Vojta Klézl: Co sníst a vypít za týden v Tokiu
Přiznejte si to. Do Japonska nejedete jen za kulturou, lidmi a přírodou, ale taky se pořádně najíst. Ostatně pokud navštívíte Japonsko jako já poprvé, budete asi překvapení, kolik toho jsou schopni Japonci do sebe nasoukat, a večer vás možná zaskočí, až potkáte slušně oblečené chlápky mírně řečeno našrot. No a jelikož byl Dan po celý můj týden v Tokiu i přes značný časový posun poctivým přítelem na telefonu, musel jsem na oplátku slíbit, že se o své gurmánské zážitky podělím.
Nejenže své kamarády nutím, aby mi z Japonska vozili jídlo, ale ještě po nich občas chci, aby svoje zážitky i sepsali. Tady je první z nich, jídloreportáž Vojty Klézla – ať ty zážitky nemáte jen z mého pohledu.
DanSan
Nejdřív pár obecných rad:
- Bral bych jako nutnost mít v Tokiu internet v mobilu. Ne snad kvůli komunikaci s vašimi českými kamarády nebo manželkami, ostatně ti budou mít po většinu vašeho bdělého času tak zhruba půlnoc, ale kvůli orientaci. Tokijská hromadná doprava (hlavně metro, monorail, přímořská nadzemka a příměstské vlaky) je překvapivě přehledná, i když vůbec neovládáte japonské znaky a leckteré evropské město by se mohlo přiučit (koukám se na tebe, Paříži). Pokud máte navíc v telefonu Google Maps a internet, jste za vodou. Přesně vám ukáže, na které stanici máte přestoupit, na jaké nástupiště se chcete dostat a kam jede váš vlak. Při výstupu ukáže, kterým východem se máte dát (je jich většinou několik a nad zemí jsou i dost daleko od sebe, takže se opravdu vyplatí najít ten správný). Východy jsou vzhledem k defacto absenci názvů ulic obvykle označené číslem a písmenem, takže po pár výstupech už si pamatujete, že k vašemu hotelu vede východ A5. Viděl jsem v metru dost zmatených turistů s papírovými mapami, ze kterých jde dost hlava kolem, takže Google Maps je v tomhle značná záchrana.
- K využití hromadné dopravy doporučuju sehnat si/půjčit Suica kartu. Tu si nabijete libovolnou částkou a při každém vstupu a výstupu z metra jen odpípnete na terminálu, částka za jízdné se vám automaticky odečte. Metro v Tokiu totiž jinak provozují dvě hlavní a pár menších společností, takže k nim potřebujete různé lístky a při přestupu mezi linkami můžete být občas nepříjemně překvapení, že váš lístek na danou linku neplatí. Navíc si připadáte jako frajer, když jen pípáte kartičkou stejně jako místní.
- Asi nejjednodušší zdroj internetu pro turistu je přenosný wifi hotspot. Dá se objednat dopředu, takže jen najdete na letišti stáneček dané společnosti, vezmete krabičku i s nabíječkou a frčíte. Já využil služeb Ninja Wifi, ale firem je více. Zhruba za tisíc korun na týden se dá sehnat neomezený a poměrně rychlý internet. Příjemným bonusem je, že k mé krabičce byla i nabíječka se dvěma USB s japonskou koncovkou do zásuvky, takže jsem mohl nabíjet najednou hotspot i mobil. Pozor, hotspot zase tak moc nevydrží, takže doporučuji nabíjet pro jistotu každý den (noc). Jednou se mi stalo, že se hotspot vybil a hledání volně dostupné wifi ke zjištění cesty na hotel chvíli zabralo. Na letišti si můžete koupit i simkartu (dokonce typicky Japonským způsobem v automatu), ale nemáte neomezená data a myslím, že je to i trochu dražší.
- Neděste se, že Japonci neumí anglicky. V Tokiu naštěstí většinou umí. A když náhodou ne, jsou zvyklí na turisty a pochopí, co byste na daném místě zhruba tak mohli chtít a daný úkon provedou (stalo se mi třeba při nákupu lístku na cestu lodí z Odaiby do Asakusy). V některých restauracích nemají anglické menu (a většinou jsou to právě ty restaurace pro místňáky, do kterých nejvíc chcete), ale taky si vždycky šlo nějak poradit.
