NeoBara: „Už ve dvanácti jsem kreslila animované postavičky“
Když jsem loni brouzdal prostory festivalu Japonské dny v Ostravě, na první pohled mě zaujaly obrazy Báry Žižkové. Hned jsem si představil, jak se ty plakáty vyjímají u mě doma. Na podobné člověk často nenarazí, takže jsem ke stánku ihned přiskočil a dal se s autorkou do řeči. Pro Báru to byl shodou okolností vůbec první festival japonské kultury, na které se svou tvorbou byla.
Vliv Japonska, jak vám za chvíli prozradí sama, provází Báru už od dvanácti let. Mezitím stihla vystudovat grafiku, pracovat v několika japonských podnicích a své oblíbené ostrovy už taky párkrát navštívila. Primárně je ale ilustrátorkou na volné noze a pokud se pohybujete v japonské komunitě, vsadím se, že vám její kresby neunikly. A možná doma máte některou z knih, které ilustrovala — její specialitou jsou hlavně cestopisy.
To všechno vám ale NeoBara, což je značka, pod kterou vystupuje, poví sama, protože náš rozhovor rozhodně nepatří mezi ty krátké. Tak už to bývá, když se s někým dobře zakecáte. A abych vás ještě trochu nalákal, řeč jsme mimo jiné zavedli i na jeden velký projekt, který Bára už nějaký čas připravuje a týká se právě cestování po Japonsku. Zbytek už ale nechávám na vašem čtení (nebo poslechu).
Tento rozhovor je lehce upravenou verzí audio podcastu, který jsme s Bárou natočili před pár měsíci. Pokud si ho chcete dát v původní formě, tady je…
Kde přišel ten první impuls, že zrovna Japonsko je zemí, která tě ovlivnila právě i v tvorbě?
Vždycky říkám, že se o Japonsko zajímám už od dvanácti let. Je to tak zhruba pravda. Pořádně si nepamatuju moment, kdy se to stalo. Vlastně jsem znala Japonsko hodně povrchově, asi jako každý normální člověk. Nicméně potom mě hodně zaujal proces japonské animace, jak to vzniká a funguje, charakter design a storyboardy. Stahovala jsem si je a tiskla vlastní k různým filmům. Hrozně mě ten proces bavil, vidět do toho zákulisí. A nějak přes japonskou animaci a popkulturu jsem se dostávala dál a dál, až dodneška.
Takže si nebyla takový ten tradiční fanoušek anime, ale šla si hnedka do toho pozadí a zjišťovala, jak to vzniká?
To určitě taky. Jednu dobu jsem byla velký fanoušek anime a mangy. Hodně jsem se ale zajímala i o ten proces.
Který styl tě konkrétně ovlivnil, který film, seriál… Máš z té doby poznávání nebo z dneška nějaké favority? Co je tvůj oblíbený zástupce japonské animace?
Jako malá, když to ještě šlo, jsem se na YouTube dívala na Ghost in the Shell. Nebo i na režii Satošiho Kona, jako je Paprika, Perfect Blue atd. Tam se mi hodně líbil trochu jiný styl vyprávění, než je u toho populárního anime, a…
…promiň, nechtěl jsem tě přerušit. Jenom chci poznamenat, že Papriku úplně zbožňuju a Satoši Kon je podle mě nedoceněná postava. Možná i tím, že bohužel zemřel předčasně.
Já jsem jednu dobu chtěla udělat festival zaměřený právě na jeho filmy. Mijazaki tady už byl a myslím, že Satoši Kon by si to taky určitě zasloužil.
Rozhodně. Jak se to teda vyvíjelo potom? Vím, že ses do Japonska několikrát podívala a že si i pracovala v japonských restauracích v Česku a dokonce i v Japonsku. Můžeš tuhle svou cestu shrnout třeba do pár hlavních bodů?
Potom, co jsem byla ovlivněná takovou tou romantizující japonskou kulturou, jsem toho chtěla vědět víc. A tak jsem se začala učit trochu japonsky a potom, během střední, jsem v rámci brigády začala pracovat v japonských restauracích tady v Praze.
