Japo-deskovky #03: Čajová zahrada
Ostré vrcholky jün-nanských hor se začaly zelenat dosud neznámou rostlinou. Proslýchá se, že má silné povzbuzující účinky a uzdravující moc. Tušíte? No jasně, je to čaj. A právě o pěstování čaje je nově vydaná desková hra, za kterou stojí český autor Tomáš Holek. Nebudu vás napínat, je super. Není ale jedinou deskovkou, kterou vám v tomto článku představím.
Dnes mám pro vás tyto tři kusy:
- Čajová zahrada — pro milovníky (lehkých) strategií
- Namiji — pohodová plavba japonským pobřežím ve stylu Tokaido
- Momidži — krásně barevná malá karetní hra
Jsem zvědavý, jak se vám budou líbit.
O hrách píšu průběžně na sítích, koukněte na Facebook nebo Instagram. Koukněte.
Děkuji všem vydavatelům za poskytnutí recenzních kopií. 🙇
Čajová zahrada 🍵
Vydavatel: Albi / Počet hráčů 2-4 / Herní doba: 90 minut
Věřím, že mi to prominete, protože… Desková hra Čajová zahrada není zasazená v Japonsku, ale v Číně. Svým tématem má každopádně k naší oblíbené zemi tak blízko, že snad tento přesun nebude nikomu vadit. Zvlášť, pokud máte stejně jako já nebo autor hry Tomáš Holek rádi čaj.
Čajová zahrada vás totiž vezme ke kořenům čajové kultury, konkrétně do 8. století, kdy se pěstování této blahodárné rostliny začalo šířit napříč čínskými provinciemi. Na vás je, abyste se vžili do role pěstitelů a pomohli s jejím rozvojem.
Tomáš Holek má za sebou úspěšnou sezónu. Během krátké chvíle mu vyšly hned tři velké deskové hry a po všech se jen zaprášilo. Seti a Galileo Galilei vychází z autorovy záliby ve hvězdách a vesmíru, zatímco do Čajové zahrady, která je z trojice tou nejjednodušší, promítl lásku k čaji. Doma jich prý má kolem stovky. Rozhovor s Tomášem nejen o Čajové zahradě si můžete pustit na YouTube.
První věc, která vás na Čajovce uchvátí, je určitě krásné vizuální pojetí. A aby taky ne. Ilustrovala ji totiž Bára Srp Žižková, kterou z japonské komunity určitě dobře znáte. Koneckonců pár rozhovorů s ní najdete i tady webu. Asii má prostě v oku a její styl hře parádně sedl.
Proces zpracování čaje si tady zažijete hned na několika frontách. Vedle stavby nových zahrad budete čaj sbírat, fermentovat, prodávat, ale taky obecně rozšiřovat své čajové dovednosti a znalosti — třeba výrobou keramiky nebo studiem na univerzitě. Studiem tedy jen pomyslným, protože prostřednictvím hry žádné faktické poznatky o čaji bohužel nezískáte. S textem se v podstatě potkáte jen v návodu. Na jednu stranu je to škoda, na druhou to přispívá jednoduchosti. Hra je díky tomu navíc jazykově nezávislá, takže si ji bez problému zahrajete třeba i s kamarády z Číny či Japonska.
I když jsem už dvakrát zmínil, že je Čajová zahrada v zásadě jednoduchá, přímo rodinná hra, pokud sami větší deskovky moc nehrajete, určitě vám tak ze startu připadat nebude. A teď nemyslím větší co do objemu (třeba jako níže popsané Namiji), ale rozsahem herních možností.
První partie, kdy si budete osvojovat všechny mechaniky a průběžně kontrolovat, že postupujete dobře, vám zabere klidně i tři hodiny (jako nám). S každou další hrou si ale budete jistější a bezpečně se dostanete pod uvedených 90 minut i s rozložením všech komponent. Přinejmenším ve dvou.
K dispozici naštěstí máte i karty s nápovědou, které můžete využít jako praktický checklist vašich tahů.