Co sníst
Suši, onigiri, okonomijaki, knedlíčky gjóza, tempura, soba nudle, rámen… Můj seznam toho, co jsem chtěl sníst, byl delší, než seznam míst k navštívení. A většina se mi povedla, plus jsem objevil celou řadu dalších jídel, o jejichž existenci jsem měl jen velmi matné nebo dokonce žádné tušení.
Opět pár obecných tipů:
- Jako Evropan asi očekáváte, že japonská kuchyně bude zdravá a lehká. To je docela omyl – Japonci obecně rádi smažené a vlastně docela nezdravé jídlo. Taky musí být docela těžké být v Japonsku vegetarián – ve většině jídel nějaké to maso nebo mořský plod najdete. Určitě by šlo se živit jen supermarketovými onigiri, ale to byste přišli o devadesát pět procent jídel.
- Občas se vyplatí najít nějakou tu vývařovnu vyloženě pro místní. Menu je sice většinou v japonštině, často ale mívá obrázky, takže víte alespoň přibližně, co si objednáte. Přinejhorším si toho objednáte moc a to zase tak nevadí.
- Proti obecným předpokladům jídlo v Japonsku není vyloženě drahé. Za normální jídlo v restauraci dáte cca 1000–1500 jenů, tedy 200–300 korun. Dají se najít i levnější a supermarketové hotovky jsou vyloženě levné a strašně dobré (onigiri a suši, případně i rámen), za menší svačinku dáte cca 300 jenů a ani ten největší suši box nestojí víc než 1000.
A teď už pojďme na konkrétní jídlotypy:
Snídaně
Původní plán byl vyrážet na jídlo ven už od snídaně. První ráno v Tokiu si ale moje jetlagnutá hlava vymohla snídaní v hotelu. Myslel jsem, že půjde o nějakou odfláklou turistickou snídani, ale ukázalo se, že 99 % osazenstva hotelu tvoří Japonci a snídaně byla tedy ryze japonská. To znamená spousta různých jídel na výběr, ze kterých si na malý 3×2 táceček můžete nakombinovat, co chcete (a kolikrát chcete). A k tomu perfektní japonské curry jen tak do misky. A spousta různých nakládaných zelenin, knedlíčků, nakládaného tofu… Zajímavá byla i „polívka zápasníků sumo“, ve které mě překvapila ryze česká chuť drožďových knedlíčků. Mrkněte na fotku. Na pití pomerančový džus (ale opravdu pravý). Zelený čaj, který tam tekl jen tak z automatu, jako v evropských hotelech to nechutné kafe, řadím do top 10 čajů, které jsem kdy pil. No, takže jsem snídal nakonec každý den v hotelu. Za 1100 jenů dobrá volba.
Rámen
V pouličních vývařovnách určitě jedno z nejčastějších jídel, konkurovat mu může snad jen smažené kuře. Musím se přiznat, že v Česku nijak velkým fanouškem rámenu nejsem – porce jsou přespříliš obrovské, a chuť je trochu jednotvárná a moc silná. Byl jsem zvědavý, jestli se to v Tokiu změní… A úplně ne. Přesně ty samé výhrady platí i pro Tokijský rámen. Ale maso bylo skvělé, naložený bůček, do toho nudle. Kdyby porce byla poloviční, úplně by to stačilo. V tomhle budu ale asi soudě podle obliby rámenu místními i turisty ve výrazné menšině.
Tempura
Jeden den jsem měl v Tokiu doprovod, místního studenta Tetsua. A právě on mě vzal na místo, kde bych si sám určitě netroufl, respektive bych ho ani nenašel. Kousek od parku Ueno jsme totiž našli nenápadné dveře do tempurárny, ve které bylo dohromady asi 8 míst, jeden kuchař, jedna obrovská pánev na smažení a to je vše.
Okonomijaki
Neboli placka ze zelí, vajíček a ingrediencí dle výběru (většinou vepřové nebo seafood). Do toho japonská majonéza a speciální okonomijaki omáčka. Naprosto skvělá věc, kterou většinou připraví přímo před vámi na grilu a vy si ji pak krájíte lopatičkou a pojídáte hůlkama. V Tokiu se zase nejedná o úplně typické jídlo, takže musíte trochu hledat. Já si ho dal kousek od Tokio Station.
