Na návštěvě u Totora. Rozhovor s oporami Studia Ghibli

11. 4. 202311. 4. 2023 autor: Daniel Šácha

Do teď tomu nemůžu uvěřit. Jsem v Japonsku a proti mě sedí Tomomi Imai a Nao Amisaki — dvě dlouholeté opory Studia Ghibli. Udělali si čas jen na mě. Myslím, že se trochu klepu (hlavně nadšením). Čeká mě rozhovor, na který jsem se těšil několik měsíců. V duchu si říkám, že mě ten blog, co jsem si před sedmi roky založil pro rodinu a kamarády, dovedl dál, než jsem čekal.

Abych si nepřipisoval chválu, která mi nenáleží, musím hned na začátek říct, že obrovskou zásluhu za domluvu tohoto setkání má kamarádka Sewi (Simona Dvorská), kterou jako sledující Yatta určitě dobře znáte. A jestli ne, pusťte si třeba tenhle náš společný podcast nebo mrkněte na její blog.

Tak trochu nečekané setkání

Kdo z milovníků Japonska by neměl rád animované příběhy Hajaa Mijazakiho a jeho kolegů? Sám si už ani nevybavím, kdy a který jsem viděl jako první. Pravděpodobně to byla Cesta do fantazie, ale možná taky Naušika.

Mei a Sacuki, čaroděj Howl, pilot Porco Rosso, kočkobus, princ Ašitaka a další postavy se pro mě a nejspíš i pro spoustu z vás staly symboly oblíbené země. A hned po první návštěvě Japonska taky nadobro osídlili můj byt a v podstatě i každodenní život. Ghibli diář koneckonců nosím u sebe už pátý rok.

Myšlenka, že bych se někdy světu, kde tohle vše vzniká přiblížil, mě ale nenapadla a jako finální metu jsem vnímal návštěvu muzea v Mitace. Vřele doporučuji už kvůli krátkým filmům, které jinde neuvidíte.

Zkrátím to. Nápad na setkání se začal rodit od chvíle, kdy mi Sewi loni na Vánoce přivezla přání do nového roku, které mi nakreslil právě pan Imai. Nejspíš jste ho už viděli na sítích. Možnost skutečného setkání nebo rozhovoru jsem tehdy bral trochu jako nadsázku, ale jak jsme se začali dál a dál domlouvat, všechno do sebe zapadalo.

Po pár měsících jsem najednou seděl ve sdíleném domě nedaleko Šindžuku a chystal se vyrazit do deštivého Tokia na schůzku. Do kroku jsem si pustil mé oblíbené Merry-Go-Round od Džó Hisaišiho.

Na návštěvě u Totora

Jsem na místě. Když přebírám vizitky, v hlavě se mi přehrávají všechny zásady etikety. Beru je oběma rukama, prohlížím si znaky, nezapomenu okomentovat nějakou zajímavost. Z pohledu Japonce to musí působit až komicky. Taky jsem se tomu zpětně zasmál.

V hlavě mám milion otázek a vedle sebe naštěstí skvělého tlumočníka v podobě Sewi. Kdybych totiž používal svou japonštinu, naše konverzace by zamrzla hned na úvodním konstatování, že dneska opravdu není hezké počasí…

Povídali jsme si o filmech, o pracovních zkušenostech, pronikání Ghibli do zahraničí a hlavně produktech, které tvoří. Bylo to tak příjemné a pohodové, že se brzy vypařila i velká část mé nervozity. Popravdě, pan Imai i paní Amisaki by z fleku mohli být postavami svých filmů. Dokážu si je tam představit.

Naše setkání proběhlo tzv. za zavřenými dveřmi a beru ho hlavně jako zážitek a zkušenost pro sebe (kam se hrabe nově otevřený Ghibli park…). Dobře ale vím, že bych se zároveň nedokázal alespoň o část našeho povídání nepodělit, a tak jsme se domluvili, že něco nasdílím i vám.

Je spousta společností a značek, které by chtěly s Ghibli spolupracovat. Jak tyhle spolupráce vybíráte, jaké hodnoty jsou pro Ghibli důležité?

Ghibli filmy jsou ručně malované, držíme se tradičních postupů, proto je pro nás důležitá ruční práce a vztah k produktu i u našich partnerů. U spolupráce je pro nás zásadní, aby vycházela ze vzájemné touhy vytvořit kvalitní produkt, nikdy nemá jít jen o byznys a potřebu vydělat víc peněz.

Vím, že je to asi složitá otázka, ale co vlastně dělá dobrý merchandising?

Právě ten přístup. Lidé si přes produkty, které mají doma, často teprve hledají cestu k filmům. Snažíme se je tvořit tak, aby lidem přirozeně zapadly do běžného života, přinášely jim radost z toho, že je vlastní, mají doma nebo je nosí u sebe.

„Prostředí ve filmu je velmi podobné tomu, jaké si pamatuju z dětství. Vyvolává to ve mě nostalgii.“

Není vám někdy líto, že největší pozornost strhává Totoro a ostatní postavy jsou trochu v jeho stínu?

Vychází to hlavně z přání lidí a jejich znovuobjevování postav a filmů. Rodiče představují příběhy dětem a ty si k nim nachází cestu. Není to tak, že bychom sami chtěli upřednostnit nějaké postavy. Dřív, deset let zpátky, to byl opravdu hlavně Totoro a za ním kocour Džidži. Dneska, s novou generací diváků, dostávají prostor i jiné postavy, třeba Howl je velmi populární.

Hodně v tom pomáhá taky Netlix, kde se dnes filmy dají sledovat po celém světě. Lidé si tak mohou snadněji prohlédnout celou kolekci našich filmů. Ghibli je dokonce jediná značka, která tam má svou vlastní kategorii.

