Sakurová princezna Suzanka: „Bylo mi ctí reprezentovat Českou republiku“
Slyšeli jste někdy o Sakurových královnách nebo princeznách? Jestli ano, klobouk dolů. A jestli ne, nevadí. Něco vám o nich dneska povíme — třeba to, že se tímto titulem může pyšnit i jedna Češka.
Všechno ukazuje na to, že úplně první nositelkou „sakurové šerpy“ se stala v roce 1937 malá Sakiko Saitó, dcera tehdejšího velvyslance Japonska v USA Hirošiho Saitóa. Šlo ale nejspíš pouze o čestný titul, protože oficiální zdroje zmiňují jmenování první královny až v roce 1939. Obě korunovace každopádně proběhly v rámci akce National Cherry Blossom Festival ve Washingtonu, která vznikla na oslavu přátelských vztahů mezi Amerikou a Japonskem.
Základy této události položil už v roce 1912 dar tří tisíc třešňových stromů, které právě na stvrzení partnerství věnoval hlavnímu městu USA starosta Tokia Jukio Ozaki. Šlo mimochodem o druhou podobnou „zásilku“. Poprvé putovaly dva tisíce sakur do Ameriky v roce 1909. Inspekční tým ministerstva zemědělství ale tehdy na místě bohužel zjistil, že jsou stromy nemocné a tak se je v rámci ochrany domácích pěstitelů rozhodli spálit. Napodruhé už to každopádně vyšlo.
„Sakury nikdy neumírají, protože jejich památka zůstává dlouho v myslích těch, kteří je viděli, a každé jaro s nimi přichází příslib nového zrození.“ — Hiroši Saitó
První dva vysazené stromy lze údajně stále najít na stejném místě; u Památníku Johna Paula Jonese nedaleko slavného Washingtonova monumentu.
V Japonsku se Sakurové královny/princezny začaly vybírat paradoxně až o řadu let později (poprvé 1966) a na starosti to má asociace Sakura no Kai, jejímž hlavním posláním je ochrana, uchování, šíření a péče o japonské sakury. Nové stromy vysazují nejen na domácí půdě, ale posledních téměř 30 let také v dalších zemích světa. Asociaci předsedá vždy předseda Sněmovny reprezentantů.
Od roku 2000 pak japonská asociace začala i s výběrem princezen ze zahraničí — výběr se v tomto případě řídí doporučením příslušných ambasád. Od začátku programu byly vybrány například ženy ze Srí Lanky, Číny, Vietnamu, Gruzie, Mongolska, Filipín… A k naší radosti taky z Česka.
Kdo se může stát královnou?
V Americe se dnes může přihlásit o titul v rámci programu Cherry Blossom Princess jakákoliv dívka, která splní několik základních podmínek (věk mezi 19-24, svobodná a bezdětná, má vystudovanou střední školu apod.). Porota vybere princezny reprezentující jednotlivé státy (jestli opravdu všechny netušíme) a z těchto princezen je pak na každoročním Národním festivalu třešňových květů zvolena královna, vládnoucí po dobu konání této týdenní akce.
Královna USA se následně potkává se svou kolegyní z Japonska i řadou významných hostů… Pro dívky je to v podstatě taková sedmidenní společenská jízda, na které mohou sehnat spoustu dobrých kontaktů do budoucna.
Sakurové ambasadorky z Japonska mají svůj program o poznání bohatší, protože se sice volí jen jednou za dva roky, ale pak taky celé ty dva roky kralují. V tomto období pak dívky navštěvují několik akcí v Japonsku (třeba Sakurový festival nebo Ceremoniální sázení sakur), stejně jako vyrážejí do zahraničí, ať už jde o Ameriku, Německo nebo Finsko, kde se mimo jiné pozdraví se svými protějšky.
Podmínky pro výběr jsou v Japonsku podobné jako v USA, pár rozdílů ale přece jen je. U japonských dívek je např. nutná schopnost domluvit se alespoň jednoduchou angličtinou a stejně tak by v nejbližších dvou letech od případného zvolení neměly mít v plánu dlouhodobě vycestovat do zahraničí (třeba za studiem). Kritériem pro zahraniční princezny je, aby daná dívka žila v Japonsku a měla by rovněž projevovat zájem či nějakým způsobem propagovat kulturu své rodné země i Japonska.
Japonské sakurové královny se mimochodem oblékají do ceremoniálního kimona — furisode. Nosí jej na každou akci a že jim to sluší! Zahraniční princezny oproti tomu reprezentují svou zemi třeba národním krojem.
Společným úkolem všech zvolených dívek je pak navazování přátelství mezi zeměmi skrze vzájemnou kulturní výměnu a společenské akce. Jsou to velvyslankyně dobré vůle symbolizující japonské sakury.
Suzanka, první Sakurová princezna z Česka
Suzanka Lenka Hanibalová je v české komunitě v Japonsku dobře známá — studovala na univerzitě v Kóbe, v zemi už řadu let žije a mj. taky pravidelně moderuje oblíbený Český festival. Víc ale zatím prozrazovat nebudeme. Bližší představení si chceme totiž nechat na jiné povídání, na které se už teď vážně těšíme.
Teď nás zajímal hlavně její sakurový titul. Suzanka totiž byla 23. února 2018 předsedou Dolní komory japonského Parlamentu jmenována první (a pokud víme zatím také jedinou) Českou Sakurovou princeznou.
Sakurové princezny navrhují jednotlivá velvyslanectví. Byla jste s tím naším ve spojení už dříve, nebo vás oslovili z ničeho nic?
