bude chtít zapracovat na zručnosti a vnitřním klidu.

Jestli patříte mezi nerváky, doporučil bych upřímně raději některou z jiných deskovek, protože jinak budete rozházené dílky často sbírat po celém pokoji. Jinak je ale Tokyo Highway velká a napínavá zábava. Jde o bezpochyby jiný typ hry, než spousta z nás často hraje, a výsledek každé společné partie je super. Když na konci uvidíte, co jste se soupeři vybudovali, budete mít chuť si to vyfotit.

PS: Omlouvám se, patrně jsem koupil poslední kus, co v Česku zbýval. Určitě ji ale seženete i jinak.

Samurajský meč

3-7 hráčů, 20-40 minut, 349 Kč, autor: Emiliano Sciarra

Některé hry mají tak dobrou pověst a všeobecný status, až mám pocit, že je skoro hřích je nehrát a neznat. A proto se někdy téměř stydím, když někomu řeknu, že mi Bang vlastně nic neříká. Za život jsem odehrál snad čtyři partie. Ne snad, že by se mi tahle karetní hra nelíbila, do naší party se ale nějak nedostala. Pokud každopádně máte Bang rádi a téma divokého západu už se vám trochu přejedlo, voilá… Vemte do ruky Samurajský meč. Princip hry je prakticky totožný, jen kovboje vyměníte za „rytíře“ z japonských ostrovů.

V úvodu hry si tajně rozdáte role, čímž se rozdělíte do týmů. Buď se vtělíte do role šóguna a jeho samurajů, nebo budete na straně nájemných nindžů. Bokem pak stojí samostatný rónin. Kdo z hráčů je kdo? To s výjimkou šóguna, který se na začátku odhalí, nevíte. A je na vás, abyste to zjistili a nepoškodili někoho, kdo je na vaší straně…

Někteří lidé říkají, že Samurajský meč je Bang po vychytání nedostatků. To bohužel nedokážu posoudit. V téhle karetce se každopádně neumírá, takže pokud vám jinde vadí, že vás někdo vyřadí a vy se po zbytek partie nudíte, tady si zahrajete až do konce.

Go

2 hráči, 45-180 minut, od 269 Kč, autor: čínský císař Jao (podle legendy)

Hra Go sice má svůj původ v Číně (patří mezi nejstarší deskové hry světa), Japonsko ji ale do takové míry zpopularizovalo, že si v tomto výběru místo určitě zaslouží. Navíc je to jeden z mých léků na uklidnění po náročném pracovním týdnu. Šálek čaje na stranu, hrací desku před sebe a hodina či více nerušené zábavy může začít. Ani u toho nemusíte mluvit, jen přemýšlíte, rozjímáte a pokládáte jeden kámen za druhým.

Pravidla Go vysvětlíte velmi rychle. Jeden hráč dostane černé kameny, druhý bílé, a vzájemně se střídáte v jejich pokládání na průsečíky. Černý začíná. Vašim úkolem je obklíčit a zajmout co nejvíce kamenů soupeře, ohraničit si pro sebe co největší území. To je v podstatě vše. Jak to ale zní jednoduše, tak náročné je hraní samotné. Pokud máte obstojného protihráče, může se jedna hra lehce protáhnout i na pár hodin. Náramně si to ale užívám.

Desky na Go se mimochodem prodávají v různých variantách. Klasicky se hraje na ploše 19×19 polí, menší bývá 13×13 a nejmenší 9×9. Já mám doma tu prostřední a naprosto mi coby amatérovi vyhovuje.

Hanabi

2-5 hráčů, 25 minut, 249 Kč, autor: Antoine Bauza

Jestli při hraní rádi spolupracujete a snažíte se dostáhnout stejného cíle, Hanabi (=ohňostroj) by se vám mohlo líbit. Je to karetní hra, kterou vysvětlíte za minutu a zahrajete do půl hodiny. Z mé zkušenosti zaujme každou skupinku hráčů, ať už si chcete zpestřit večer s rodinou nebo dát rychlou partičku mezi kamarády.

