Karel „Charlie“ Doležal: „Japonské tetování není hotové, dokud není na celém těle“

Karel „Charlie“ Doležal: „Japonské tetování není hotové, dokud není na celém těle“

Když koukám na filmy o jakuze, neubráním se obdivu jejich tetování. Vždycky si říkám, kolik času to asi zabralo vytvořit. A shodou okolností jsem dostal příležitost se zeptat. K tomuhle tatérovi sice mafiáni nechodí, jeho vzory by se ale v temných zákoutích Japonska rozhodně neztratily. Přitom je to mladý kluk z Ostravy.

Sám po tetování netoužím, na jiných lidech se mi ale líbí — teda pokud není v obličeji. Obdivuju třeba duhové variace Ondřeje Konupčíka alias Ondrashe, které už jste určitě viděli na sítích, a stejně tak mě před časem nadchla práce Karla „Charlieho“ Doležala. Jako jediný Čech se totiž opravdu svědomitě věnuje japonskému tetování, k tomu všemu navíc tradiční ruční technikou tebori.

Poprvé jsem na Charlieho tvorbu narazil úplně jinde, než byste asi čekali — na samolepce, která se mi dostala náhodou do ruky. A hned jsem si řekl, to je fakt dobrý, toho týpka bych rád poznal. V tu chvíli mě přitom vůbec nenapadlo, že jde o tatéra, natož že by byl z Česka. „Byly to hodiny, dny, týdny, kdy jsem studoval vývoj japonského tetování, historii i symboliku jednotlivých kreseb,“ říkal mi o svých začátcích u povídání, které jsme si domluvili nedlouho po mém objevu. Protáhlo se nám na dobrých pár hodin. Tak už to ale bývá, když se bavíte s někým, kdo svou prací opravdu žije. A Charlieho vědomosti o historii, významu i symbolice japonského tetování jsou opravdu hluboké.

První tetování tvořil už v dětství, potom vystudoval Grafický design a dnes za ním do salonu Fantasmagoria Art jezdí klienti z celé republiky. I když, jak dodává, popularita japonského tetování u nás ještě není tak velká a pouští se do něj málokdo. Některé z důvodů vám koneckonců odhalí náš rozhovor.

 Ne všechna tetování, které člověk vidí na internetu a vypadají jako japonské, takové opravdu jsou.

V rozhovoru se mimochodem budete setkávat se třemi hlavními termíny, které je dobré hned ze startu vysvětlit:

  • irezumi = je styl japonského tetování, doslovně přeloženo jde o vkládání inkoustu do kůže
  • tebori = označuje konkrétní techniku tetování, kdy se nevyužívá elektrický strojek, ale nástroj z bambusu zakončený jehlami a tatér zapojuje obě ruce (pravou k celkovému pohybu s hůlkou, levou ke korigování pohybu)
  • horimono = používá se pro označení tetování celého těla, tzv. oblek
Charlie při práci

Jak ses dostal k umění a tebori?

Umění jako takové přišlo nějak automaticky. Už v jednom roce jsem začal kreslit sám od sebe a prostě se to tak vyvíjelo. Zajímaly mě umělecké věci, dekorace, malby, keramika. 

Už tehdy v tom byl zájem o Japonsko?

I díky tátovi a bojovým sportům, ke kterým mě vedl (pozn. má v Ostravě Akademii bojových umění), u mě byla kulturní konexe na Asii silná a vždy mě to přitahovalo mnohem víc než evropské umění. Když jsem narazil na japonské tetování, ohromilo mě. V tu chvíli mi došlo, že tetování nejsou jenom nějaké obrázky na kůži, ale že to může být regulérně umění. 

Každý člověk má nějaké důvody, proč se tetuje, každý k tomu má jinačí přístup a potřeby, které chce vyjádřit. To mě uchvátilo a ve spojitosti s tímto stylem jsem přišel na tebori. Nadchlo mě, že lidé před příchodem strojku, jenom se svojí výdrží, motivací a s kusem klacku, byli schopni vytvořit takové monumentální a ještě k tomu smysluplné obrazy, které jsou na celý život, a pro člověka můžou znamenat mnohem víc než jenom tu vizuální stránku… V tu chvíli jsem si říkal: „Jo, to bych chtěl vyzkoušet.“

A během toho ses taky pořádně ponořil do historie. V jaké době se objevilo první tetování, deset tisíc let nazpátek?