Ústřice
O oblibě ústřic v Japonsku jsem měl jen vágní tušení. Ústřicových restaurací tady ale opravdu najdete hodně a jednu jsem se rozhodl vyzkoušet (popravdě jsem asi hledal jiný podnik, ale tenhle mi nějak padl do oka). Na živé a syrové ústřice jsem si netroufl a místo toho objednal mix smažených a grilovaných. Obě byly moc dobré, k tomu omáčka a majonéza. A pozor, to v hrníčku vzadu v rohu není čaj, jak jsem se domníval, ale ústřicová polívka. Byla dobrá, ale z mého překvapení museli mít škodolibou radost. Kdybyste měli zájem, tak tahle vývařovna se nachází u Ginza Station.
Personál tady při odchodu každého pozdravil nahlas (a to pěkně všichni tři kuchaři a dva číšníci) hromadným zvoláním. Už jenom proto bych tu šel klidně znovu.
Gjóza
Knedlíčky gjóza byly na mém seznamu pořádně vysoko. Zase jsem musel trochu hledat, ale nakonec jsem našel perfektní místo. Restaurace sídlí ve druhém patře docela nenápadné budovy, takže jsem chvíli zmateně bloudil, a navíc se v pátek večer muselo čekat na místo (zhruba půl hodinky), ale stálo to za to. Skvělé knedlíčky se znamenitou náplní z masa a zeleniny. Objednáváte si tady na tabletu a ne všechno je přeložené do angličtiny, takže jsem si nedopatřením objednal porci asi pro tři lidi s hromadou příloh. Místní borce vedle mě to pobavilo, ale když jsem do sebe soukal poslední knedlíček, jejich pohled byl skoro obdivný.
Co vypít
Pivo
Na první přátelsky vypadající pivnici jsem narazil hned cestou z letiště na hotel, a po první procházce zamířil právě sem. Jde o pobočku minipivovaru Akatsuki a podnik dokonce nemá ještě ani profil na Google Maps, jak to tam vonělo novotou (je to ale vedle tohohle místa). Pivo bylo každopádně skvělé. Jako bonus jsem si pokecal přímo s PR manažerem pivovaru, který se zrovna nacházel tamtéž a z celého personálu mluvil nejlépe anglicky, takže se mě ujal. Craftové pivo je každopádně v Japonsku docela drahé, připravte si nejméně dvě stě korun za půl litr (teda 0,47 litru neboli pintu, kterou Japonci z nějakého důvodu pro pití používají).
Podobným typem podniku je síť podniků DevilCraft. Najdete tu cca 20 druhů čepovaného piva z jejich vlastního i jiných pivovarů. Já navštívil pobočku kousek od nádraží Hamamatsucho.
Japonské pivo z normálních pivovarů je obecně celkem dobré. Spíše na té lehčí straně, u nás chuťově tak desítka, a zpravidla servírováno až skoro namražené. Ale v Tokijském teplém počasí a vlhku se určitě Sapporem, Asahi, Kirinem nebo Suntory k obídku nespletete.
Highball
Highball neboli whisky se sodou, ledem a citrónem pivu ve velkém konkuruje. Dohromady to má trochu zvláštní chuť, až si tak trochu nejste jistí, jestli v tom je alkohol, ale na druhé napití jsem se stal fanouškem. Highball seženete i v každém Seven-Eleven hned vedle plechovek piva, takže se jedná o ideální pití na večer pro vaši jetlagem stiženou mysl.
Lemon Sour
Existence tohoto pití mi zůstala utajena až do předposledního dne mé návštěvy. Jde o spoustu citronové šťávy, pálenku Soju, spoustu ledu a sodu. Kyselosladká chuť, ukrutně osvěžující, k místnímu jídlu, které je plné chuti, se proklatě hodí. Dokonce tak, že jsem si v Duty Free koupil lahev Soju a poctivě si ho připravuju doma.
A tady už to raději ukončím, protože mám nutkání se vypravit do pražského Momoichi nebo aspoň ostravského Tsuri na něco japonského. Není to z mých gastronomických eskapád zdaleka vše, ale snad poslouží k inspiraci. Kdyby něco, klidně mi napište třeba na Facebooku.