Jaké knihy vás připraví na cestu do Japonska?
Internet je super, ale když jste na místě, kde k němu nemáte přístup (což se v Japonsku může stát častěji, než byste čekali), budete rádi za knihu. No a protože se mi doma všelijakých tištěných průvodců a příruček nastřádalo celkem dost, říkám si, že by to stálo za článek.
Některé tituly se hodí do batohu, jiné využijete spíše doma. Než nám Japonsko zase otevře hranice, můžete se díky nim alespoň na cestu lépe připravit.
Má cestovní stálice
Když jsem před lety do Japonska vyrážel poprvé, byla to docela spontánní výprava. Nevěděl jsem co čekat, ani jak to proběhne, ale byl jsem nadšený až po strop, to teda jo. Doprovodili mě tehdy dva skvělí společníci, bratránek a drobná příručka Japonština – konverzace, kterou jsem si pročítal po večerech, abych nasál trochu kontextu. Ne že bych se chystal na nějaké hluboké diskutování s místními, věřím ale, že znalost alespoň základních frází vám vždy otevře o pár dveří navíc.
Byli jsme sehraná trojka.
Výhoda podobného slovníčku je, že ho strčíte prakticky kamkoliv. Ten můj se mnou v boční kapse brašny od foťáku nalítal už tisíce kilometrů. Práce s ním je pro mě navíc pořád tak nějak pohodlnější než s mobilem, i když ani na ten nedám dopustit.
Pomůže vám v hromadě situací, ať už panikaříte při výběru jídla v restauraci nebo vám někdo ukradne kolo. To se ale v Japonsku velmi pravděpodobně nestane.
Mou nejohmatanější stránkou je každopádně tahle…
A hned v závěsu je dotaz, jestli si můžu vyprat prádlo. Prostě vlaky a pračky, to je moje.
Kapesní konverzace, kterou jsem si tehdy pořídil, je 1. vydání z roku 2011, dneska už ale seženete novou, aktualizovanou verzi (2018). Rozeznáte je podle barvy. Nejnovější je červený.
Když už jsme u japonštiny, doporučím rovnou ještě další podobnou knihu. U téhle už ale budete muset zapojit taky angličtinu. Jmenuje se Life in Japan a je to taková komiksová konverzace pro lepší seznámení s životem na japonských ostrovech.
Narazil jsem na ni při čekání na letišti Narita a zaujala mě na první pohled. Je hezky barevná a má takový japonský nádech. Díky ilustracím vám navíc zasadí slova a věty lépe do kontextu dané situace. Provede vás v podstatě všemi základními typy situací, které by vás při pobytu v Japonsku mohly potkat — od tradičního představení a dotazů na cestu přes seznamování se sousedy až třeba po řešení zdravotních potíží nebo etiketu na pracovišti.
Vážně užitečná věcička, která mi zpříjemnila dlouhý let domů. A i tady si v ní pořád rád čas od času listuju. Pořídit se dá za nějakých 1500 jenů (cca 300 Kč). Před další cestou ji určitě pročtu znova.
Pokud se nepletu, vyšel ještě jeden díl.
Kilogram inspirace na cesty
Musím přiznat, že velcí turističtí průvodci jsou přesně ten typ knih, kterými si listuju skoro pokaždé, co se před nějakým letem zatoulám do knihkupectví. Mají super fotky, spoustu informací hezky pohromadě, stačí je otevřít na libovolné stránce a vždycky se dozvíte něco nového.
Nejznámější co vyšly v češtině, jsou asi ty od — Lonely Planet, National Geographic a Lingea (případně ještě starší DK průvodce od Ikaru). Všechny jsou si v zásadě hodně podobné. Do velké míry se shoduje obsah, počet stran i cena. NG má navrch ve fotkách, u Lingey jsem si oblíbil důraz na některé méně známé detaily, DK uvádí více mapek a Lonely Planet má dobře zpracované tipy na cestu a celkově se v něm lépe vyhledává.
Každý má něco navíc, každému něco chybí, prolistujte je všechny a vyberte podle svých preferencí.
Nečekejte zevrubné popsání jednotlivých témat nebo míst. Historie např. bývá v rámci možností zpracovaná docela pěkně, oblasti současné popkultury už ale tolik prostoru nedostávají a častokrát chybí i věci, které byste vyloženě čekali. Osobně mě zklamal třeba slabý důraz na gastronomii — vy snad jezdíte do Japonska kvůli něčemu jinému? Na druhou stranu, nejsou to encyklopedie a musím férově uznat, že víc jak stránka mangy tady asi fakt není potřeba. A to říkám jako fanda.
