Jak v komentáři na Facebooku skvěle vystihla Zíza: „Takhle nebezpečnou zemi jsem ještě nepotkala. Hrozí na ní těžká závislost...“ S Japonskem si prostě není radno zahrávat. Může vás ale kromě závislosti potkat i něco dalšího, co by vám neznepříjemnilo jen odjezd, ale hlavně pobyt? Přesně o tom je nový díl podcastu. 

O Japonsku se často říká, že je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. To ale neznamená, že se vám tam nic stát nemůže. I v Japonsku se krade (hlavně kola). I v Japonsku jsou nepříjemní lidi. A co teprve ta zemětřesení. V mnoha ohledech je to prostě země jako každá jiná, sice kouzelná, ale jednorožce a věčnou duhu raději nečekejte. Na co se připravit a jak problémy řešit. To je oč tu běží...

Duši, to v prvé řadě. Nedávná diskuze na Facebooku mě ale přivedla k tomu, abych si zrekapituloval taky finanční náklady. Když ne všechny, tak alespoň za tu poslední cestu - tři měsíce v Japonsku od konce září do Vánoc 2018. Kolik jsem utratil? Za co? A komu jsem tím prospěl?!


Běžná představa neznalých cestovatelů (já ji měl dlouho taky) je, že Japonsko je šíleně drahá země a na výlet tam musíte šetřit celý život. Jenže ona to není tak docela pravda. Ano, není to zrovna zájezd do Chorvatska nebo Tater, kde si vystačíte s pár tisícovkami, pořád si ale můžete tuhle východní perlu užít naplno i bez toho, abyste vytahovali celoživotní úspory. Rozebral jsem to třeba v nedávném podcastu, který najdete o kousek níže.

Teď už ale k mým nákladům. Loňská cesta do Japonska byla celkově mou třetí a strávil jsem tam celkem tři měsíce od konce září do Vánoc. O cestě jsem měl už dopředu poměrně jasnou představu, věděl jsem, že se tentokrát bohužel vyhnu nejmenšímu ostrovu Šikoku, zbylé tři jsem ale projet chtěl. A hlavně pak Hókkaido, na které jsem se hodně těšil. Podařilo se. Na Kjúšu jsem strávil necelý týden, o trochu déle jsem si užíval sever, a největší porci samozřejmě zabralo Honšú - konkrétně pak Ósaka a Tokio, ze kterých se staly mé dvě hlavní základny.

Celá výprava mě vyšla přes 130 tisíc korun a náklady jsem níže rozdělil do pěti základních kategorií. Díky tomu si budete moct udělat lepší představu, kolik by mohla stát třeba vaše cesta. A kde budete moct ušetřit, protože já jsem se zrovna moc nekrotil (i když trošku přece jen jo). Ceny si pamatuju z toho důvodu, že si posledních pár let zapisuju své útraty z každého dne, pro přehlednost jsem je ale přece jen částky občas trochu zaokrouhlil, abychom neřešili každou korunu. Obrázek si díky tomu snad ale uděláte docela dobrý.

• Kdybyste chtěli pomoct s naplánováním vlastní cesty, dejte mi vědět a něco společně připravíme (najít mě můžete na Facebooku nebo mi napište na email: dan@dansacha.cz).

Drobné náklady jsem obvykle zařadil do jednoho balíku a ty větší, jednorázové, najdete rozepsané trochu podrobněji - s vypíchnutím těch nejdražších položek. Do úvodu každé části jsem navíc přidal tipy na to, jak za danou oblast (třeba Stravování) můžete ušetřit.

A teď už vzhůru do útrob mé peněženky...