Jak je u podobného typu „euro-her“ běžné, první kola (Čajovka jich má celkem 5) odehrajete poměrně svižně až si budete říkat, že vlastně nemáte moc co dělat. Vyložíte pár karet, postavíte novou zahradu a je hotovo. V pozdější fázi a s přibývajícími čajovými lístky z vašich polí, které jsou coby „platidlo“ zásadní, se ale nabídka akcí začne rozšiřovat a řetězit — takže spíš začnete uvažovat nad tím, jestli jste skutečně využili vše, co vám mechanika hry dovoluje…
- Kupovat hodnotnější karty z veřejné nabídky
- Posílit sběr lístků nebo častěji fermentovat
- Uplatnit větší vliv u císařského dvora
- Prohloubit své čajové znalosti na univerzitě
- Výhodněji čaj prodávat za hranice země
- Plout dál po Modré řece (Jang-c‘-ťiang)
- Nebo se pustit do výroby čajových šálků
Přesně tam, v druhé části hry, pro mě začíná ta skutečná zábava spojená s přemýšlením, kterým z nabízených směrů se vydat.
Mimochodem právě fermentace a sběr jsou vymyšlené opravdu chytře a osobně se mi na hře líbí snad nejvíce. I díky hezkému provedení samotných čajových lístků. Zatímco svěží zelené lístky postupem času ztrácí na kvalitě, ty hnědé, fermentované, získávají stále větší hodnotu.
Co by mohlo někomu chybět, je větší vzájemná interakce. S protihráči si moc nepokecáte. Hrajete si v podstatě na „vlastní zahrádce“ a tahy soupeře vás zajímají jen do té míry, že by vám mohl vykoupit nějaké dobré karty.
Pokud ale podobně nerušenou strategickou zábavu naopak hledáte, budete si to užívat. A v klidu u toho popíjet svůj (snad japonský) čaj. Osobně to ticho rád doplňuju i některým z předchystaných zenových playlistů na Spotify.
A to je v zásadě vše, co bych vám o Čajové zahradě rád napsal. Je prostě dobrá, k tomu kvalitně zpracovaná -i s povedeným insertem, takže v krabici nic nelítá- a celkově velmi přístupná. Ne pro úplné nováčky, ale s trochou herních zkušeností si ji osvojíte rychle. Oblíbila si ji i moje partnerka, přestože jsem ji zatím pokaždé porazil, a to je co říct…
Milovníci čaje by neměli vůbec váhat.
Hru si můžete koupit přímo na webu Albi, kde najdete taky praktický videonávod, který připravil Braňo z YouTube kanálu Nithrania.
Namiji ⛵
Vydavatel: Blackfire, resp. Asmodee / Počet hráčů 2-5 / Herní doba: 30-40 minut
S křížkem po funuse… K deskovce Namiji jsem se dostal víc jak rok po českém vydání, ale i tak vám o ní chci napsat. Díky jejímu „předchůdci“ Tokaido jsem si totiž oblíbil klidné hry a Namiji je přesně taková. Místo pěších poutníků se z vás ale tentokrát stanou rybáři, kteří vyráží (nejen) na lov kolem japonských ostrovů.
Fakt, že hra pochází ze stejného světa jako Tokaido, poznáte díky čisté, bílé krabici a celkovému designu na první pohled. Jasný Antoine Bauza. Rozložená vypadá krásně. A velmi podobně se to celé i hraje.
Každý z hráčů, kterých může být až pět, dostane svou rybářskou loď a jednoduchý cíl: Obeplout dokola celou herní plochu a vrátit se do výchozího přístavu. Když se vám přitom podaří nasbírat co nejvíce bodů, tím lépe. Způsobů je na to hned několik:
- Lov vybraných druhů ryb. Sbírat se dají jednotlivě i po více kusech, jenže to částečně ovlivňuje náhoda.
- Sběr cenných krevet, které jsou ale ještě náchylnější na štěstí v losování než ryby.
- Pozorování velryb, delfínů a chobotnic. Když se vám podaří některé z těchto tvorů spatřit, obohatí to nejen váš zážitek ze hry, ale i bodový zisk. A kdo dřív vidí, ten víc bere.
- Posvátné kameny, které vám dají skryté, bodované úkoly pro vaši plavbu.