Ze začátku, i když jsem žila v Japonsku už nějakou dobu, jsem neměla zvláštní příležitost, ale asi ani nutnost na naše velvyslanectví zavítat. Mohl za to i fakt, že jsem celou dobu žila v Ósace a do Tokia, vzdáleného asi 500 km, jsem se dostávala jen zřídka.
Jednoho dne mě ale moje milá studentka češtiny oslovila s tím, že by se chtěla zúčastnit „Soutěže v českém jazyce“ pořádané i za účasti pana velvyslance v prostorách ambasády. Řekla jsem „Super! Proslov společně natrénujeme a pak už se na cestu vydáš sama.“ Ale postupem času, když jsem viděla jak se snaží, rozhodla jsem se, že u toho prostě musím být a vyrazily jsme nakonec společně. A tak jsem se poprvé ocitla v prostorách našeho krásného velvyslanectví v Hiroo (pozn. část tokijské čtvrti Šibuja) i s mojí šikovnou studentkou.
Proslov proběhl na jedničku s hvězdičkou a já jsem kromě role dojaté paní učitelky měla skvělou příležitost si příjemně popovídat i s panem velvyslancem a dalšími zaměstnanci ambasády. Jedna z nich, naše milá Akane-san, mi potom kupodivu řekla, že mě zná z mého Facebooku a byla by ráda, kdybych se zúčastnila a moderovala Český festival v Tokiu, největší českou akci v Japonsku pořádanou každoročně ambasádou, agenturou Czech Tourism a Českým centrem v Tokiu. A tak náš opravdu krásný vztah vlastně začal.
Od té doby jsem měla možnost uvádět již čtyři ročníky Českého festivalu, stát se Sakurovou princeznou a také být u slavnostního otevření Honorární konzulátu České republiky v Sakai (prefektura Ósaka), kde od té doby také každoročně moderuji České festivaly.
Moje studentka teď mimochodem studuje na univerzitě, která stojí jen kousíček od ambasády a o které se tedy dozvěděla během naší návštěvy. Takže nakonec se pro nás obě stala soutěž v českém jazyce osudovou.
Vzpomenete si na pocity z toho, že vás vybrali?
Trošinku mě to ze začátku překvapilo, netušila jsem totiž, co to přesně obnáší, ale přinejmenším mi to znělo moc hezky „Sakurová princezna“. Později jsem navíc zjistila, že Sakura no Kai oslovuje jednotlivé ambasády, aby k nim vyslaly svou vyvolenou „princeznu“, takže mi bylo velkou ctí reprezentovat „sakurově“ Českou republiku.
Vyzvala jsem všechny hosty, aby se aspoň jednou vydali na cestu do naší krásné zemičky.
Jak probíhala samotná ceremonie, měly jste stanovený nějaký dress code?
Byla to velkolepá událost. Účastnili se jí jak členové Sakura no Kai, Sakurové princezny a královny z různých zemí světa včetně Japonska, tak skupina vážených zastupitelů spolu s předsedou Dolní komory Parlamentu panem Ošimou a zástupci zúčastněných zemí. Mě osobně přišli podpořit pan velvyslanec Dub s paní manželkou, za což jsem byla moc ráda.
Dress code nebyl přímo dán, buď tradiční oblečení dané země nebo něco hezkého, formálního. Já, protože jsem zrovna bohužel žádný český kroj neměla, jsem si oblékla bílé elegantní šaty a doplnila je náušnicemi v sakurovém stylu. Myslím, že mi to seklo.
Ceremoniál probíhal tak, že po krátkém úvodu jsme byly uvedeny na pódium, kde jsme se postupně představily a sdělily své pocity jako novopečené princezny. Vzpomínám si, že jsem mluvila o tom, jak mám ráda japonskou kulturu, ale zároveň vyzvala všechny hosty, aby se aspoň jednou vydali na cestu do naší krásné zemičky. Nakonec jsem to uzavřela tím, že i já budu pilně pracovat na prohloubení našich dobrých vztahů mezi ČR a Japonskem, což je zřejmě i hlavní poslání všech princezen.
Co dalšího vedle prohlubování vztahů obnáší povinnosti Sakurové princezny?
Jednoduše účast na akcích organizovaných Sakura no Kai. Celkově to během dvou let působení bylo jen třikrát. Jmenovací ceremoniál, slavnostní obřad sázení třešňových stromů a setkání s ostatními královnami a princeznami, které přijely pro tuto příležitost i z jiných zemí světa.
Součástí každé akce bylo potom i pohoštění, včetně tzv. „kagami biraki“, slavnostního otevírání sudu se saké, a přípitek. To byla jedna z mých oblíbených částí jednak kvůli tomu, že saké miluju, ale také proto, že to podle tradice je nejen otevírání samotného sudu, ale i osudu… „osudu štěstí“ pro každého z nás. A koneckonců to byla dobrá příležitost si s zúčastněnými ťuknout a prohodit pár slov.
Nakolik je titul Sakurové princezny vlastně známý a jak na ocenění reagovalo vaše okolí?
Když jsem to dala na svou FB stránku, spousta lidí mi blahopřálo se slovy, o co se vlastně jedná. Myslím, že je to známé v určité oblasti a společnosti. Ale v každém případě to byla úžasná příležitost seznámit se s lidmi z různých koutů světa v duchu japonské tradice.
PS: Text jsme tentokrát dali dohromady ve dvojici Dan a Ema. A jak jsme už naznačili, se Suzankou plánujeme další (delší) rozhovor, takže kdyby vás třeba něco zajímalo, neváhejte napsat do komentářů 🙂