Doprava 49.200 Kč

16.350 Kč Zpáteční letenka (Mám své limity, co bych za letenku zaplatil, ale na druhou stranu nejsem typ člověka, který by čekal na nejnižší ceny. Spíše koukám po dobrých leteckých společnostech. Moje přání bylo letět s japonskými ANA (All Nippon Airways) a to se mi poštěstilo za necelých 17 tisíc s cestou Praha - Frankfurt - Nagoja (a zpátky Tokio - Dusseldorf - Praha).
900 Kč Cesta z Ostravy do Prahy a na letiště. A po návratu zpět.
2.822 Kč Cestovní pojištění (Klasika přes AXA Assistance, typ Komfort. Víc k tomu asi není nutné dodávat)
18.500 Kč Japan Rail Pass (Na tuhle jízdenku nedám nikdy dopustit. Stejně jako posledně jsem si i tentokrát koupil dvě. Jednu na týden a druhou na tři týdny. Celkem měsíc cestování po celém Japonsku. Tradičně nakupuju přes britské www.japan-experience.com)

Lokální doprava po Japonsku
5.200 Kč MHD (primárně Osaka a Tokio). Spadají do toho ale taky tramvaje v Nagasaki, bus v Ibusuki a další menší transporty.

No a potom nějaké větší jednorázové přesuny:
- 1.250 Kč noční bus z Aomori do Tokia (přes Willer Express)
- 620 Kč vlak na Kojasan a zpět
- 600 Kč vlak z Ikebukuro (Tokio) do Čičibu a zpět
- 870 Kč vlak z Asakusy (Tokio) do Nikkó a zpět
- 890 Kč loď na Gunkandžimu (u Nagasaki)

Jo a taky poplatek za nestřídmé utrácení...
1.200 Kč Doplatek za zavazadlo

• Zpestřete si čtení podcastem...

Ubytování 42.560 Kč

TIP: Čím déle na jednom místě strávíte, tím levněji budete obvykle bydlet. Třeba pronajimatelé ubytování přes Airbnb často dávají na delší pobyty velké slevy, někdy i v desítkách procent za celotýdenní nebo celoměsíční pobyt. Ceny sice kvůli novému zákonu a z toho plynoucímu omezení nabídky loni trochu narostly, ve velkých městech ale pořád narazíte na dobré možnosti. Na první ubytování přes Airbnb mimochodem můžete využít slevu přes můj odkaz.

900 Kč Kapsle Ósaka (dvě noci)
2.100 Kč Hotel Kagošima (dvě noci, klasický hotel)
1.500 Kč Kapsle Nagasaki (dvě noci)
13.500 Kč Airbnb Ósaka (vlastní pokoj u japonské rodiny, na 1 měsíc)
700 Kč Kapsle Hirošima (jedna noc)
750 Kč Kapsle Tokio (jedna noc)
3.400 Kč Kapsle v Sapporu (pět nocí)
560 Kč Kapsle v Hakodate (jedna noc)
1.600 Kč Hotel v Aomori (dvě noci, klasický hotel)
12.400 Kč Airbnb Tokio (ubytování ve sdíleném domě na 5 týdnů, vlastní uzamykatelný pokoj)
800 Kč Kapsle v Nikkó (jedna noc)
850 Kč Hotel v Naritě (noc před odletem, luxusní hotel)

A nezbytný doplněk, protože v zahraničí potřebuju pracovat a ne vždy je na ubytování dost kvalitní WiFi...
3.500 Kč Pocket Wifi (cca měsíc a půl v průběhu celého pobytu, neomezená data, společnost Japan Wireless)

To kari se prostě samo neuvaří.

Stravování 26.730 Kč

TIP: Nakupování v konbini samoobsluhách (7-Eleven, Family Mart, Lawson atd.) je sice hodně praktické, zároveň ale taky v řadě připadů dražší. Někdy o 10-20 %. Levněji určitě vychází vyrazit na nákupy do většího supermarketu. A co se týče restaurací, levně a dobře se obvykle najíte v některém ze známých řetězců jako Sukiya, Yoshinoya nebo třeba Fuji Soba (v Tokiu).

17.260 Kč Snídaně, obědy, večeře, pivo... (nejvíce jsem celkově utratil za rámen)
9.470 Kč Nákupy potravin na vaření / přípravu doma (spadly do toho ale nejspíše i nějaké další drobné nezbytnosti jako žiletky, sprcháč apod.)

Nebyl jsem v tomhle případě 100% schopný takhle nazpátek rozdělit, co přesně padlo na nákupy potravin „domů“ a co bylo stravování venku, řekl bych ale, že se to velmi dobře blíží realitě. Částky každopádně sedí, jde jen o jejich rozdělení do dvou kategorií.