Přidej. Existují opravdu staré, ale dochované sošky, které jsou podobné naší Venuši (pozn. je datovaná do období 29 000–25 000 let př. n. l.) až na to, že na nich jsou právě vyobrazeny obrazce na tělech. Samozřejmě, že nebyly kresebné, připomínají spíše tzv. tribaly, které známe třeba z Havaje, Polynésie atd. 

Vidíš, tak to by mě vůbec nenapadlo. A jaký byl ten vývoj v Japonsku, kde má tetování spíše negativní konotaci?

V jednu dobu všichni Japonci museli mít tetování. Byli tak rozřazeni do určitých kast. Potom přišel čas, kdy tetování bylo ilegální, spojeno s kriminálníky a s tresty, což se tuším přejalo vesměs z Číny a Koreje. Určitý Zlatý věk japonského tetování je pak období Edo (17. – pol. 19. století), které dalo základ tetování, jaké známe dneska. V té době se v Japonsku dostala do kurzu série příběhů Suikoden (Příběhy od jezerního břehu), kde bylo několik hlavních protagonistů popsáno jako velmi potetovaní. Japonci pak příběhy ilustrovali, mezi nimi mimo jiné i slavní malíři Hokusai nebo Utagawa Kunijoši. A právě ten druhý vytvořil ilustrace, na kterých jeho představa dala tetování téměř takovou formu, jakou známe dnes v „moderním“ irezumi. Ještě nevypadalo stejně, už ale nešlo o malé tetovačky na rameni, ale celkově tzv. horimono neboli celotělové kresby.

Takže někdy bylo ilegální, jindy v módě. Když se následně země otevřela světu, Japonci nechtěli vypadat jako barbaři a tetování se zakázaly, což zůstalo i během druhé světové války. V tu chvíli se toho chopila mafie, Jakuza. 

Lákalo tě na tom právě i specifické přijetí, které tetování v Japonsku má?

Má negativní kontext, ale neřekl bych, že to bylo něco, co mě k tomu táhlo. Vždycky mě to přijetí naopak mrzelo, protože ono je to fakt neskutečné kulturní dědictví, kterého by si měli Japonci vážit. Hlavně proto, že irezumi je vyloženě óda na Japonsko. Cokoliv se objevilo v japonské historii a kultuře, existuje v nějaké formě právě v tetování, stejně jako v ostatním umění. Samozřejmě to po nich ale nikdo nemůže chtít. A sám jsem si vědom toho, že jakmile do Japonska pojedu, musím své tetování zakrývat, protože mám k jejich kultuře respekt.

Na to jsem se chtěl zeptat, jak bys to během cesty řešil?

To by mě taky zajímalo. (smích) Vzhledem k tomu, že mám potetovanou celou ruku i hřbet ruky a prsty, tak je jasné, že bych musel nosit rukavičku.

Probrali jsme cestu k umění, kdy jsi ale skutečně začal tetovat? A začal jsi rovnou s japonským tetováním, nebo ses k němu propracoval až časem?

Když to vezmu úplně od začátku, tetovat jsem začal někdy když mi bylo deset jedenáct. To bylo poprvé kdy, jsem do sebe začal nějak bodat. Samozřejmě spoustu těch věcí nevyšlo. Bylo to takové, že se něco udělalo a postupně se to i se strupem strhlo, takže hodně prvních tetování se neuchytilo… A ano, už od začátku to bylo právě irezumi, které jsem chtěl dělat a zajímalo mě. Jasně, když jsem pak tetoval další lidi, chtěli nápisy, americké „klasiky“ apod. Bral jsem to jako „nutné zlo“, abych se naučil techničnosti tetování, ale irezumi byla vždycky jasná volba a cesta, kterou jsem rozhodně vždy směřoval.