V obsahu jsou zkrátka kompromisy, s tím je třeba počítat. I přesto ale podle mě stojí podobní průvodci za to. V konkurenci internetu to sice nemají lehké, osobně jim každopádně přece jen pořád věřím o chlup víc. Do začátku vám dají slušný základ informací, hlavně o jednotlivých částech země. Co bude chybět si pak doplníte třeba právě online (nebo osobně v Japonsku). Hodiny takového čtení navíc budou určitě příjemnější než dlouhé sezení před obrazovkou.
No jo, ale mám se s tím tahat?
Kladete správnou otázku. Znám lidi, kteří si velkého průvodce vezmou bez váhání do batohu. Já mezi ně teda nepatřím. Takových 400 velkých stran na kvalitním papíře a se silnou obálkou, to se pronese.
Osobně bych si podobnou knihu užil raději v pohodlí domova, jako tu předjaponskou přípravu. Rád jezdím nalehko a i když si beru kufr, volná váha hlavně při cestě nazpátek přijde vhod. Vždycky, věřte mi. Suvenýry se samy neodvezou.
Když už něco na cestu, tak v kapesním formátu. A v téhle kategorii vidím jasného favorita, kterého mám skoro stejně dlouho jako konverzační příručku — Japonsko, inspirace na cesty. Je to v podstatě taková úspornější verze větší knihy. Není stejná, hádám, že má i úplně jiné autory, informace vám ale dá a ani si u toho nestrhnete záda.
Srovnání velikosti i váhy máte na fotkách výše.
Pokud jste masochisti, můžete si jít do opačného extrému a koupit turistického průvodce Rough Guides Japonsko. Ten už má přes 1300 stran a v češtině zřejmě nic podrobnějšího nenajdete. Dávejte ale bacha, aby vám ta bichle nespadla na nohu.
Má smysl jet do Tokia?
Taková trochu kacířská otázka… Však kam taky jinam než do Tokia. Sám jsem mu ale ze začátku na chuť rozhodně nepřišel a stále častěji potkávám lidi, kteří se mu vyhýbali ještě více. Tokio totiž umí být trochu děsivé, zvlášť pokud jste jako já introvert, který si rád užívá svůj klid a osobní prostor.
Teď už ho mám rád, jen to chtělo dát městu druhou šanci a strávit v něm o něco více času.
Můj tip je vnímat Tokio ne jako jedno megaměsto, ale coby spoustu malých městeček u sebe. Nějak mi to funguje. I když lidí je tam stejně pořád moc. Každá čtvrť má opravdu svou unikátní atmosféru, jiné podniky, jiná vyhlášená místa a atrakce. Dá se na to zvyknout.
Z těch méně profláklých mě třeba bavila oblast kolem stanice Nippori, odkud jsem se denně přesouval domů do Adači. Za prozkoumání určitě stojí i západnější části Šindžuku směrem na Suginami nebo právě napojená města jako už zmíněné Adači, Kawasaki nebo Kacušika, kde mimochodem najdete i sérii soch z fotbalové mangy Kapitán Cubasa (moje srdcovka z dětství).
Pár tipů na dobré jídlo v Tokiu jsem sepsal už před časem v samostatném článku.
Je pravda, že na tahle vzdálenější a méně známá místa vás tokijský plánovač bohužel nevezme, k tomu by potřeboval podstatně víc stran (má jich cca 140). Jestli ale nejste typ, co by si dělal vlastní trasy a nemáte rádi nahodilost, dodá vám příručka jistotu, že většinu hlavních míst neminete a třeba jich díky předchystané cestě zvládnete i víc. Anebo si z vyznačených tras poskládáte vlastní výpravy, to už je na vás.
I když ho sám nepoužívám a raději si cesty chystám sám, vím o lidech, kterým takový průvodce přijde vhod.
Jestli vám každopádně tahle forma nesedí a přesto hledáte nějaké tipy a doporučení, můžete mi napsat a já vám s plánem cesty pomůžu. Přece jen už jsem se po tom Tokiu něco nachodil.
Na průvodce po jiných městech jsem v češtině nenarazil. Pokud vám ale nedělá problém angličtina, můžete sáhnout třeba po kombinaci Ósaka a Kjóto, která vyšla v sérii Lonely Planet.
Jak se v Japonsku vlastně žije
Takovým mezikrokem při výběru průvodců můžou být knížky zaměřené víc na japonský životní styl, kulturu apod. Je to spíše na doma než na cesty, jsou ale zpravidla čtivější než klasické příručky, takže až vás začne nudit vybírání nejlepších památek a restaurací, zkuste se zanořit i do témat spojených s životem v Japonsku.