Na rozdíl od jiných karetních her u Hanabi nevidíte své karty, znáte ale obsah ruky svých spoluhráčů, kterým musíte chytře radit, co mají vyložit. Jenže počet rad je omezený a stejně tak i množství životů celého týmu. Někdy proto budete muset zariskovat… A přesně to z celé hry dělá opravdu zábavnou záležitost. Věřte mi, že postavit všechny ohňostroje je docela výzva.

Hanabi u nás vyšla v několika edicích, ta moje je z roku 2013. Vlastně to byla zřejmě úplně první hra s japonskou tématikou, kterou jsem kdy dostal. I z toho důvodu ji dnes sice už tolik nehrajeme, pořád jde ale o karty, které bych každému doporučil. Možná je taky vytáhnete jen jednou za čas, pravidla si ale rychle osvěžíte a za tu cenu určitě stojí. Design sice podle mě už trochu zastaral, v tomhle případě je to ale maličkost.

Onitama

2 hráči, 10 minut, 849 Kč, autor: Šimpei Sato

Šachy jsem hrával od mala s dědou a herní souprava z té doby je můj nejcennější kus. O to víc mě strategické hry podobného ražení baví. V Onitamě sice máte menší šachovnici i omezený počet figurek, jen pět na každé straně, inspirace je ale patrná.

Dvě školy bojového umění se setkávají v duelu, mistr a jeho čtyři nejlepší žáci. Cíl je jasný, zajmout soupeřova mistra nebo dobýt jeho startovní pozici. Na ploše 5×5 to nepůsobí jako příliš složitý úkol, postup vám ale ztíží možnosti pohybu. Na začátku hry si totiž z balíčku vylosujete 5 karet, které určují možnosti, jak se mohou figurky posouvat. Každý z hráčů dostane dvě, jedna se pak položí na bok. Chyták je v tom, že jakmile si zvolíte, podle jaké karty váš bojovník vyrazí do boje, posouváte kartu směrem k soupeři. Vybrané karty tak mezi vámi celou dobu rotují. Zajímavé, což?

Hra sice uvádí partie trvající 10-15 minut, nejednou se mi ale stalo, že jsme se s protihráčem dostali do patové situace, která délku poměrně natáhla. A to jsem ani neotestoval rozšíření (Sensei’s Path a hlavně Way of the Wind).

Řekl bych, že by Onitama mohla bavit dva typy lidí, buď ty, kteří mají rádi šachy a hledají změnu pro občasné zpestření, anebo naopak hráče, pro které jsou šachy zbytečné komplikované a rádi by zkusili nějakou jednodušší alternativu. Vlastně mě napadá ještě jedna skupina, sběratelé unikátních her. Co mě na Onitamě totiž zaujalo na první pohled, bylo její zpracování a balení. Koukněte sami…

Deep Sea Adventure

2-6 hráčů, 30 minut, 470 Kč, autor: Džun Sasaki a Goro Sasaki

Protože mám rád vodu a fascinuje mě podmořský svět, nemohl jsem si tuhle hru nechat ujít. Je to nejnovější a zároveň nejmenší přírůstek do mé sbírky, minimálně co do velikosti krabičky a komponent. A musím říct, že právě to je jedno z kouzel hry, protože ji strčíte i do kapsy.

Na začátku se vtělíte do rolí dobrodruhů, kteří se rozhodli vylovit z moře cenné poklady. Některé jsou na dosah vaší ponorky, pro jiné se musíte potopit hlouběji. Čím více jich ale ponesete, tím pomalejší bude váš pohyb (až do návratu navíc nevíte, jak velkou hodnotu poklad má). A k tomu vám ještě docela rychle ubývá kyslík. Stihnete se vrátit zpátky, než všechen dojde? Z vlastní zkušenosti můžu říct, že častokrát ne. A přitom je to pořád velká zábava. Jakmile si osvojíte jednoduchá pravidla, zvládnete jednu hru do 20 minut. Párkrát se utopíte a budete to chtít zkusit znovu. Hodně vždy záleží na tom, jakou strategii se svými spoluhráči zvolíte. Svým způsobem si tady totiž můžete i pomáhat, stejně jako (nepřímo) škodit.

