Mangový občasník: Solanin
Kdybych měl mezi současnými autory mangy vybrat jednoho oblíbence, nedělalo by mi to velký problém. Už před lety se mi totiž do vkusu trefil Inio Asano, dnes čtyřicátník, jehož tvorba je ukázkový příklad, že komiksy mohou skvěle vystihnout i vážná témata. Významné japonské noviny Jomiuri Šinbun Asana koneckonců před lety označily za „jeden z hlasů své generace.“ Právem. A u nás teď vychází jeho druhá manga.
Nevím jestli si někdo z vás vzpomene, ale manga Inia Asana byla jedna z prvních, která stála na počátku té silné vlny vydávání japonských komiksů v Česku. Jeho Město světel totiž v češtině vyšlo o rok dříve (Hanami, 2010), než se objevil první svazek Naruta a do hry vstoupilo nakladatelství Crew.
Specifická kresba a příběh, který se tolik lišil od toho, co jsem byl v té době zvyklý v rámci anime a mangy sledovat, mě dostaly na první pohled. Tenhle mangaka (tvůrce japonských komiksů) se totiž často věnuje mentálním problémům, vykresluje reálné příběhy běžných dní a složité životní situace, ve kterých se lidé ocitají. Lidé, se kterými není tak těžké se ztotožnit.
A teď, po necelých 12 letech, máme v češtině další kus — dvousvazkový melancholický Solanin od nakladatelství Egmont. Pojednává o dospívání, o pochybách mladých lidí, kteří hledají svou cestu. Je to v podstatě odraz autorova života, protože i Asano, jak sám říká, po odpromování na vysoké pochyboval, jestli se svou tvorbou vůbec zvládne uživit. Bavil se, ale současně ho obklopovala úzkost. A přesně tuto atmosféru chtěl zachytit. Solanin nakreslil, když mu bylo 24 let.
„Milenci, přátele, peníze, zaměstnání a společnost s nejistou budoucností, vlastní hrdost… Když se lidé zmítají v těchto propletených faktorech, možná nejsou schopni vyvodit žádné závěry. Možná je tento okamžik jen malou součástí jejich marného každodenního života. Jediné, co je jisté, je to, že se už nikdy nemohou vrátit do minulých dnů. Na těchto postavách není nic skvělého. Jsou to jen průměrní dvacátníci, kteří splývají s kulisami města. Nejdůležitější sdělení v našich životech ale nepřichází od muzikantů na jevišti nebo hvězd v televizi. Přicházejí právě od těch průměrných lidí kolem nás, od těch, co jsou jen na krok vzdálení od místa, kde stojíme. Tak to alespoň vidím já.“ — Inio Asano k manze Solanin.
Poslední minuty mládí…
Hlavními postavami příběhu jsou Meiko a Naruo, mladý pár nacházející se v takové krizi na prahu čtvrtky života. Zatímco Meiko ubíjí rutina korporátu, Naruovi schází motivace nějak celkově. Ona dá brzy výpověď, jenže svoboda se nezdá být o nic lepší. On by rád nakopl svou starou školní kapelu Rotti — právě muzika je koneckonců kdysi svedla dohromady a třeba by mohla přinést tu hledanou energii a změnu i teď. Je ale hudba dostatečně velký impuls k tomu vyhrát neradostný zápas o vlastní duši? Není spíš čas opravdu dospět a vyměnit sny mládí za pragmatický přístup k životu? Rád bych vám to prozradil, ale to byste o hodně přišli.
Že Solanin není vyloženě šťastný komiks možná tušíte, na druhou stranu ale není ani depresivní, což je mimochodem škatulka, kterou sám Asano nemá vůbec v oblibě. Je to zkrátka manga ze života, někdy hořká, jindy sladší. A jak už jsem naznačil, je možné, že se v některých situacích poznáte. Uvěřitelnost postav a jejich motivace jsou totiž tím, co tenhle mangaka z Ibaraki opravdu umí. Tou další vytříbenou dovedností je kresba. Přesně tak specifická a výrazná, že vám stačí pohled na jednu stránku abyste si řekli, jo, tohle je jasný Asano. Sám jsem se častokrát přistihl, jak dlouze koukám do tváře některého z hrdinů a obdivuju ty zachycené emoce, které se rovnou přenáší i na mě. Klidně bych si pár stránek pověsil jako obrazy na stěnu.