Nejdříve jsi ale teda tetoval sám sebe… 

Přesně tak. Prvních několik let jsem tetoval jen sám sebe. Začínal jsem tím způsobem, kdy jsem měl tužku, papír, šicí jehlu, tuš a jelo se. Ve spojitosti s japonským tetováním jsem časem přišel k tebori a začal sledovat mistry. Snažil jsem se pochopit principy, co a jak se dělá, jak pracují. A postupně jsem si dal dohromady vlastní sašibo (známé jako nomi), což je ten nástroj, se kterým se tetování dělá. Trénoval jsem a přicházel tomu na kloub.

Samozřejmě si nemyslím, že bych byl dneska sám nějaký mistr. To je věc na kterou asi v životě nedojdu. I teď po těch dvanácti letech co tetuju mi přijde, že jsem na úplném začátku. Takové to prostě je. Tebori je fakt běh na dlouhou trať a člověk musí počítat s tím, že to bude studovat dlouho. A právě kulturní dědictví je podle mě i mnohem silnější než u toho, co je v moderní době bráno ve spojení s tetováním. Tebori je jako technika málo známá na to, jakým způsobem je jedinečná. 

Hodně se bohužel setkávám s tím, že klient přijde k tatérovi a řekne: „Já chci čínského draka“. Sám ale neví, jaký je třeba rozdíl mezi čínským a japonským drakem a to, že jich je hodně. Tatér na to řekne: „Dobře, dej mi peníze a já ti to vytetuju“. Ukážou si obrázek z Google a nějakým způsobem to spachtí. A to je taky hodně špatně. Jednotlivé motivy mají danou symboliku a určitý řád. Některé se spolu nemůžou kombinovat, protože to nedává smysl.

Sám tetování nemám, takže to nedokážu posoudit, ale když jsem si o tebori něco zjišťoval, mezi informacemi několikrát zaznělo, že je kromě jiného i méně bolestivé, protože se při tetování dělají pauzy. Je to pravda a dokázal bys to srovnat s tím klasickým, které si možná většina lidi dokáže lépe představit?

Není to zase tak o pauzách, jako spíše o rytmu, zvolené technice (pozn. samotné tebori využívá hned několik typů vpichů) a síle, kterou se tetuje. Strašně moc lidí popravdě říká, že to neskutečně bolí, ale já si myslím, že je to spíš o rukách tatéra. Když se tebori dělá správně, tak opravdu bolí míň, hojí se rychleji a ty barvy jsou úplně jinačí.

Sestavení jehel u nástrojů pro tebori mimochodem inspirovalo, jakým způsobem se dnes skládají vybarvovací jehly pro klasické tetovací strojky. Dovolím si tvrdit, že to málokterý tatér vůbec ví. Říká se tomu magnum, kdy jsou vlastně dvě řady jehel, které se překrývají. To je princip, jakým jsou poskládané jehly na tebori. 

Rozdíl u tzv. běžného tetování je v tom, že u strojku člověk nekontroluje každý vpich. Tam to prostě valí a udělá to tolik vpichů, kolik udělá. A je na člověku, jak rychle hýbe rukou. U tebori je to spíš o tom, že člověk dostává, resp. dělá jenom tolik vpichů, kolik je potřeba na to, aby se do kůže dostalo potřebné množství barvy. Kůži se tím pádem míň ubližuje, míň krvácí a míň pigmentu jde pryč z těla. I tohle je valný rozdíl. A je tam i rozdíl ve výsledku. Při tetování strojkem jsou barvy nejlepší ve chvíli, kdy se dotetuje, pak obraz v průběhu let postupně bledne. U tebori barvy hned po tetování nemusí vypadat zas tak perfektně, ale postupem času zrají. Dalo by se říct, že čím je takové tetování starší, tím lépe vypadá.

Máš přehled, kolik lidí se tomu v Česku, případně v rámci Evropy věnuje?