Musím říct, že jsem se naučila a dozvěděla spoustu zajímavých věcí od připravování jídla po japonskou náturu, což trošku, nechci říct rozbořilo ten romantismus, ale bylo to najednou jiné. A to si vlastně nesu dodneška. Poznala jsem pravý obraz japonské kultury, jak lidi fungují… Začala jsem se víc zajímat nejen o popkulturu, ale i o tu tradičnější kulturu.
Na zatím úplně poslední cestě, což bylo na jaře, jsme měli i malou přednášku na japonské univerzitě, o českém designu.
Už v té době si ilustrovala, nebo to přišlo až později?
Studovala jsem střední školu grafického zaměření, takže jsem vlastně byla grafik a do toho jsem i kreslila. Jsem víc vizuální člověk, takže moje grafika je hodně taková, ne úplně kreslená, ale prostě vizuální. Kreslila jsem už i předtím v těch dvanácti letech různé animované postavičky. Provází mě to celou dobu.
Japonsko musí být v tomhle směru ideální země, protože tam je těch vjemů tolik, že z toho může člověk čerpat úplně celý život a stejně není šance to všechno vytěžit.
Určitě. Já jsem vlastně začínala s tou animací a procesem, kdy jsem překreslovala všechny charaktery, designy a blbosti, co jsem našla, a posléze se víc začala zajímat o tradiční kulturu od dřevorytů po stylizaci, co se v ilustraci používá dnes, včetně nějaké vlastní invence.
Co mě zaujalo na plakátech, které jsem viděl, je právě ten retro nádech, který zmiňuješ. Líbí se mi, že zachycuješ jednak klasické symboly, ale třeba i úplně běžné věci jako telefonní sloupy a ulice. Působí to hezky klasicky. Takové to tradiční Japonsko, které si možná člověk představí několik desítek let zpátky. Alespoň takový mám z toho pocit.
Takový hezký pocit nostalgie. Já mám vlastně základ v anime a manze, nicméně jsem dostávala zpětnou vazbu jak od spolužáků, tak od různých dalších lidí, že je to všechno stejné, že se jim to nelíbí. A já sama jsem se chtěla posunout. Jsem ráda, že ten základ mám, čerpám z něj a baví mě, ale posunula jsem se dál. Snažila jsem se to vidět jinak, jiným způsobem. Velmi často používám plochy, inspiruju se retro plakáty o cestování atd.
Tím jsme každopádně trošku utekli od tvých cest do Japonska. Kolik jich bylo a jak moc času jsi tam celkem strávila?
V Japonsku jsem byla zatím čtyřikrát. Vždy po dobu jednoho až dvou měsíců.
Byla jsi tam čistě jako turista, nebo jsi tam měla i nějakou práci nebo zakázku s kreslením?
Jak kdy. Poprvé jsem samozřejmě jela jakožto turista. A potom jsem tam měla pár lidí, které jsem i provázela, spíše mých známých. Na zatím úplně poslední cestě, což bylo na jaře, jsme pak měli i malou přednášku na japonské univerzitě, o českém designu. To bylo zajímavé a hezké. No a vlastně na konci toho pobytu jsem ještě celý jeden měsíc pracovala v japonské restauraci, kde byl i hotel.
Co všechno si stihla projet? Ve starším rozhovoru s tebou, který jsem poslouchal, si říkala, že jsi byla v Kjótu a projela si i spoustu míst kolem něj. Určitě taky Tokio, ale zmínila si, že třeba jih ti zatím chybí. Stihla sis ho od té doby už doplnit, nebo se tam ještě chystáš? A můžeš případně ze svých cest vybrat pár míst, které sis nemyslela, že tě zaujmou, ale nakonec tě překvapily?
Procestovaný mám hlavně ten střed. Takže od Nikkó do Hirošimy. Ale to moje populární místo se časem i měnilo. Ze začátku jsem jezdila po hlavních městech, jako skoro každý, a poprvé jsem se hrozně těšila do Kjóta a pak jsem byla trochu zklamaná. Myslela jsem si, že bude fakt tradiční, jenom dřevěné domečky, a ono to tak nebylo. Musím ale říct, že když jsem si pak během covidu na mapách hledala nějaká místa kolem Kjóta, zjistila jsem, že je tam toho hrozně moc krásného, takže se těším, až tam pojedu znova a podívám se na ně na vlastní oči. A zmínit musím taky Šimodu, kde jsme pracovali, protože to byl nejdelší čas na jednom místě, kde jsem byla, a navíc to byl venkov. Zjistila jsem, jak to tam funguje, jaký tam je klid a hezká příroda. To se mi na tom dost líbilo.