„Co se týče příběhu, neměl jsem čas na rozsáhlý výzkum, takže jsem byl v situaci, kdy mi nezbývalo nic jiného než ho co nejvíce přiblížit svému vlastnímu životu. Výsledkem bylo, že se v manze odráží moje přítelkyně, přátelé a prostředí,“ uvedl mangaka v rozhovoru.
Výzva, která se podařila
Hned po oslavovaném díle Dobrou noc, Punpune, na kterém začal Asano pracovat o dva roky později, je Solanin asi tím nejznámějším a nejspíš i nejrozšířenějším komiksem z jeho portfolia. Jde přitom o jeden z prvních větších příběhů, do kterých se pustil, takže bral tuto práci i coby svého způsobu výzvu. A jelikož v té době neměl moc peněz, nemohl si ani najmout asistenty, kteří by mu s přípravou pomohli, jak to u mangy bývá běžné. Jak ale dneska s odstupem let víme, výsledek se mu podařil. Není zdaleka dokonalý a věřím, že pomalejší tempo může některé čtenáře nudit. Proti tomu se nedá nic namítat. Osobně jsem se popravdě v ději místy, při nástupu vedlejších postav, dokonce lehce zamotal. Nic z toho mě ale neodradilo užít si vyprávění až do konce.
O úspěchu nakonec může svědčit i to, že Solanin, zatím jako jediná manga Inia Asana, dostal vlastní filmovou adaptaci (2010). Sám jsem film zatím bohužel neviděl, ale snad se mi to jednou podaří. Hodnocení nemá vůbec špatné a v hlavní roli navíc hraje krásná Aoi Mijazaki. Pro zajímavost, titulní skladbu Solanin nahráli Asian Kung-Fu Generation, tedy stejní chlapíci, co nazpívali openingy třeba k Narutovi nebo Full Metal Alchemist.
„Asano je takový Murakami ve světě mangy,“ říká překladatel Solaninu Jakub Stříbrný
I když vám těch necelých 450 stránek (připomínám, že rozdělených do dvou svazků) asi nenažene adrenalin do žil podobně jako napínavé díly Útoku titánů, garantuji, že i tady budete obracet listy s netrpělivým očekáváním, jak se bude příběh těch několika postav vyvíjet. Mně už jsou sice věkově docela vzdálení, a přesto jsem s Meiko, Naruem, Trhačem a dalšími to napětí prožíval.
Překladatel Jakub Stříbrný, který mangu pro Egmont přeložil do češtiny, má mimochodem v závěru prvního svazku výborný doslov, který vám Asanovu tvorbu přiblíží v širším kontextu. O autorovi navíc mimo jiné říká, že je to takový Haruki Murakami ve světě mangy a že právě Solanin je ideální úvod do jeho díla.
No a protože je vždy příjemné narazit na fanouška vašeho oblíbeného autora, domluvil jsem se s Kubou, že tento článek doplníme taky rozhovorem, abyste si mohli přečíst názor taky od někoho jiného.
Jen raději upozorním, že druhá odpověď obsahuje lehké spoilery.
Je Solanin manga pro širší okruh lidí, nebo spíše něco pro fajnšmekry?
Osobně si myslím, že Solanin docela úspěšně vystihuje význam pojmu „grafický román“. Grafický román je termín, ze kterého cítím snahu komiksu vymanit se ze škatulky obrázkového čtení pro děti nebo žánrové literatury. A Solanin díky svému zakotvení v každodenní realitě a pravdivému zachycení pocitů a vztahové dynamiky postav tuto definici skvěle naplňuje. Je to vlastně generační román o dospívání (něco jako Kdo chytá v žitě nebo Na cestě, pokud to opravdu přeženu), který je čistě náhodou grafický. Proto bych se nebál Solanin doporučit širokému spektru čtenářů komiksu i beletrie. Myslím si, že pocity a vnitřní procesy, kterými procházejí postavy Solaninu, jsou společné všem, kteří byli ve svém dospívání tak trochu zmatení, co mají očekávat od světa a co svět očekává od nich.