Za mě určitě velké doporučení. Je sice fakt, že bych si dokázal přestavit i nižší cenovku, v tomhle případě ale peněz nelituju. Po několika úvodních zahrání vím, že se z DSA stane pravidelná výplňovka našich herních seancí.

Hru mimochodem vydávají Oink Games, které jsem zmínil v úvodu, a právě takhle malé hry jsou jejich specialita. Pár kusů jejich her se tu a tam objeví i na českých a slovenských obchodech, takže stačí trochu pohledat. Dají se ale jednoduše objednat i přes jejich oficiální stránky. Šéfem studia je Džun Sasaki, autor řady vydaných her.

Machi Koro

2-4 hráči, 30 minut, 279 Kč, autor: Masao Suganuma

Nemám ve zvyku kupovat si hry, které máme v kruhu nejbližších přátel. Jedna kopie stačí. Machi Koro jsem si ale od první chvíle natolik zamiloval, že jsem ho chtěl mít doma. Nejde přitom o nijak skvěle hodnocenou hru, mě na ní ale baví hned několik věcí:

1. Velmi jednoduchá pravidla. Machi Koro je malá karetní hra, ve které si každý z hráčů spravuje své malé město (mači). V každém kole si smíte koupit jednu kartu, která reprezentuje různé typy staveb: Pole, kavárnu, statek, les, vysílací centrum, mlékárnu, důl… Každá má jiné pořizovací náklady, každá vám za určitých podmínek bude vydělávat peníze.
2. Strategický aspekt. Bude lepší ze startu nakoupit hodně polí, nebo si raději šetřit peníze na důležité dominanty? Průběh je hodně o štěstí, protože inkasování či odevzdávání peněz soupeřům závisí na tom, jaká čísla budou padat na kostce. Výběrem správných nemovitostí ale můžete vítězné šance přiklonit na svoji stranu. A právně tohle drobné taktizování dodává hře energii.
3. Vizuální styl. Neříkám, že každá hra musí být umělecké dílo, ale když je deskovka hezká i na pohled, pár bodů si k ní rozhodně přidám. Karty MK jsou přesně takové. Hezké a hlavně chytře vyvedené tak, aby vám rychle poskytly všechny důležité informace.

Je asi nadnesené nazývat Machi Koro strategickou hrou, ale já ji tak v hlavě zaškatulkovanou mám. V ranku jednoduchých a krátkých her vlastně patří i k mým nejoblíbenějším. A pozvání na jednu dvě partie nikdy neodmítnu. No a až se vám základní krabička ohraje, pořídit se dá i rozšíření Velkoměsto.

Hanamikoji

2 hráči, 15 minut, 529 Kč, autor: Kota Nakajama

Hanamikoji mám velmi krátce, zbožňuju ho ale od první hry a vůbec se nedivím, že před pár lety dostalo nominaci na nejlepší hru pro dva. Stejně jako u Machi Koro se tady spojilo hned několik aspektů, které z ní podle mě dělají skvělý kus pro každého — je rychlá, má krásně ilustrované karty, pravidla vysvětlíte za minutu, pro výhru ale potřebujete trochu strategického uvažování. A pak ta tématika…

Jako hráč se pohybujete na ulici Hanamikoji v Kjótu, na místě, kde se tradičně procházejí gejši. Sedm takových právě teď stojí před vámi. Získáte jejich přízeň? Bude váš šarm větší, než ten soupeřův? Možná si poradíte během jednoho kola, nebo jich budete muset absolvovat hned několik. Uvidíte sami.

Abych nebyl pořád jen pozitivní, měl bych tentokrát i jednu výtku, i když pro samotnou hru není podstatná. Nelíbí se mi zpracování krabičky. Karty gejš jsou totiž větší než běžné hrací karty a prostě tam nepasují. Vejdou se v pohodě, jen nedostaly žádné vhodné místo k uložení a tak poskakují nahoře společně s návodem. V zásadě je to ale prkotina.