Atrakce 5.900 Kč

2.500 Kč V tomhle jsou hlavně muzea, pár chrámů v Nikkó, kolotoče, lístky do kina atp.
1.300 Kč Focení v Ósace s profi fotografem (potřeboval jsem nějakou profilovku :)
1.200 Kč teamLab muzea Borderless a Planets (dvě nejgeniálnější muzea, co jsem navštivil)
900 Kč VR Zone na Šindžuku (Mario Kart naživo!)

Suvenýry 13.130 Kč

7.630 Kč Suvenýry pro rodinu, kamarády a taky hooodně pro mě, pohledy, sladkosti a jiné blbiny
2.700 Kč Trička (potřeboval jsem doplnit sbírku)
1.300 Kč Figurka (bez komentáře, dost jsem se krotil, mohlo to být horší)

Na svou obranu, vracel jsem se domů na Vánoce. A mám rád Japonsko. A anime...

1.500 Kč Bankovní poplatky (to jsem neměl kam jinam zařadit)

Takže za 3 měsíce se vším všudy:

137.520 Kč CELKEM

Připadá vám to hodně? Máte pravdu, je to spousta peněz. Na druhou stranu, dalo by se to udělat mnohem levněji. Mohl jsem ušetřit na cestování, drahých restauracích, WiFi, suvenýrech... Věřím, že kdybych chtěl žít v Japonsku dobře, ale zároveň trochu levněji, srazil bych ty náklady na nějakých 100 tisíc,  ale to bych si zase tolik neužil. Anebo možná jo a jsem prostě zhýčkaný.

Abyste měli srovnání, prošel jsem 10 různých zájezdů českých cestovních kanceláří. Záměrně nebudu jmenovat. Ten nejlevnější jsem našel za 47 tisíc za 7 nocí v Japonsku (byly i levnější, ale bez dopravy na místě, která vyjde draho). Běžná cena za 10-14 nocí se pak pohybuje od 70 tisíc nahoru, což pořád nezní úplně zle dokud si neuvědomíte, že ceny nezahrnují speciální výlety, obědy a večeře a samozřejmě suvenýry. K výsledným cenám si proto raději připočtěte klidně takových 10-15 tisíc.

Zájezdy s cestovkami tím nijak neodsuzuju. Pro spoustu lidí je to jediná varianta, kterou zvažují a za to, že se ve výsledku nemusíte o nic starat, to vlastně není až tak hrozné. Pořád je to ale mnohem víc než kdybyste si třeba nechali poradit od někoho, kdo už v Japonsku byl, a vyrazili na vlastní pěst.

A pak je tady ještě jeden důležitý faktor a tím je délka pobytu. Čím déle v Japonsku budete, tím levnější to pro vás paradoxně bude. Když to zjednoduším, za 14 dnů cestování bez cestovky dáte třeba 50 tisíc, kdybyste si cestu protáhli o další dva týdny, zaplatíte běžně jen o pár tisíc víc. Třeba právě kvůli tomu, že získáte lepší cenu za ubytování nebo budete objevovat jen místa v dosahu a nebudete ty další týdny tolik cestovat do vzdálených koutů země. Nakonec je to ale jen na vás a vašich možnostech.

Pokud vás článek neodradil, ale naopak nalákal, pak splnil svůj učel a já z toho mám radost. A kdybyste se chtěli podělit o své náklady nebo tipy, neváhejte napsat ;-)

Přiznejte si to. Do Japonska nejedete jen za kulturou, lidmi a přírodou, ale taky se pořádně najíst. Ostatně pokud navštívíte Japonsko jako já poprvé, budete asi překvapení, kolik toho jsou schopni Japonci do sebe nasoukat, a večer vás možná zaskočí, až potkáte slušně oblečené chlápky mírně řečeno našrot. No a jelikož byl Dan po celý můj týden v Tokiu i přes značný časový posun poctivým přítelem na telefonu, musel jsem na oplátku slíbit, že se o své gurmánské zážitky podělím.