„U Solaninu se nepřipravený čtenář nemusí prohrabávat vrstvou přeslazených klišé, jednoduchých emocí a nebo středoškoláků ovládajících obří roboty.“
Asanova tvorba často dostává, a řekněme si, že trochu právem, nálepku depresivního čtení. Doporučil bys mi jeho mangu ve chvíli, kdy se necítím úplně nejlíp? Nebude mi pak ještě hůř?
To je moc zajímavá otázka a myslím, že u každého díla bych odpověděl trochu jinak. Solanin bych se ti doporučit nebál, protože přes tragickou zápletku je jeho vyznění v zásadě pozitivní a plné porozumění mezi přáteli, síly a odhodlání.
Mnohem zajímavější je v tomto ohledu Punpun. Pro mě osobně (a pro autora samotného) je Punpun jakýmsi drsným způsobem terapeutické dílo. Punpun je postava v bezvýchodné pasti své přecitlivělosti a iluzí o světě. Sestupná spirála, po které se noří hlouběji a hlouběji do své životní tragédie, není důsledkem vnějších okolností, ale téměř výhradně jeho vlastních špatných rozhodnutí učiněných často v nějakém emocionálním zkratu nebo z důvodu příliš černobílého vidění světa. A sledovat, jak si vytrvale sám šlape po štěstí, pro mě jakožto čtenáře bylo dost nepříjemné.
Ale stejně jako psychoterapie, v níž je často třeba jít až na dřeň něčemu, kolem čeho bych nejraději našlapoval jen velmi opatrně a po špičkách, je pro mě i četba Punpuna průchodem děsivou temnou jeskyní, na jejímž konci čeká katarze.
No, a pro lidi, kteří se chtějí opravdu jen pobavit, tu je Dead Dead Demons Dededede Destruction, sci-fi dobrodružství s hláškujícími geekovskými školačkami v hlavní roli, které přesto asanovský rukopis nezapře.
V doslovu prvního svazku píšeš, že Solanin je ideální úvod do Asanova díla. Jak sis cestu k jeho tvorbě našel ty sám, kterou mangou jsi začínal?
Já jsem vlastně nikdy nebyl moc velký čtenář mangy. Anime mám nakoukáno hodně, ale číst na monitoru mě nikdy nebavilo a v době, kdy se mnou nejvíce třískala japanofilie, číst mangu na papíře znamenalo objednávat si svazky přes internet z Ameriky nebo nedejbože Japonska, což pro středo- nebo vysokoškoláka znamenalo dost nezanedbatelné výdaje. A než jsem se nadál, z anime (a mangy) jsem postupně „vyrostl“.
Od určité doby už jsem všude v aktuální tvorbě viděl pořád ty samé postavy, které řeší pořád ty samé věci a celé je to zabalené do těch samých klišé. Ale zároveň jsem cítil potřebu nějak „bezbolestně“ udržovat svoji znalost japonštiny. Na to, abych četl klasické japonské romány, se necítím dost jazykově vybavený, současná beletrie mě moc nezajímá (kromě „povinného“ Murakamiho, ale toho jsem už přesycený) a fantastiku zase považuji za doménu především anglofonních autorů. Takže jsem se nakonec začal poohlížet po nějaké vážnější manze. No a jako fanouška rané tvorby Makota Šinkaie a jeho melancholického pohledu na svět mě uchvátily některé dvoustránkové obrázky z Asanovy mangy, které jsem našel na internetu.
Nakonec jsem se tedy pustil do četby Solaninu a tam jsem našel přesně to, co jsem hledal – zajímavé čtení s přesahem a tématy, která mi blízká a zde jsou zabalená do atraktivního a čtivého kabátku mangy.
Je překládání Asanovy tvorby něčím specifické, dokázal bys to přiblížit?