Když mluvíme o stylu, v evropském měřítku to bude nejspíš pár desítek tatérů. Z toho ale stěží jen pár procent dělá tebori. V Ostravě jsem jediný, v Česku jsem jediný Čech a celkově jsme tady čtyři, kteří se specializujeme na japonské tetování. Jeden je Brazilec, druhý je Rus a třetí Američan. Všichni tři dělají strojkem, ale nikdo z nich nedělá tebori, což mě překvapilo. Vědomí, že se japonskému tetování jako celku přede mnou žádný Čech opravdu naplno nevěnoval, pro mě byla neskutečná motivace.

To je tak o řád méně, než bych čekal. Jak ses tím pádem dostával k informacím, kde ses učil?

Tradiční cesta je taková, že člověk několik let bydlí u svého mistra, který mu postupně předává svoje znalosti. Takovou možnost jsem pochopitelně neměl a ke spoustě věcí jsem se dostal přes internet. Bylo to v době, kdy se rozjel YouTube, kde tehdy nebyly přímo dokumenty, ale spíše kratší videa a rozhovory s japonskými tatéry. Vždy jsem se snažil dostat k primárním zdrojům, které neprošly dvojitým překladem, z japonštiny do angličtiny a z té do češtiny. Každý překlad tomu totiž něco ubírá. Jsem typ člověka, který se rád učí nové  věci, zjišťuje a snaží se jim přijít na kloub. Pro mě je vždycky hlavní zjistit a naučit se hlavní princip a od toho se potom odvíjet.

Říkal si, že nevnímáš rostoucí zájem o tetování, mně přitom připadá, že zájem o japonskou kulturu obecně roste čím dál víc. Čím je právě to tetování specifické a proč se mu věnuje tak málo lidí, zvlášť tou tradiční tebori cestou?

Jak jsi zmínil, je tady strašný nárůst zájmu o kulturu, ale málokdo vůbec narazí na japonské tetování. A ještě menší je sorta lidí, co mají koule na to, aby se sebrali a nechali si udělat tzv. celý rukáv nebo něco většího, což je primární smysl izerumi jako stylu. Pro tebori je lepší dělat ve velkém formátu. Aby si člověk mohl opravdu vyhrát s detaily, potřebuje na to prostor, ale to platí obecně pro tetování jako takové. A je třeba se dívat i na to, že v případě tebori jde o specifické jedince, kteří se k tomu odhodlají a kteří na to mají prostředky. Nemusí to být jenom o financích, ale celkově i o dojíždění a čase. 

Pořád tam navíc visí určité tabu, ale zájem o tetování jako takové roste, i když pozvolně a pomalu. Lidi, kteří jdou na japonské tetování, se o to opravdu zajímají. Samozřejmě najdou se výjimky, které prostě chtějí vypadat jen jako tvrďáci a chcou mít na sobě nejlépe něco velkého a strašidelného, ale kolikrát jsem takový typ lidí odmítnul, protože podle mě je to hodně i o tom respektu nejen sám k sobě, ale i ke kultuře. Celková hodnota tetování, nemyslím tím finančně, je daná samotným člověkem, klientem.

Japonské tetování je mezi těmi tradičními na nejvyšší úrovni, jak technické, tak umělecké.

A co ten malý počet tatérů?

To by mě taky zajímalo. Když jsem začal tetovat, nebyl tady nikdo, kdo by dělal tebori. Jedině snad už zmíněný Američan, Scott Ellis, který sem přijel někdy na konci devadesátek a japonské tetování v Česku tvořil nejspíš jako první. Pracoval ale pouze se strojkem. Z těch tří tatérů, o kterých jsem mluvil, má u mě každopádně největší respekt a kdybych měl možnost se s ním poznat a pobavit, bylo by to super!

Samozřejmně jsou tady tatéři, kteří to zkusili, nechali se inspirovat. O tom žádná. Na druhou stranu nikdo z nich nebyl ten, který by se sebral a studoval japonské tetování do hloubky. A to je fakt potřeba, protože tam je tolik věcí, co musí člověk umět a vědět, že to samotné je nejspíš odradilo. 