Hru vydal taiwanský vydavatel EmperorS4, který má ve svém portfoliu i pár dalších her s japonskou tématikou. Třeba Shadows in Kyoto nebo Crows Overkill.

Hanafuda

2-7 hráčů, 60 minut, 299 Kč, autor: Fusadžiro Jamauči (minimálně v té moderní podobě)

Hanafuda jsou japonské hrací karty v podobném duchu, jako my známe ty žolíkové. Místo čísel ale zobrazují květiny (i zvířata a jiné objekty), proto taky hana-fuda = květinové karty. Zdaleka sice nemají tak dlouhou historii, jako třeba Go, pár stovek let už se ale hrají. Inspirovaly se kartami Portugalců, kteří je do země přivezli někdy během 16. století.

48 karet v balíčku je rozdělených podle měsíců v roce (na fotce níže třeba můžete úplně vlevo nad sebou vidět dvě listopadové karty, vedle nich jsou říjnové listy, lednový jeřáb a tak dále…). Nejznámější hrou, která se s těmito kartami hraje, je koi-koi, kde sbíráte body na základě kombinací karet. Pro zjednodušení si představte třeba takové náročnější kvarteto, jen s větším množstvím variant.

Některá vydání karet pro západní trh na sobě mají vyznačené i bodování, což může pomoct. Jinak je totiž do začátku hra trochu komplikovaná a nedivím se, že se v tom spousta hráčů ztratí, případně ani nemají vůli začít. Koukat každou chvíli do pravidel na to, která karta s čím souvisí a co je co jednoho rychle otráví. Nemění to každopádně nic na tom, že z Hanafudy čiší tradice, je krásně ilustrovaná (sám mám doma dokonce dvě verze) a když si osvojíte pravidla, přenesou vás karty na chvíli do Japonska alespoň pomyslně.

Věděli jste, že videoherní společnost Nintendo, kterou dnes známe mimo jiné jako domov instalatéra Maria a dalších postav, vznikla v roce 1889 právě jako výrobce hracích karet Hanafuda?

Sushi Go

2-5 hráčů, 20 minut, 269 Kč, autor: Phil Walker-Harding

Malá a rychlá karetní hra, která už svým názvem napovídá, o co se budete snažit. Mezi hráče se vždy rozdělí určitý počet karet představujících typy suši nebo přísad — od maki rolky po sójovku. Každá z karet přináší různé body, ať už sama o sobě nebo v kombinaci s dalšími. Háček je v tom, že si můžete vzít pouze jednu a zbylé posíláte soupeři. Kolečko probíhá až do chvíle, než doberete všechny karty v ruce. Na konci se pak spočítají body za vyložené karty.

Sushi Go má hrozně jednoduchý princip, musím se ale přiznat, že po letech hraní mě už tolik netáhne. Je to fajn výplňovka, která v naší partě pořád letí a chytne i nové hráče, osobně už ale raději volím jiné. Pokud každopádně se Sushi Go zatím nemáte zkušenost, určitě se ve vaší sbírce neztratí.

Ke hře před časem vyšla i úplně nová varianta nazvaná Sushi Roll, která staví na podobném principu, hratelně ale posouvá zážitek zase do jiné úrovně. Místo karet totiž využijete kostky.

Takenoko

2-4 hráčů, 45 minut, 899 Kč, autor: Antoine Bauza

Antoine Bauza je mistr mezi herními designéry. Na kontě má vedle Takenoko taky 7 divů světa, Draftosaura, Hanabi, Tokaido… Nevím, co přesně ho pojí zrovna s Japonskem, ale rozhodně má na hry s touto tématikou talent a proto si určitě neváhejte jeho jméno zapamatovat a tu a tam kouknout, na čem novém zase pracuje.

Takenoko je vizuálně určitě jedna z nejhezčích her, které se mi zatoulaly do sbírky. Fotka mluví sama za sebe. Je to přesně ten typ hry, který si budete chtít zkusit už proto, jak vypadá. A neztrácí ani po herní stránce. Z mého pohledu je to spolu s Hanabi asi nejvíc rodinná hra v tomto výběru, takže pokud prahnete po společné zábavě s ratolestmi (uvádí se od 8 let), dal bych vám Takenoko jako osobní tip číslo jedna.