Jednu podobnou knihu, Japonsko plnými doušky, jsem představoval v nedávném podcastu, takže kdybyste se o ní chtěli dozvědět něco víc, pusťte si nahrávku, kde je k poslechu i krátká ukázka. Anebo mrkněte na fotky, které jsem přidával na Facebook. Další úplně novou s názvem Umění života po Japonsku, už tam najdete taky.
PS: Zdá se vám, že je v článku nějak víc titulů od nakladatelství Lingea? Nešálí vás zrak. Jednak se jejich průvodce stal vůbec první knihou, co jsem si k Japonsku koupil. A zadruhé byli tak laskaví, že mi ty zbývající kousky poslali k pročtení ❤
Svého času jsem měl moc rád útlé měsíčníky Země Světa, kde se mihlo i Japonsko. Tenhle konkrétní díl je z roku 2010, ale třeba ho při troše pátrání někde seženete. Za 50 Kč hezkých pár informací k doplnění. Třeba o mohylových hrobkách ve tvaru klíčové dírky, o japonských zahradách nebo hoře Fudži.
Co takhle vydat se hlouběji…
Mé poslední dva tipy budou spíš pro fajnšmekry a lidi toužící poznat víc.
První knihu vlastně nemám moc rád. Její přečtení mi trvalo snad dva roky velkého přemáhání a dodneška si nemyslím, že to úplně stálo za to. Vím ale, že má taky hodně zastánců a tak ji nechci upírat šanci někoho inspirovat. Dlouho jsem navíc nevěděl, kde jí udělat prostor, tak aspoň tady. Jde o Japonsko za zrcadlem od britského antropologa Alana McFarlana.
Zaměřuje se na japonskou společnost a mentalitu, proč Japonci jednají tak, jak jednají. Rozhodně vás vezme mnohem dál za vrstvu běžně známých informací. Má pěkné myšlenky, sám jsem si od autora vypůjčil ideální definici Japonska, trpí ale z mého pohledu dvěma velkými nedostatky — McFarlane porovnává Japonsko se svým britským světem, a to na ten náš český úplně nesedí. Co mi každopádně vadilo možná ještě o kus víc, je, že pro mě kniha není napsaná příliš čtivě (proto ty dva roky neustálého odkládání a vracení).
Jak ale říkám, co čtenář, to jiný vkus. Mrkněte na ni, třeba vás zrovna chytne.
No a na úplný závěr kniha, která vyšla v loňském roce. Atlas Japonska: Éra křehkého růstu.
Když jsem ji viděl poprvé, nebylo mi vlastně jasné, co čekat. Podle názvu bych řekl, že hromadu map, a opravdu tady jsou, hlavní roli má ale pořád text.
Atlas se věnuje tomu, jak dnešní Japonsko vypadá a kam po letech ekonomického rozmachu směřuje. Dozvíte se třeba něco o zásobování země rýží, jak se vylidňuje venkov, nebo naopak, jak se vyvíjí megalopole Tokio a Ósaka. A počíst si můžete taky v kapitolách o prostituci a mafiánském podsvětí. Fakt pestrá sbírka témat.
Protože je kniha útlá, má jen cca 100 stran, jsou kapitoly stručné. I tak mě ale jako celek mile překvapila. V knihkupectví bych ji přitom normálně dost možná přehlédl, protože vizuálně zrovna nevyniká. Kdybyste ale dostali chuť poznat Japonsko i z jiné stránky než jsou obvyklé turistické informace a animované filmy, a zároveň se nechcete brodit v příliš odborných textech, tenhle kousek bych vřele doporučil. Škoda snad jen té nejednotnosti v přepisu japonských výrazů a názvů.
Jak v naší diskuzi mimochodem prohodila kamarádka Zíza, užitečná může být třeba i pro studenty, kteří se připravují k přijímačkám na japanistiku.
Z celého výběru je právě Atlas Japonska můj černý kůň.
A máme to za sebou!
Je jasné, že tenhle přehled ani zdaleka není úplný. Taky jsem se o to nesnažil. Zvlášť v poslední části bych mohl vypsat rejstřík dalších titulů minimálně na pár stran, ale je třeba nechat si něco i na příště. Několik tipů před rokem sepsala pro můj blog Lucie Koubek, jiné pro změnu najdete v každoměsíčním podcastu a kdo ví, co pro vás chystám do budoucna.
Budu moc rád, když mi napíšete o svých oblíbených knihách a tištěných průvodcích, kteří vás protáhli Japonskem 🙂