Vážně to není jen o tom, jak to vypadá, ale i jak je tetování seskládané. Jakým způsobem funguje na těle. Což je další věc, ke které se ani nevyjadřuju. Hodně lidí, co u nás tetujou, neberou v potaz, že se tam pracuje s tělem. Prostě to vezmou jako tetovačku ze žvýkačky, nějak to tam nalepí a čau… U japonského tetování je přitom specifická práce s anatomií. Umístění motivů se řeší tak, aby se na těle nedeformovaly a aby naopak spolupracovaly se svaly, když se člověk hýbe, když dýchá. A pochopitelně je třeba celkově znát i tu zdravotní stránku věci. Tohle by podle mě měl vědět každý tatér, protože je to nezbytná součást profese. Není to jenom o tom, že umíš držet strojek a dostat barvu pod kůži. Musíš vědět, jak ji tam dostat tak, abys člověku neublížil, aby to tetování vypadalo tak, jak má, aby spolupracovalo a ještě, aby to bylo hygienicky i zdravotně správně.

Naznačil si, že v případě japonského tetování mluvíme obvykle o něčem velkém, celé ruce, záda… Co je nejmenší možné tetování, které je možné v tomto stylu udělat? 

Když to řeknu na rovinu, japonské tetování není hotové, dokud to není horimono, tedy celé tělo, oblek. Ale samozřejmě dělají se i menší. Člověk si klidně může nechat vytetovat i jeden kvítek sakury, to není problém. 

Je to něco co bys udělal, nebo odmítl?   

Jo, jasně. Ve chvíli, kdy to je spojené s japonským tetováním, tak jsem all-in a jsem za každého takového člověka rád. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to u jednoho kvítku nikdy nezůstane. Jak se říká, když má člověk jedno tetování, tak pak přijde druhé, třetí, čtvrté, dvacáté. Samozřejmě jsou vyjímky, ale zrovna u japonského tetování je to spíš i o tom, že vypadá nejlíp ve chvíli, kdy už to jsou větší věci. Patří to k té historii, k ruční práci tebori, jsou to tradičně monumentální tetování, velkoformátové umělecké díla. Opravdovou sílu japonského tetování člověk pozná, až když si nechá udělat třeba půlrukáv nebo část nohy. 

Ale jak jsem říkal, i když má člověk třeba celý rukáv, pořád to není hotové japonské tetování. Ani já ho nakonec nemám hotové, protože neznám nikoho, kdo by mi potetoval záda. A sám nevím, jak bych si to dělal. (smích) 

Chápu, dá se začít od mala, ale hlavní cíl je dojít k celému tělu.

Přesně tak. Třeba u mě to byl tento malý kvítek. (ukazuje na vnitřní stranu bicepsu) Tím jsem začal. Malý kvítek s kousíčkem mráčku. A pak to jelo…

Vyznívá mi to tak, že japonské tetování klade větší nároky i na klienta, který si musí vybraný vzor mnohem lépe promyslet.

Nepředpokládám, že by každý člověk měl být úplný japanolog a že by měl vědět první poslední. Dobrý předpoklad je ale určitě láska k samotné kultuře, k vizuálu a stylizaci. Žádné specifické nároky každopádně nejsou. Je to spíš o otevřenosti lidí. 

Někdy člověk přijde, že chce hannyu, což je maska z divadla Nó. V tu chvíli začínám řešit, s čím by ji chtěl, nebo jestli chce samostatně jen masku a jestli ví, co znamená nebo v jakém kontextu se pohybuje. Pokud chce více věcí, řešíme, jestli vůbec můžou být dohromady, nejen kvůli vzhledu, ale jestli budou dávat smysl. Pak už, bohužel, některým lidem musím říct, že takhle to nepůjde, omlouvám se. Vždycky jim ale vysvětlím, proč to nepůjde, a vysvětluju jiné možné variace a jejich symboliky a kontext. 

Další situace, se kterou tady lidi chodí, je, že mají jenom význam, který by chtěli vyjádřit. To je podle mě to nejlepší, co člověk může mít. Když se někomu líbí všechno a pouze specifický neví, co by na sobě chtěl. Přijde, řekne mi svou vizi, co to pro něho znamená, a v tu chvíli společně začínáme skládat určité puzzle.