Neřekl bych, že je Asano v něčem překladatelsky specifický. Pohybuje se totiž především v každodenní realitě, díky čemuž jeho díla nekladou na překladatele žádné specifické nároky při vymýšlení novotvarů nebo slovního humoru. Slangové výrazy také Asano moc nepoužívá, takže zbývá jenom občasné dohledávání nějakých složitějších slov. Možná se trošku zapotím, pokud budu někdy překládat Dead Dead Demons De De De De Destruction, protože to je manga, v níž je dost už zmíněného geekovského slangu, a jedna věc je tomu slangu rozumět a jiná dokázat ho přeložit tak, aby se výsledek dobře četl a především čtenáře pobavil. Mnozí spisovatelé nebo scénáristé říkají, že psát humorné scény je obrovsky náročná disciplína a u překladu to vnímám také tak.
Mě osobně Asano uhranul vizuálním stylem. Na druhou stranu ale vím, že řadě lidí, kterým jsem kresby ukazoval, vůbec nesedí – minimálně na první pohled ne. Jak jsi to měl ty?
Myslím, že to mám stejně jako ty. Rozhodně se nemůžu vynadívat na Asanova detailně vykreslená prostředí plná městské melancholie. Co se týče kresby postav, myslím, že záleží na díle. Vzhledem k tomu, že jsem se k Solaninu dostal už dost unavený z obrovských roztomilých očí, krátkých sukýnek a urostlých bišíků, ocenil jsem, že Asano kreslí své postavy jako reálné lidi – často sympatické, ale v zásadě se pohybující někde kolem středu pomyslné křivky atraktivity. Trošku jiné to je v případě Punpuna nebo Nidžigaharského hologramu, ve kterých se pokřivená psychika některých postav zrcadlí v jejich odpudivém nebo různě pokřiveném vzezření. Chápu, že to nemusí každému sednout.
Na druhou stranu se Asano nesnaží o žádné avantgardní vizuální experimenty nebo záměrné vyobrazení extrémního násilí nebo o hororové výjevy, které cílí na fyzický pocit odporu či hnusu, jako to dělá třeba Džundži Itó. Asanova kresba je svým způsobem extrémní v tom, jak moc se jakýmkoliv extrémům vyhýbá.
Jakou další mangu by Kuba v Česku rád viděl a co by doporučil k přečtení těm, kterým se Solanin zalíbil? Plnou verzi našeho povídání si můžete přečíst na Patreonu a Pickey. Do budoucna mimochodem chystáme i rozhovor o překládání mangy obecně, rozhodně se máte na co těšit.
Slibná budoucnost mangy v Česku
Tolik tedy k Solaninu. Mám velkou radost, že se Egmont do mangy pustil (vydali mimochodem i To bylo tvé jméno podle filmu Makota Šinkaie) a těší mě, jak se náš domácí trh díky tomu stává krůček po krůčku pestřejší. Rozhodně už si nemůžeme stěžovat, že by nebylo z čeho vybírat. Osobně teď s napětím čekám, co dalšího si nakladatelé připraví a jestli Egmont naváže třeba další Asanovou mangou — editorka Lucie Kučová, která dala k vydávání mangy v nakladatelství Egmont impuls, mi prozradila, že o dalších titulech jednají (ne nutně od Asana), takže jsem opravdu zvědavý!
„Egmont je nakladatelství, které vydává komiksy už dlouhá léta – zmiňme třeba jen Asterixe. A v rámci společnosti Albatros Media se podpora komiksů obecně zvýšila. V manze obecně cílíme na kratší série, byť já osobně bych ráda prosadila Prince of Tennis,“ říká s úsměvem a dodává, jak u výběru mangy postupují. Třeba vám to dá nějakou nápovědu, co by mohlo vyjít příště: „Vydáváme young adult literaturu a navázat na ni v rámci toho, čemu se říká ‚new adult‘, nám připadalo přirozené. Jsme převážně dětské nakladatelství a vydáváme i dětské komiksy, ale v manze jsme chtěli jít směrem, který nás také zajímá: dospívání, vstup do dospělé společnosti. Obecně se však rozhodně nebráníme různým žánrům a přesahům. Koneckonců vydáváme i Star Wars.“
Tak co, máte nějaký tip?
I když mám třeba Punpuna v japonštině i polštině, klidně bych svou sbírku doplnil taky o českou verzi. A ještě o kousek raději bych byl popravdě za sérii Dead Dead Demon’s Dededede Destruction, která se díky velkému zájmu shání docela složitě. Nechme se překvapit.
A vy si mezitím přečtěte Solanin, fakt stojí za to.