O co tady jde? Z hráčů se stávají zahradníci, které pověřil sám císař, aby se starali o bambusovou zahrádku. No jo, jenže po přilehlých polích se potuluje žravá panda, co neváhá všechen bambus spořádat. Může se stát vaším pomocníkem, ale stejně tak vám ráda v rukou protihráčů uškodí. Záleží hlavně na tom, jaký typ úkolů se rozhodnete plnit.

V Takenoko panuje sice tahle drobná rivalita, jinak je to alespoň pro mě velmi pohodová a příjemná hra, ze které máte na konci radost. Už z toho, jakou krásnou herní plochu se vám podařilo vystavět. A když se vám časem trochu ohraje, můžete si mechaniku zpestřit rozšířením Panďátka.

Kdybych měl z těchto jedenácti her udělat nějaký osobní žebříček popularity, musel bych se dost zamyslet a nejsem si jistý, že bych je uměl seřadit. Pokud se ale někdy setkáme u jednoho stolu a já budu mít na starost zajištění zábavy, spolehlivě vytáhnu kteroukoliv z těchto pěti. To jsou mí japonští hrdinové z deskoherního světa:

• Deep Sea Adventure (rychlá zábava s přáteli)
• Machi koro (když máte chuť něco postavit)
• Takenoko (hraní s rodinou a dětmi)
• Go (pro zadumanou partii ve dvou)
• Hanamikoji (když na Go není čas a chuť)

4 další, co bych si ještě rád pořídil

Zakázal jsem si v nejbližších měsících nakupovat další hry, jakmile ale tohle embargo padne, vím, jakým směrem budu koukat.

Tokaido: V české lokalizaci mi bohužel uteklo a nedá se sehnat, jinak už bych ho přidal do výběru, počkám si ale na dostupnost toho anglického. Je to taková zenová hra, kde se hráči ujímají role pocestných putujících po starém Japonsku.

Šógi: Japonská variace na šachy. Šógi jsou ale takové dynamičtější šachy. Na první pohled sice hůře přístupné, v Česku se každopádně dají koupit sady i s mezinárodním označením kamenů pro lepší orientaci.

Namiji: Další dílo mistra Bauzy, které je takovým nepřímým nástupcem Tokaida. Zatím nevyšla, ale podle ukázek vypadá moc hezky a jestli se dostane i k nám do Česka, určitě po ní skočím. Vidět ji můžete na obrázku níže.

Kanagawa: Hra pro lidi s duší umělce, protože se z vás stane malíř. Nepatří mezi ty nejlépe hodnocené, ale vypadá moc hezky a určitě bych pro ni našel využití. U nás ji vydalo Albi a pořád se dá sehnat.

A mnoho jiných na trhu…

Rozhodně to nejsou všechny, ale než si je vyzkoušíte, nějaký čas vám to zabere. Pořadí je opět čistě náhodné, jen vám ikonkou onigiri zvýrazním, které jsou přímo od japonských autorů, a smajlíkem ty, co vyšly i v Česku.

• Vládce Tokia 😉
• Yókai 😉
• Yokohama
• Shogun
• Rising Sun 😉
• Sekigahara
• The One Hundred Torii
• Yedo
• Milostný dopis 😉🍙
• Sushi Roll
• Honshu
• Haru Ichiban
• Kai-zen
• Shadows in Kyoto
• Sakura
• One Night Werewolf 🍙
• Niwa
• Fuji Koro 😉
• Ninja Dice
• 7 Ronin
• Passtally
• Let’s Make a Bus Route 🍙
• MetroX 🍙
• Tataraba and Forest
• Wind the Film! 🍙
• Songbirds 🍙
• Age of War
• Lotus
• Samurai
• Gunkimono
• Nippon
• Trains Osaka 🍙
• Battle for Rokugan
• Kodama Forest (a jiné varianty této hry)

Máte k hrám nějaké dotazy nebo víte o dalších, které by ve výběru zaručeně neměly chybět? Budu rád, když se podělíte v komentářích 🙂