Projevuje se právě Šimoda nějak víc i v tvých ilustracích?
Nevím, jestli Šimoda, přemýšlím… Byli jsme tam v květnu a já jsem se hrozně těšila na Den dětí a na ty kapry (pozn. látkoví kapři, které vyvěšují rodiny, kde mají chlapce, jsou hlavní symbol svátku). A v té vesničce, kde jsme byli, asi dvacet minut od Šimody, byla řeka, nad kterou pověsili jedno lanko s asi deseti těmi kapry. Byla jsem nadšená a moc se na to těšila a fotila ze všech úhlů. Ano, kapři jsou v mých ilustracích hodně často.
Díval jsem se, že máš mezi ilustracemi i Darumu, což je taková japonská soška, která by měla majiteli splnit přání. Pokud se nepletu, znázorňuje zakladatele zen buddhismu a název je zkratka jeho celého jména, které si netroufnu vyslovit. U Darumy je tradice, že se mu postupně vybarvují oči, resp. zorničky, a všiml jsem si, že na té tvojí ilustraci už je levá vybarvená. Kreslila si ji tedy už s nějakým přáním, které si do obrazu chtěla promítnout?
Já mám dvě verze. Jedna s očičkem a druhá bez. Ten, kdo si ho koupí, si ho může právě vybarvit, když si bude něco přát, to jim vždycky říkám. Takže je to vlastně o tom, jaký má kdo plakát.
A posílají ti potom lidi své vybarvené plakáty na fotce?
Zatím to nikdo nezkusil.
Tak třeba motivace do budoucna…
Ano, doufám.
Moje skicy jsou hodně chaotické, takže vždycky varuju klienty, ať si neudělají první obrázek z toho, co jim posílám.
Kdybys přiblížila některé své další ilustrace, co na nich můžou lidi vidět? Jaké symboly nebo lokality si ještě znázornila?
Rozdělila bych to do dvou skupin, protože mám ilustrace různých míst, prostředí, ulic, jako jsou právě ty sloupy, jak jsi zmiňoval, nebo spoustu dalších jiných. To se hodně inspiruju svýma analogovýma fotkama nebo tím samotným místem. Bývají zjednodušené a právě v tom retro stylu. A potom ta druhá, kde jsou kulturní předměty, festivaly, vlastně jednotlivá témata od jídla po dřevěné panenky, kapry atd.
Takže místa, která kreslíš, jsou opravdu reálná, není to nic smyšleného…
Někdy dám víc prostor fantazii, nechci, aby to místo bylo úplně překreslené, ale záleží na pocitu, jaký jsem z něj měla. Občas to překreslím hodně podobně, jindy tomu dám větší prostor nebo udělám nějakou koláž.
Koukal jsem, že na jedné z ilustrací je i známá obrovská socha ze Sendai, která mně osobně přijde hrozně děsivá. Ne nutně na tvé ilustraci, ale ve skutečnosti rozhodně. Připadá mi jako z nějakého apokalyptického filmu, kdy se někdo snaží zničit město, jako například Godzilla. Jak to působilo na tebe?
Myslím si, že to je právě kouzlo této ilustrace, protože když ji ukazují normálním lidem, vůbec jim nedojde, jak je ta socha obrovská. Když tam člověk je nebo vidí fotku, tak je zděšen, jak to vypadá. Ani si nedokážu představit, jak by to fungovalo tady v Česku. Přišlo mi to tak monumentální. Ta socha vyloženě sleduje lidi, ale vypadá jako mrak, je úplně bílá a člověk neví, co si má myslet. Buď se bojí, nebo je zaražený.
Když jsem ji viděl poprvé, připomnělo mi to scénu z Nekonečného příběhu, kde jsou dvě sochy, kolem kterých musí hlavní hrdina Átrej projít. Z očí jim šlehají paprsky, které každého, kdo nemá čisté srdce, zabijí. Říkal jsem si, jestli to obyvatelům nevadí, jestli nemají strach.