Nejenže své kamarády nutím, aby mi z Japonska vozili jídlo, ale ještě po nich občas chci, aby svoje zážitky i sepsali. Tady je první z nich, jídloreportáž Vojty Klézla – ať ty zážitky nemáte jen z mého pohledu. - DanSan

Nejdřív pár obecných rad:

• Bral bych jako nutnost mít v Tokiu internet v mobilu. Ne snad kvůli komunikaci s vašimi českými kamarády nebo manželkami, ostatně ti budou mít po většinu vašeho bdělého času tak zhruba půlnoc, ale kvůli orientaci. Tokijská hromadná doprava (hlavně metro, monorail, přímořská nadzemka a příměstské vlaky) je překvapivě přehledná, i když vůbec neovládáte japonské znaky a leckteré evropské město by se mohlo přiučit (koukám se na tebe, Paříži). Pokud máte navíc v telefonu Google Maps a internet, jste za vodou. Přesně vám ukáže, na které stanici máte přestoupit, na jaké nástupiště se chcete dostat a kam jede váš vlak. Při výstupu ukáže, kterým východem se máte dát (je jich většinou několik a nad zemí jsou i dost daleko od sebe, takže se opravdu vyplatí najít ten správný). Východy jsou vzhledem k defacto absenci názvů ulic obvykle označené číslem a písmenem, takže po pár výstupech už si pamatujete, že k vašemu hotelu vede východ A5. Viděl jsem v metru dost zmatených turistů s papírovými mapami, ze kterých jde dost hlava kolem, takže Google Maps je v tomhle značná záchrana. 
• K využití hromadné dopravy doporučuju sehnat si/půjčit Suica kartu. Tu si nabijete libovolnou částkou a při každém vstupu a výstupu z metra jen odpípnete na terminálu, částka za jízdné se vám automaticky odečte. Metro v Tokiu totiž jinak provozují dvě hlavní a pár menších společností, takže k nim potřebujete různé lístky a při přestupu mezi linkami můžete být občas nepříjemně překvapení, že váš lístek na danou linku neplatí. Navíc si připadáte jako frajer, když jen pípáte kartičkou stejně jako místní. 
• Asi nejjednodušší zdroj internetu pro turistu je přenosný wifi hotspot. Dá se objednat dopředu, takže jen najdete na letišti stáneček dané společnosti, vezmete krabičku i s nabíječkou a frčíte. Já využil služeb Ninja Wifi, ale firem je více. Zhruba za tisíc korun na týden se dá sehnat neomezený a poměrně rychlý internet. Příjemným bonusem je, že k mé krabičce byla i nabíječka se dvěma USB s japonskou koncovkou do zásuvky, takže jsem mohl nabíjet najednou hotspot i mobil. Pozor, hotspot zase tak moc nevydrží, takže doporučuji nabíjet pro jistotu každý den (noc). Jednou se mi stalo, že se hotspot vybil a hledání volně dostupné wifi ke zjištění cesty na hotel chvíli zabralo. Na letišti si můžete koupit i simkartu (dokonce typicky Japonským způsobem v automatu), ale nemáte neomezená data a myslím, že je to i trochu dražší. 
• Neděste se, že Japonci neumí anglicky. V Tokiu naštěstí většinou umí. A když náhodou ne, jsou zvyklí na turisty a pochopí, co byste na daném místě zhruba tak mohli chtít a daný úkon provedou (stalo se mi třeba při nákupu lístku na cestu lodí z Odaiby do Asakusy). V některých restauracích nemají anglické menu (a většinou jsou to právě ty restaurace pro místňáky, do kterých nejvíc chcete), ale taky si vždycky šlo nějak poradit. 

Co sníst

Suši, onigiri, okonomijaki, knedlíčky gjóza, tempura, soba nudle, rámen… Můj seznam toho, co jsem chtěl sníst, byl delší, než seznam míst k navštívení. A většina se mi povedla, plus jsem objevil celou řadu dalších jídel, o jejichž existenci jsem měl jen velmi matné nebo dokonce žádné tušení.