Z toho co vím je třeba hlídat opravdu spoustu věcí, třeba i směr otočení zvířat, jak se pohybují, vždy to vyjadřuje něco jiného…

Je to o spirituální hodnotě. Jak jsi zmínil, je tam i ten směr (např. kapr Koi plave proti proudu, takže je v tetování vyjádřen tak, že plave směrem nahoru), nebo to, jakým způsobem je tetování seskládané kompozičně. Všechno má svůj řád, hierarchii a musí to dohromady navazovat. Bere se v potaz i roční období, ve kterém je oblek dělaný. Není to tak, že by si člověk vytetoval tam něco na jednu ruku, potom něco na druhou, pak na břicho… Vše spolu musí spolupracovat a držet koncept.

Jak je to časové náročné? A kreslíš klientům dopředu nějaký návrh, aby si mohli udělat představu, nebo jdete rovnou na tělo?

To je třeba jedna věc, která je vyloženě specifická. Správný japonský tatér dělá tzv. freehand, takže si rukou před tetováním nakreslí motiv přímo na kůži a podle toho už potom rovnou jede. Když to řeknu blbě, v Evropě i v Americe jsou lidi zvyklí na to, že se udělá šablona nebo návrh, ten se schválí, jestli je pěkný, nalepí se na tělo a tetuje se. U velkoformátových prací to ale takhle ne vždy funguje. 90-95 % mých prací jsou čistě freehand. 

Samozřejmě když lidi nejdříve potřebují vidět, jak by to mělo vypadat, nic proti tomu nemám. Dává to smysl, když už s tím mají být celý život. 

Obvykle to probíhá tak, že se nejdříve potkáme na konzultaci. Už proto, že se budeme patrně scházet hodně dlouho, je fajn se seznámit a navzájem o sobě něco zjistit. Právě po konzultaci spolu vypracujeme návrh, spíše takový koncept, od kterého se můžeme odpíchnout a máme plán, který se nakonec stejně musí přizpůsobit tomu, co nám klientovo tělo dovolí. 

Chápu, že i tím, jak to trvá déle, si spolu budujete mnohem bližší vztah.

Je to jak říkáš. Potom už to není vztah tatér – klient. Když mi sem někteří lidi chodí konstantně měsíc co měsíc, pracujeme na velkých věcech, nemusíme být nutně nejlepší kamarádi, ale ten vztah je rozhodně odlišný oproti tomu, jak to bývá u „normálního tatéra“, kam člověk přijde, ukáže obrázek, řekne vytetuj mi to, předají si peníze a už se třeba v životě nemusí vidět. To je věc, která mě na tom vždycky mrzela. Já třeba chci vědět, jakým způsobem se tetování hojí, jakým způsobem se vyvíjí, protože tetování, i když je zahojené, se v průběhu let mění, stejně jako samotný člověk. Takže udržení kontaktu a vzájemnou úctu vnímám jako velkou součást.

Zmínil jsi měsíce setkávání, jak dlouho trvá třeba právě takové celotělové tetování?

Klidně až roky. Záleží na tom, jak je člověk schopný docházet, i kolik toho tatér stihne. Je to individuální. Mám tady jednoho klučinu, který je můj dlouholetý kamarád. Děláme celé záda a ještě jsme se po třech letech nedostali k barvě. Má přes dva metry, takže to je celkem nadlouho. (smích) Je to i tom, v jaké je daný člověk pozici. Jestli má dostatek času, peněz, možností atd. Ale viděl jsem lidi, kteří byli schopni udělat celé tělo do pár měsíců. U toho už bych byl ale trochu v rozporu s tím, co je dobře a co špatně ohledně zdravotní stránky. Hygiena a zdravotní přístup k tělu a tetování je něco, co hodně řeším. 

Hodně tatérů z jiných stylů jezdí na soutěže, kde tetují dva dny po sobě. To je pro mě nemyslitelná věc. Už jen proto, že to člověka musí bolet jako prase. Tělo zároveň třeba po prvním dnu najede na režim hojení a potom se znova poruší, takže se to hojí delší dobu. Proto s klienty udržujeme sezení nejlépe aspoň po 30 dnech od sebe, aby se tetování stihlo do určité míry zahojit a my mohli pracovat dál. Samozřejmě se to dá udělat v kratším rozmezí, ale už to může být na úkor kvality. Záleží na domluveném plánu a rychlosti, s jakou se kůže hojí.

