Naušika mě vždycky míjela. Opravdu. Snad kvůli tomu, že jsem ji viděl moc brzo, jako první film od Mijazakiho. Působila na mě tehdy náročně a vizuálně „těžce“ na to, aby mě okouzlila. Ne jako ten hravý Totoro. Jenže…

Asi jsem dospěl. Anebo jsem zkrátka cestou posbíral dostatek zkušeností, abych se k Naušice mohl vrátit a ocenit ji ještě jednou a pořádně. České vydání od CREW tomu dost pomohlo. A tak jsem po letech otevřel první svazek komiksové předlohy filmu a znovu se ponořil do toho soumračného světa.

„…nechal jsem se unést a rozhodl se svou Naušiku nakreslit. Což se mi stalo osudným, protože si teď denně připomínám důvod, proč jsem se kdysi na mangu vykašlal — nemám totiž talent.“

Hajao Mijazaki

Větrné údolí

V postapokalyptickém světě pohlcuje lidská sídla toxický les a obří hmyz. Princezna Naušika se snaží zabránit válce mezi přeživšími národy, které chtějí přírodu zničit silou. Jako jediná věří, že mohou existovat společně a vydává se na cestu za pochopením hlubokého tajemství celého ekosystému.

Zdá se mi, že bychom v tom našli řadu paralel k aktuálnímu světovému dění…

Inspiraci pro Naušiku z Větrného údolí (Kaze no tani no Naušika) čerpal Mijazaki ze skutečného prostředí, od umělců jako Moebius či Frank Herbert, ale i z klasické literatury. Samotná hlavní postava si například bere inspiraci po stejnojmenné princezně z Homérovy Odyssey, ale i ze staré japonské pověsti o urozené dívce, která milovala hmyz.

Zásadně ho ovlivnila taky ekologická katastrofa v zátoce Minamata (50. léta), kde rtuť vypouštěná z továren otrávila ryby a následně tisíce lidí. Štvalo ho ale i to, jak se z ekologie stalo módní, černobílé téma.

„Lidé přijali Naušiku jako bojovnici za environmentalismus a nikdy tuto svou utkvělou představu nepřekročili,“ zmínil autor v jednom z rozhovorů.

Naušika funguje jako kód pro celou budoucí tvorbu Studia Ghibli; je to zásobárna motivů. Archetyp vnitřně silné a empatické hrdinky, fascinace letectvím, koncept přírody jako autonomní a kruté síly, která se lidské agresi brání očistou... Vše, co dnes na Mijazakim milujeme, je v Naušice přítomno ve své nejčistší podobě.

Film? Nebyl v plánu

Pokud znáte Naušiku jen z její filmové podoby (jak jsem to měl doposud i já), znáte pouze zlomek celého eposu. Manga totiž vycházela v časopise Animage celých 12 let (1982–1994). Mijazaki ji tvořil s přestávkami, během kterých si odskakoval natáčet své nejslavnější filmy, a její dokončení pro něj prý bylo spíše vyčerpávajícím břemenem než radostí.

Zatímco film je uzavřeným příběhem, manga se rozprostírá na ploše sedmi svazků, z nichž si filmová adaptace (1984) vzala v podstatě jen úvod. Animovaná verze navíc vznikla tak trochu náhodou…

„Nebylo to tak, že bych z Naušiky opravdu chtěl vytvořit film. Spíše se naskytla šance něco takového udělat a Naušika byla jediná věc, kterou jsem měl a která se dala natočit.“

Právě v komiksu má Mijazaki prostor rozvinout opravdu komplexní příběh, který mě jako dospělého čtenáře oslovuje mnohem intenzivněji než kdysi v dětství.

Navzdory autorovým pochybám o vlastním talentu je přitom kresba Naušiky vážně mistrovská. Linky nejsou obtahované tuší, ale ponechané v jemné, ručně stínované tužce. Výsledkem je díky tomu organický, „špinavý“ svět, který dýchá a působí spíše jako nalezený deník z nějaké dávno zaniklé civilizace než jako moderní produkt.

Přiznám se, že jsem hned po prvních stránkách dostal chuť znovu si pustit i samotný film. A že jsem to taky udělal (dostupný je třeba na Netflixu).

Sběratelský kousek

O skvělý a věrný překlad z japonštiny se postarala Anna Křivánková, což je záruka, že se v Mijazakiho myšlenkách nic neztratilo. České vydání je navíc zpracováno s úctou, kterou si taková klasika zaslouží. Velký formát, kvalitní papír a jako bonus barevná ilustrace světa s přiloženým plakátem dělají z této mangy kousek, který chcete mít v knihovně. Samozřejmě nejlépe pohromadě se všemi sedmi díly.

Co říct závěrem?

Naušiku bych nedoporučil úplným začátečníkům, kteří s japonským komiksem teprve koketují. Za mě je to čtení spíše pro ty, kteří už vědí, co hledají — pro čtenáře, kteří ocení chytrý, vizuálně podmanivý příběh s poselstvím, které nezestárlo.

…a samozřejmě pro všechny věrné fanoušky Ghibli, kteří chtějí proniknout o kousek dál, za hranice svého oblíbeného filmu.

Druhý svazek by měl vyjít v březnu. Těším se!

PS: Pokud vás lákají předlohy filmů od Studia Ghibli, velmi doporučuji kouknout taky na trilogii britské autorky Diany Wynne Jones, podle které vznikl Howlův kráčející zámek. Je doslova magická!