Asi mají čisté srdce, stejně jako ty, tak je to dobrý.
Ty se ilustrací živíš na volné noze. ilustruješ knihy, kreslíš do časopisů. Dostáváš někdy pracovní zakázky právě i s japonskou tématikou?
Dělám hodně cestovatelské knížky, průvodce. A vlastně u jednoho průvodce jsem kreslila ilustraci zaměřenou na Japonsko, ale byla tam i spousta dalších, jiných zemí. Každopádně zatím poslední knížka, kterou jsem dokončila, byl Japonský občasník, který byl celý o Japonsku.
Občas dostávám nějaké tématické, ale spíš osobní zakázky. Pro lidi, co mají rádi Japonsko. Není ale úplně běžné, že by mě vyloženě oslovoval lidi, kteří by chtěli nějakou japonskou kresbu.
Ale možné to teda je, že by tě někdo oslovil, řekněme kvůli obrazu, plakátu nebo třeba výzdobě do japonského podniku… Abychom tě teďka neuvrtali do smrště poptávek.
Určitě, klidně. Budu moc ráda, když využiju styl, který mám. A navíc s tím, co mě baví. To je myslím ideální stav.
Bylo vlastně těžké si ten styl vybudovat? Procházelo to nějakým dlouhým vývojem, nebo si hned zpočátku věděla, jak to chceš mít a jenom si vše vylepšovala?
Mám pocit, že se můj styl zase tolik nezměnil. Když se ale ptám svých kamarádů nebo známých, říkají, že naopak hodně. Nevím, kde je vlastně pravda. Jak člověk furt kreslí, ztrácí o tom přehled. Nicméně jak se ten styl vyvíjí s umělcem, nikdy asi nebude úplně stejný. Takže věřím, že to, co teď dělám, bude třeba za dva roky trošičku jiné. Ale ne úplně jiné, na sto procent, na plné obrátky, to si myslím, že ne.
Jak si můžu jako laik představit vznik takové, řekněme třeba už japonské ilustrace? Dáš si před sebe fotku, když zachycuješ konkrétní místa? Dokážeš mi jednoduše přiblížit, jak postupuješ?
Jo, fotky v tom taky hrají roli. Ale mně jde hlavně o ten pocit. Když je třeba jedna fotka fakt hezky vyfocená a je tam nějaký pocit, třeba japonské jaro se sakurama, sluníčko, krásná kompozice… Tak to zkusím nakreslit v nějaké své vlastní podobě. Anebo vezmu třeba deset fotek, analyzuju je a potom jednotlivé prvky nebo pocity, co z toho mám, zkouším nakolážovat do jedné ilustrace. Pokud je to něco víc abstraktního, pokud tam je jenom ten pocit bez vizuálu, bez fotky, tak jde hlavně o barvy, které používám. Vlastně hrozně dlouhou dobu hledám paletu barev, které by to zachytily správně, protože barva hodně přidává emoci a následně i tu informaci.
A co se týče techniky samotné, vznika to všechno v ruce nebo do toho kombinuješ třeba i nějakou počítačovou grafiku?
Jelikož jsem studovala právě grafiku a interaktivní grafiku, tak mám víc zkušeností v digitální kresbě. Hodně věcí si ale třeba skicuju. Moje skicy jsou hodně chaotické, takže vždycky varuju klienty, ať si neudělají první obrázek z toho, co jim posílám. Někdy ale, když si na to sednu a hodně se soustředím, tak samozřejmě ten obrázek vykreslím třeba i nějakou novou technikou. Zkouším nové vrstvy, nové štětce. Ve většině případů každopádně kreslím digitálně na tabletu.
Obklopuješ se vlastníma kresbama doma? Když k tobě přijde někdo na návštěvu, uvidí všude tvoje vlastní obrazy nebo sbíráš spíše inspiraci od ostatních a nakupuješ obrazy kamarádů a kolegů? Anebo úplně jako třetí možnost máš prázdný byt a chceš mít čisté pole pro kreativitu?
Když se rozhlížím po svém pokoji, mám tady pár obrazů od sebe. A potom nějaké fotografie a plakáty i od svých kolegů. Takže vlastně od všeho trošku.