Jak to vychází cenově?

To je taky velká otázka. Dokážu zhruba odhadnout počet sezení, jenže pak zase záleží na tom, kolik člověk vydrží sedět, jak složitý ten motiv bude, kolik barvy bude potřebovat a taky jakým způsobem na tom budeme pracovat. Jsem schopný klientům říct, na jak velká sezení lidé obvykle chodí a na jaké ceně za jedno takové sezení se v průměru dohodneme. Pak už záleží, co je pro klienta schůdná a udržitelná částka. Někdo chodí na sezení za 5000 Kč, to bývá nejčastější, u jiného to může být 8000 atd. Hlavní je, aby byl člověk schopný to dochodit a já mohl tetování dokončit.  

Jsou samozřejmě velké rozdíly. Jak jsem zmínil, někdo má přes 2 metry, takže je logické, že to bude trvat dýl než na člověku co má 1,5 metru. Je mnoho faktorů a žádný instantní recept.

Takže se nedá ani říct, jestli jsou to třeba nižší desítky tisíc?

Asi tak. Když to beru v rámci celého těla, klidně to může přesáhnout i půl milionu. Záleží, jak je to udělané. Když už to má být na člověku doživotně, tak by do toho měl investovat a ne se snažit ušetřit. To neříkám jako tatér, ale jako milovník tetování. 

Je nějaký vzor, který se opakuje často?

Většinou jsou oblíbení draci, to je jasné, málokdy se ukáže kapr Koi.

…kterého máš přitom sám na ruce.

Jo, mám ho na předloktí, už jen kvůli té symbolice. Motivů je ale velká škála, protože každý to chce z nějakého jiného důvodu, každý k tomu přistupuje jinak a má k tomu jiný vztah nebo uhel pohledu.

Má tebori oproti jiným stylům tetování nějakou nevýhodu?

Jedna nevýhoda je, že to trvá dlouho, déle než strojkem. A druhá je přesnost. I to ale může být o rukách. Už jsem viděl lidi, kteří byli schopni díky tebori udělat realistický portrét, ale fakt záleží na tatérovi, jakým způsobem pracuje, jak mu to jde a jak si to umí sám rozplánovat. 

S těmi detaily to ale jinak platí obecně u tetování jako takového. Kůže není papír, který snese vesměs všechno. Člověk nemůže počítat s tím, že mu třeba udělám portrét tygra na prst.

Přišel za tebou někdy člověk, kterého ta symbolika vyloženě odradila? Že by si řekl: „To už je pro mě možná až moc.“

Jo, to se děje. Ne úplně často, ale měl jsem takové případy. Přišli se slovy „Já chci toto, protože se mi líbí, že to znamená tohle.“ A já jím pak řeknu: „Ale to neznamená jenom tohle, to znamená i toto a tamto, a když to dáš do tohoto kontextu, tak to je zase úplně naopak.“ Pak záleží, jak to vyjádříme, jakým způsobem to dáme dokupy, aby to šlo po významu, který chtějí. Je ale taky moc případů, kdy takhle někdo přijde s malým návrhem, já začnu říkat co a jak a oni se do toho vyloženě zamilujou a v tu chvíli se to zlomí a řeknou: „Jo, uděláme z toho celý rukáv.“ Pak je z toho druhý rukáv, záda, nohy… Postupně se ten vztah vyvíjí a mění a podle mě i utužuje. Ale to už záleží na člověku a jeho povaze.

„Strašně moc citátů, co si lidi tetujou, se dá vyjádřit v obrazu,“ říká Charlie v bonusové části rozhovoru, kterou si můžete přečíst na Pickey a Patreonu. V přídavku si povídáme hlavně o jeho vlastním tetování, podle čeho si vzory vybíral, jak tetování předznamenalo jeho budoucí práci, i jak náročné bylo tetovat sebe sama.

Napsat komentář