Promiň, sumó, Japonci žerou baseball
„Kdybys mi řekl, že sedíme uprostřed fanklubu domácího týmu, vzal bych si jiné tričko.“ Můj kamarád Takajuki má specifický smysl pro humor. Třeba když ho poprosíte, aby koupil lístky na baseball, usadí vás přímo mezi modře zbarvené fanoušky Jokohamy… Přestože dobře ví, že držíte palce hostujícím žluto-bílo-černým Tygrům z Ósaky. Naštěstí už ho chvíli znám, a tak jsem se prozíravě oblékl do červené, která sice bila do očí, ale ne natolik, aby mě někdo ze spoludiváků přetáhl pálkou po hlavě. Tak začal můj první zápas v životě.
Tenhle článek jsem před více než rokem napsal pro FestZin brněnského Animefestu 2020, který se měl věnovat olympijským hrám v Tokiu. Vlivem opatření ale akce bohužel proběhnout nemohla a tak jsme se dohodli, že článek zpětně vydám (po malé aktualizaci) alespoň na svém blogu. Na Animefest 2022 už se každopádně těším. Potkáme se tam?
Baseball (japonsky jakjú) se mi líbí. Rád ho sleduju v televizi, v novinách, v anime, v komiksu, v hospodě. V podstatě kdekoli mimo skutečné hřiště. Bez opakovaných záběrů, komentářů, reklam a emocí, které běžně vidíte na obrazovce, to prostě není ono. Minimálně do té chvíle, než narazíte na japonské fanoušky. Díky nim dostává celý zápas nový rozměr hodný článku ve festivalovém magazínu. Jestli totiž obyvatelé těchto sopečných ostrovů něco skutečně prožívají a milují, je to baseball. Národní sport číslo jedna, který tady sleduje skoro 30 milionů lidí (téměř čtvrtina populace). Promiň, sumó.
Baseball mají Japonci v krvi od útlého věku. Vím to dobře, protože když jsem po Ósace, během jednoho velikonočního pondělí, pobíhal s amatérsky vyrobenou pomlázkou, děti na ulici se mi smály a říkaly, že s touhle pálkou do žádného týmu rozhodně nezapadnu. Darebáci! Jedno se jim ale musí nechat, tuhle hru znají jako své kimono a pravidla baseballu louskají dřív než první sadu japonských znaků. Kdo taky ne, že…
Než to vypukne, raději si je zopakuju taky: Dva týmy, devět hráčů na každé straně. Jedni útočí, druzí se brání. A v tom se střídají. Zpravidla nějaké tři hodiny a devět směn, během kterých je cílem odpálit soupeřem nadhozený míček tak, aby ho nikdo z jeho hráčů nezachytil (pokud tedy zrovna nebráníte, pak je to naopak váš hlavní úkol). Kdo odpálí dobře, ten běží. Nejlépe přes všechny čtyři vyznačené mety až na tu domácí, pro vysněný bod — pochopitelně. Tým, který jich má na konci hry víc, se může po zápase sprchovat teplou vodou. No dobře, to jsem si vymyslel.
Může za to učitel
Traduje se, že se baseball do Japonska dostal, když jeden z amerických hráčů tehdejší ligy odpálil míček přes Pacifik až do Tokia. Na tom mi ale něco nesedí. Hráči Sanfranciských Giants, kteří to mají ze svého hřiště do Japonska nejblíže, totiž tak dobré pálkaře rozhodně nemají. Spíše za tím vidím amerického profesora Horace Wilsona, který Japoncům tenhle sport v roce 1872 představil jako zajímavou školní aktivitu. A řečeno v baseballové terminologii, byl to z jeho strany prvotřídní homerun — odpálení míčku až za hranici hřiště, takže jasný bod. V roce 1878 byl zformován první mužský tým, ale ještě dalších 58 let trvalo, než na ostrovech vznikla skutečná profesionální baseballová liga (dnes známá jako NPB – Nippon Professional Baseball).
Hlavní japonská soutěž se skládá ze dvou lig, Centrální a Pacifické, ve kterých se střetává celkem 12 týmů, obvykle po jednom z těch největších měst (Tokio, Hirošima, Ósaka, Fukuoka, Sendai,…). Vítězové obou sérii se pak společně potkají ve finále hraném na 4 vítězné zápasy. Úřadujícím mistrem jsou Fukuoka SoftBank Hawks, historicky nejlepším týmem je ale mužstvo tokijských Obrů (Jomiuri Giants). A mimochodem, japonští baseballisti nejsou žádná ořezávátka, solidně hrají i na světové úrovni a vyšlápnout si umí taky na ty nejlepší borce z USA.