Dokážeš ze svých obrazů vybrat jednu nejoblíbenější ilustraci?
Mám jednu ilustraci, je to takový pohled kjótskou ulicí. Koupil si ji i japonský velvyslanec a myslím si, že je nejlepší.
Když si od tebe lidi obrazy kupují, dáváš jim k tomu i nějaký příběh o vzniku, ptají se tě na to?
Někdy se mě na to ptají. A já se vždycky snažím nějaký ten příběh za tím říct, protože je to pro mě stěžejní.
Možná bych ještě mohl prozradit, jak jsem sám úplnou náhodou zjistil, že ty nejenom kreslíš, ale napsala si i hromadu článků o Japonsku pro jednu cestovku. Dokonce nejen pár, ale desítky. Jak ses k tomu dostala?
Já jsem právě vždycky chtěla lidi informovat o tom, co mě baví. A jelikož znám Japonsko už hodně dlouho a ráda o tom zjišťuju další informace, tak jsem jednou viděla na internetu, že hledají nové průvodce, které baví něco podobného. Ozvala jsem se jim a díky tomu jsem začala psát články o Japonsku. Nejen pro ně, ale třeba i pro časopis Lidé a Země. Bylo to s vizí, že bych jednou chtěla lidi po Japonsku provázet.
A už se ti to povedlo?
Povedlo se mi to s malou skupinou, ale čekám ještě na nějakou pořádnou cestu s dalšíma lidma. Třeba v příštím roce.
Až se nám Japonsko snad konečně otevře…
Snad někdy.
Chtěl jsem se tím v podstatě trošku dostat i k projektu, který připravuješ, resp. už máš rozpracovaný. Je to vlastně kombinace textů a ilustrací. Můžeš přiblížit, o co jde?
Určitě. Ten projekt vznikl, když začal covid a nedalo se nikam cestovat. Mám hrozně ráda přehled ve věcech, takže jsem sbírala informace o Japonsku a začala je i archivovat. Když už jsem jich měla docela hodně, začala jsem na to kreslit různé ilustrace. Jedná se o festivaly, předměty, jídlo atd. rozděleno do různých ročních období. A ke každému tomuhle tématu mám právě text, který jsem si sepsala, vyhledala a zjistila dopodrobna, jak to vlastně je. Opravdu ten původ daného tématu. A k tomu jsem nakreslila obrázek. Moje vize je taková, že když člověk bude chtít jet do Japonska, může si vybrat témata z kartiček a složit si vlastního průvodce. Nemusí chodit do knihkupectví a kupovat si průvodce, kde je skoro pořád to stejné — města jako Tokio, Kjóto, Ósaka, Hirošima a hlavní atrakce. Je tam vždycky hrozně moc lidí, hotely, které se dají najít na internetu, stejně jako turistické atrakce. Já se snažím čtenáři víc přiblížit tu japonskou kulturu.
Hodně mě zajímaly skryté chrámy, třeba v Tokiu, které jsou i na střeše baráku nebo schované mezi uličkami.
Takže takový originální přístup k průvodci na cesty.
Dalo by se říci. Myslím si, že i nová generace cestovatelů by to mohla víc ocenit.
Fungovalo by to teda tak, že si to člověk doma projde podle nějakého plánu a vybere si kartičky, které si vezme s sebou?
Ano, třeba si řekne, zajímá mě jídlo, zajímají mě festivaly a budu tam v létě. Vyberu si těchto 50 kartiček a jedu s nima do Japonska.
Máš představu, kolik jich nakonec bude? Nebo to bude takový nekonečný seriál, na kterém budeš pracovat dalších několik let?
Mám vypsanou tabulku a je tam zatím už něco přes dvě stě kartiček. Myslím si ale, že to bude trochu nekonečný příběh. Témat se objevuje víc a víc. Je otázkou, co lidi doopravdy využijí. Myslím si, že dvě stě kartiček bude taková obecná škála, kterou budou lidí využívat. A pak se uvidí.
V ilustracích pro tyto kartičky se držíš stylu, který můžou lidi vidět třeba v ilustracích na tvém webu, nebo kombinuješ různé přístupy?