Když už zmiňujeme konkrétní filmy, musím se zeptat, který z Ghibli filmů je váš oblíbený?

Imai: Ty přece nemáš ráda Ghibli, máš to jen jako práci (říká se smíchem v rámci dlouholetého vzájemného pošťuchování, jak mi posléze vysvětlí).

Amisaki: U mě je to Naušika.

Imai: A můj nejoblíbenější film je Totoro, protože je zasazený do období, ve kterém jsem se narodil, 30 léta éry Šówa (pozn. – 50. léta minulého století). Prostředí ve filmu je velmi podobné tomu, jaké si pamatuju z dětství. Vyvolává to ve mě nostalgii a dokážu se s tím filmem nějakým způsobem ztotožnit.

Pro mě osobně je třeba největší oblíbenkyní čarodějka Kiki a kocour Džidži...

Imai: Z jakého důvodu?

Je mi blízký její příběh. Jako mladá vyráží do světa, aby se osamostatnila. Zakládá si vlastní živnost, hledá své místo ve světě. Tím, že pracuju sám na sebe, se s tím do určité míry dokážu ztotožnit. V tom filmu se zdánlivě moc neděje, je docela klidný, ale mám ho moc rád. A samozřejmě taky Totora, který shodou okolností vyšel v roce, kdy jsem se narodil.

Je opravdu zajímavé, jak si ve filmech každý najde něco svého a má s nimi spojený jiný zážitek. Třeba Totoro je přitom příběh z japonského venkova, ale dokáže zasáhnout i diváky z jiné země, jiné kultury.

Pro spoustu lidí v zahraničí Ghibli znamená Japonsko. Jak vás ale vnímají sami Japonci? Je těžké se zdejšímu divákovi / zákazníkovi zalíbit?

To se velmi těžko odhaduje. Lidé v Japonsku samozřejmě většinu postav dobře znají, někteří s filmy vyrůstali od dětství. Na druhou stranu, japonský divák nemá k Ghibli produkci podobně snadný přístup jako lidé v zahraničí, kteří si je dnes mohou jednoduše pustit na Netflixu, o kterém jsme mluvili. Dostanou se k nim v podstatě jen pokud vidí filmy v kině nebo si je např. koupí na DVD. Případně se podívají, když jsou někdy v televizi. Proto na tu otázku není snadná odpověď.

„Když John Lasseter viděl produkty, které Ghibli vytváří, byl překvapený vysokou kvalitou a vášní, kterou do nich vkládáme. Říkal, že Pixar by něco podobného vytvořit nedokázal.“

Trochu odbočím, ale mám takovou osobní otázku ze své profese. Pracuju na volné noze a proto mě zajímá, jestli Ghibli spolupracuje taky s freelancery, nebo jsou všichni v týmu zaměstnaní. Není to tak, že bych se ucházel o práci (smích), spíš moje zvědavost.

Většina lidí ve studiu jsou zaměstnanci, každopádně máme třeba spolupracovníky, hlavně třeba překladatele a další kolegy v zahraničí, kteří jsou externisté. Vždy jsou to ale dlouhodobé spolupráce. Vzájemná důvěra a dlouhodobá partnerství mají pro nás v Ghibli velkou váhu.

Rád bych naše povídání uzavřel otázkou na vaši kariéru. Když se ohlédnete za prací v Ghibli, na co jste nejvíce hrdí, co vám dělá zpětně radost?

Imai: Hmmm, to je doba. V Ghibli jsem… Jak je to dlouho… Už to bude přes 30 let. A radost mi toho udělalo spoustu. Kdybych si ale měl teď vybrat jeden moment, jednu věc, na kterou jsem zpětně hrdý, tak by to bylo setkání s Johnem Lasseterem, americkým režisérem a animátorem ze studia Pixar. Když John viděl produkty, které Ghibli vytváří, byl překvapený vysokou kvalitou a vášní, kterou do nich vkládáme. Říkal, že Pixar by něco podobného vytvořit nedokázal. Jeho uznání k naší práci a Ghibli filmům, na to rozhodně rád vzpomínám.

Amisaki: Kdybych to vzala ze své pozice vedoucí mezinárodního oddělení, tak mě popravdě vždy nejvíce těší, když se nám podaří dostat do zahraničí nové produkty, dostat je na nová místa, navázat nové spolupráce a zase pomoci představit Ghibli filmy a jeho postavy divákům, kteří se s nimi třeba ještě nesetkali.

U nás v Česku se teď koneckonců Ghibli filmy znovu objevily i v kinech. Před časem to byl Totoro a teď, během posledních Vánoc, ještě Kiki, která se hrála snad měsíc napříč různými městy.

To je skvělé. V kině má totiž člověk z filmu úplně jiný zážitek. Přistupuje k tomu jinak, má to jinou atmosféru, než když si je pustíte doma. Jak to říká i Hajao Mijazaki: Dělám filmy s tím záměrem, aby si je divák užil na velkém plátně.

A nějak takhle skončila naše „oficiální“ část, ze které jsme se potom i s dalšími zaměstnanci přesunuli na oběd do nedaleké restaurace. Diskuse následně pokračovala do té míry, až jsem se chvilkami cítil hloupě, že je nenechám ani pořádně najíst. Mohl za to i fakt, že nově příchozí mluvili výborně anglicky, takže se naše komunikační bariéra ztenčila.

To už jsme se ale bavili hlavně o vlastních zážitcích, cestování po Japonsku a vůbec všem možném. Jednu otázku každopádně přece jen ještě přidám:

„Když takhle jdete někam na oběd, stává se, že by si lidi kolem začali šuškat a ukazovat: Hele, to jsou přece ti z Ghibli!“

A víte co? Prý vůbec.

PS: A jaký je váš oblíbený film Studia Ghibli?