- Přístavy. Vedle toho startovního cestou navštívíte ještě pár dalších. První, kdo zakotví, má navíc možnost nejdříve vybírat z místního tržiště — třeba bodově hodnotné jídlo nebo talismany pro snadnější cestu.
A k tomu všemu musíte ještě myslet na mořské bohy, protože když k nim během celé výpravy nevyšlete ani jednu obětinu, mohou vám na konci těžce získané body zase sebrat.
Možná si teď říkáte, že to zní složitě. Já si to myslel v první chvíli taky. Jenže není. Vše se vám vyjasní po prvních pár tazích a od startu do cíle vám hra zabere klidně jen 30-40 minut.
Co mě na Namiji baví je (zdánlivá) volnost, s jakou se pohybujete. V každém svém tahu totiž můžete plout o tolik polí, kolik jen chcete. Na řadě je přitom vždy poslední rybář, bez ohledu na to, jestli zrovna hrál. Být všude první tak sice má své výhody, ale ne vždy se to vyplatí.
Nejlepší je Namiji určitě ve více lidech, mě ale baví hodně i jen ve dvou – s chytře zapojeným třetím rybářem, kterého ovládá vždy hráč nejvíce vepředu. Hra ve dvou je sice více předvídatelná, ale i tak si doma s chutí dáváme i dvě tři partie v řadě. A dokážu si představit, že to může být taky fajn hra pro děti. I kdyby jen pro zábavu, bez počítání bodů. Nebo, jak říká moje partnerka, na odreagování po těžkém dni v práci. Přemýšlet sice trochu musíte, ale hlavu vám to zaručeně nezavaří.
PS: Svým způsobem se tam dá i trošku škodit.
Pořídit se dá třeba na Světu her.
Momidži 🍂
Vydavatel: REXhry / Počet hráčů 1-4 / Herní doba: 30 minut
Stýská se vám po podzimu? Zahrajte si Momidži.
Tuhle malou karetní hru jsem dlouho přehlížel a myslel si, že mě nebude bavit. Teď ji hrajeme docela pravidelně a musím říct, že není vůbec špatná. I když pár výhrad bych měl.
Jak odhadnete podle názvu i fotek, hra se točí kolem podzimního listí a konkrétně jeho sběru v japonské císařské zahradě. Co do ilustrací je opravdu moc pěkná. Sešla se nám dneska prostě krásná trojice her. Samo téma tady ale nakonec až tak důležité není a snadno byste ho zaměnili za cokoliv jiného. Jednoduše se dá shrnout, že sbíráte série různě zbarvených karet.
S protivníky postupně odkrýváte spadané listy a přidáváte je do vlastní kolekce. Za kompletní a hlavně na počet bohaté sady na konci dostanete nejvíce bodů. Cest k vítězství je ale víc. Pomoct si můžete i plněním speciálních cílů nebo sběrem žaludů.
Na to, jak je tahle karetka malá a jak jednoduchou má v principu mechaniku, vás ze startu svými kombinacemi a funkcemi možná zaskočí. Nováčci, co s hrami nemají tolik zkušeností, v tom asi budou mít trochu guláš…
Ve výsledku to ale složité vůbec není a osobně se mi líbí i fakt, že se dá jedna partie zvládnout během půlhodiny včetně přípravy, což nám jde doma hlavně teď, během hektického předvánočního času, docela na ruku.
Momidži vyloženě nenadchne, ale zabaví a příjemně vyplní nejen (pod)zimní večery, kdy si chcete zahrát hezkou a ne nutně náročnou hru ve dvou nebo klidně až 4 lidech. Navíc je to hra za docela malé peníze, což určitě taky potěší.
PS: Je docela pravidlem, že hra s japonskou tématikou nepochází z Japonska. Za Momidži třeba stojí Italové. Vůbec bych se ale nezlobil, kdyby se některými japonskými vydavateli inspirovali a zmenšili třeba krabici. Komponentů totiž není tolik a klidně by jim stačil poloviční rozsah. Aspoň by se pak hra snadněji brala na cesty.
Pořídit se dá na Planetě her.
Dejte mi vědět, která z dnešních her vás zaujala nejvíce a pokud některou z nich máte doma, budu rád, když se podělíte o své dojmy. 👋