Snažím se mít stejný styl, nebo se hodně inspiruju tím retro stylem, retro cestováním a plakáty. Vychází to i z těch dřevorytů. Jak říkáš, není to úplně něco jiného, vycházím z toho, co dělám.
Jsi nebo byla jsi v kontaktu třeba i s japonskými ilustrátory, ať už kvůli výměně zkušeností nebo spolupráci?
Znám nějaké japonské ilustrátory, ale nikdy tam neproběhla přímá spolupráce, takže je to možná na budoucí domluvě. Uvidíme, co se stane.
No a když si začínala v těch dvanácti letech u zkoumání animace, lákalo tě někdy vytvořit si třeba vlastní mangu nebo kousek anime?
Určitě, proto jsem dělala ty storyboardy, protože jsem chtěla udělat nějaký svůj animovaný příběh. Studovala jsem interaktivní grafiku, takže jsem doopravdy něco animovala, ale nebylo to moje téma, dostala jsem ho přidělené a já se ho snažila s novýma zkušenostma o animaci rozanimovat. Ani nevím, jestli bych se tím měla chlubit, protože už je to pět let zpátky. Doufám, že někdy budu mít víc času a motivace něco naanimovat a dokončit, protože animace mě pořád dost baví a zajímá. Jenom je to časově hrozně náročné. A tím, jak se mi ještě vyvíjí styl a člověk musí mít dobrou představu o perspektivě a anatomii a spoustě dalších jiných aspektů, tak to pořád odkládám na až budu ještě lepší.
To je přílišná skromnost, alespoň podle toho, co jsem od tebe viděl. Ale chápu, že s tím časem bojujeme všichni, nebo přinejmenším spousta z nás. A tebe teď navíc čekají stovky kartiček, takže chápu, že se do toho špatně dostává…
V mé hlavě je ten animovaný příběh extrémně dokonalý, mnohem lepší než zkušenosti, které teď mám. Jsem na sebe moc přísná, takže možná proto.
Chápu a dobře znám, že když je někdo kreativní, tak právě jednak hledá tu dokonalost a zároveň dostává spoustu nápadů, co dalšího by tam mohl přidat nebo vylepšit. Minimálně já to tak třeba mám, že než stihnu dokončit jednu věc, napadne mě deset dalších…. A v tu chvíli jsou to samozřejmě ty nejlepší nápady na světě, kterým se musím hned věnovat.
Přesně tak.
Jsou teď v dohledu nějaké akce, kde tě lidi můžou potkat nebo kde se můžou podívat na tvou tvorbu?
Výstavy už mám za sebou, ale na několika akcích mě potkat můžete. Nejbližší je asi 27. 8. na japonských dnech v Průhonicích, kde budu mít stánek. Potom mě můžete potkat na stánku ještě v Nuslích 3. 9., v rámci akce zažít Fidlovačku jinak, a nakonec v Olomouci 30. 9. – 1. 10 na festivalu Litr. Přijďte si popovídat, budu se na vás těšit!
Na závěr, když se vrátím zpátky do Japonska, co tě láká pro další cestu? Máš nějaké místo, kromě těch, co už jsi navštívila, jako svůj další cíl?
Těch míst mám tisíce. Moje Google mapa je přeplněná tečkama a pinama, které jsem si tam za poslední dva roky vytvořila. Jsou tam často místa, které nejsou tak známé. Hodně mě zajímaly skryté chrámy, třeba v Tokiu, které jsou i na střeše baráku nebo schované mezi uličkami. Když jsem něco takového našla, byla jsem vždy nadšená. Někdy jsou to chrámy, které jsou zapomenuté, zarostlé rostlinami, takže to má i takový spirituální nádech. A potom jsem si hodně ukládala místa, které vypadají esteticky hezky během nějakého festivalu nebo v danou roční dobu. Takže právě třeba ten Den dětí a kapři. Našla jsem k tomu hromadu míst, které chci vidět na vlastní oči. Nejen tu jednu šňůru, ale když jsou tam těch kaprů tisíce.
Pokud vás Bára a její ilustrace zaujaly, rozhodně koukněte i na její eshop NeoBara.com, kde si spoustu parádních kousků můžete rovnou koupit. Případně si přidejte ke sledování její Instagram.