Chtěl jsem tyhle špílmachry sledovat, jenže na ně nevidím. Sedíme tak daleko, že jsou pro mě hráči jako mravenci, co zmateně pobíhají po béžovo-zelené ploše. A navíc mi někdo po pár minutách přes hlavu přehodil plachtu. Lekl jsem se, ale byla to jen vlajka. Fanoušci nacvičili choreografii. Chvíli po tom začali zpívat. Jeden chorál za druhým. Kroutí rukama, poskakují. Schválně, jak dlouho vám to vydrží, zlotřilí modráci, co nepřejete mému týmu.
Sportovní muzikál ze střední
Pokud sledujete sportovní anime nebo mangu, a já věřím, že ano a proto taky čtete tento článek, dobře víte, že baseball má v tomto žánru silnou pozici. Hlavně ten středoškolský. Má to jasný důvod — středoškolský baseball a jeho dva vrcholné celonárodní turnaje (Jarní a Letní Kóšien) v Japonsku dosahují stejné popularity, jako zápasy nejvyšší mužské ligy. Schválně koukněte na populární sérii Diamond no Ace (Kárové eso). Emoce tam nosí po kýblech a jestli se vám bude zdát, že to někde už maličko přehánějí, vězte, že… Realita je přesně taková. Takovou symfonii pocitů umí složit jen Japonci.
Z nejlepších mladých hráčů se koneckonců nejen mezi vrstevníky stávají hvězdy a řadě z nich tyto turnaje otevírají dveře k profesionální sportovní kariéře. Své by o tom mohli vyprávět japonské baseballové legendy jako Daisuke Macuzaka, Masahiro Tanaka nebo Šóhei Ótani, všichni tři hráči předních amerických klubů, kteří poprvé výrazněji zazářili právě na středoškolských turnajích.
Láska začíná na tribuně
Talent na baseball bohužel nedědíme všichni. Ani Japonci ne. Silné pouto k tomuto sportu to v nich ale nezlomilo. Možná právě naopak. Fandové z tribun jsou hře s pálkou častokrát oddanější, než jejich miláčci na hřišti. Po trávníku jich přece jen pobíhá malá hrstka, kdežto z ochozů shlíží 30 tisíc párů nadšených očí. Ano, taková je pravidelná návštěva zápasů japonské ligy. A taky průměrný počet vypitých piv, další vášeň místních.
Jako jednotlivci možná Japonci moc nevyčnívají, ale když je naženete do velkého houfu, dokázali by lasem omotat Měsíc a přitáhnout ho blíž k Zemi. A teď si představte, když se taková odhodlaná banda sejde a začne jednohlasně skandovat (koukněte na moje video ze zápasu). V tomhle umění je překoná málokdo na světě.
Baseball je pro mnoho dětí i dospělých zkrátka modla. Útěk od každodenních starostí. Radost. A Japonci jsou skutečně úžasní fanoušci. Vášniví, ale spořádaní. Takoví, co dokáží celé tři hodiny poskakovat a zpívat, hnát dopředu svůj tým a bez ohledu na výsledek na konci v klidu vstát, poklonit se, uklidit své místo a odejít domů. Takhle vznikla moje láska k japonskému baseballu, přes tribuny. Jestli to na ně ale máte sami zatím daleko, zkuste začít třeba těmi seriály. Doporučím jich ještě několik: Major (Liga), One Outs (Vyautovaný), Kjodžin no hoši (Hvězdy Obrů) nebo Taišó jakjú musume (Baseballové holky Taišó), protože tahle zábava rozhodně není jen pro kluky. Baseball se mimochodem po 12 letech vrací taky na olympijské hry, takže nepochybuji, že vzniknou další série.
Slunce už zapadá. Ještě pořád sedím a koukám kolem. Nemám tušení, jaké je skóre, ale dobře vím, že Jokohamští točí pět popěvků stále dokola. Občas se přidám, ze slušnosti. „Zvedej se, jdeme,“ Takajuki mi klepe na rameno. „Počkej, vždyť ještě nepřestali zpívat,“ držím se svého místa. Hra, zdá se, dávno skončila. Mí Tygři sklopili uši, domácí překvapivě vyhráli. Bohužel. Týmy jsou ve sprše. Fanoušci jedou dál. Nadchli mě. S dědou v modrobílém trikotu vedle si vyměníme uznalé pohledy. Plácne mě po rameni a rychle se přidá k další mexické vlně. Odcházím. Oni zůstávají. A vsadím se, že pokud neumřeli, točí rukama a zpívají dodnes. Baseball je fajn, ale Japonci jsou super.
PS: Ve středu 30. června 2021 od 18:00 budu právě o japonském baseballu povídat veřejně. Takže kdybyste se chtěli dozvědět i další špeky nad rámec tohoto článku, rád vás uvidím. Proběhne to v Česko-japonském kulturním centru v Ostravě.