Opět pár obecných tipů: 

• Jako Evropan asi očekáváte, že japonská kuchyně bude zdravá a lehká. To je docela omyl – Japonci obecně rádi smažené a vlastně docela nezdravé jídlo. Taky musí být docela těžké být v Japonsku vegetarián – ve většině jídel nějaké to maso nebo mořský plod najdete. Určitě by šlo se živit jen supermarketovými onigiri, ale to byste přišli o devadesát pět procent jídel. 
• Občas se vyplatí najít nějakou tu vývařovnu vyloženě pro místní. Menu je sice většinou v japonštině, často ale mívá obrázky, takže víte alespoň přibližně, co si objednáte. Přinejhorším si toho objednáte moc a to zase tak nevadí. 
• Proti obecným předpokladům jídlo v Japonsku není vyloženě drahé. Za normální jídlo v restauraci dáte cca 1000–1500 jenů, tedy 200–300 korun. Dají se najít i levnější a supermarketové hotovky jsou vyloženě levné a strašně dobré (onigiri a suši, případně i rámen), za menší svačinku dáte cca 300 jenů a ani ten největší suši box nestojí víc než 1000.

Tenhle boxík (nalevo je rýže v japonské omeletě, mňam) stál cca 60 korun.

A teď už pojďme na konkrétní jídlotypy:

Snídaně 

Původní plán byl vyrážet na jídlo ven už od snídaně. První ráno v Tokiu si ale moje jetlagnutá hlava vymohla snídaní v hotelu. Myslel jsem, že půjde o nějakou odfláklou turistickou snídani, ale ukázalo se, že 99 % osazenstva hotelu tvoří Japonci a snídaně byla tedy ryze japonská. To znamená spousta různých jídel na výběr, ze kterých si na malý 3×2 táceček můžete nakombinovat, co chcete (a kolikrát chcete). A k tomu perfektní japonské curry jen tak do misky. A spousta různých nakládaných zelenin, knedlíčků, nakládaného tofu… Zajímavá byla i „polívka zápasníků sumo“, ve které mě překvapila ryze česká chuť drožďových knedlíčků. Mrkněte na fotku. Na pití pomerančový džus (ale opravdu pravý). Zelený čaj, který tam tekl jen tak z automatu, jako v evropských hotelech to nechutné kafe, řadím do top 10 čajů, které jsem kdy pil. No, takže jsem snídal nakonec každý den v hotelu. Za 1100 jenů dobrá volba.

Rámen 

V pouličních vývařovnách určitě jedno z nejčastějších jídel, konkurovat mu může snad jen smažené kuře. Musím se přiznat, že v Česku nijak velkým fanouškem rámenu nejsem – porce jsou přespříliš obrovské, a chuť je trochu jednotvárná a moc silná. Byl jsem zvědavý, jestli se to v Tokiu změní… A úplně ne. Přesně ty samé výhrady platí i pro Tokijský rámen. Ale maso bylo skvělé, naložený bůček, do toho nudle. Kdyby porce byla poloviční, úplně by to stačilo. V tomhle budu ale asi soudě podle obliby rámenu místními i turisty ve výrazné menšině.

Tempura 

Jeden den jsem měl v Tokiu doprovod, místního studenta Tetsua. A právě on mě vzal na místo, kde bych si sám určitě netroufl, respektive bych ho ani nenašel. Kousek od parku Ueno jsme totiž našli nenápadné dveře do tempurárny, ve které bylo dohromady asi 8 míst, jeden kuchař, jedna obrovská pánev na smažení a to je vše.

Menu vypadalo ryze japonsky, tentokrát bez obrázků.

Tempura byla ale skvělá. Pokud tam zabloudíte, objednávejte Tempura Misohiru (polévka miso mi na fotce chybí).

Okonomijaki

Neboli placka ze zelí, vajíček a ingrediencí dle výběru (většinou vepřové nebo seafood). Do toho japonská majonéza a speciální okonomijaki omáčka. Naprosto skvělá věc, kterou většinou připraví přímo před vámi na grilu a vy si ji pak krájíte lopatičkou a pojídáte hůlkama. V Tokiu se zase nejedná o úplně typické jídlo, takže musíte trochu hledat. Já si ho dal kousek od Tokio Station.

Ústřice

O oblibě ústřic v Japonsku jsem měl jen vágní tušení. Ústřicových restaurací tady ale opravdu najdete hodně a jednu jsem se rozhodl vyzkoušet (popravdě jsem asi hledal jiný podnik, ale tenhle mi nějak padl do oka). Na živé a syrové ústřice jsem si netroufl a místo toho objednal mix smažených a grilovaných. Obě byly moc dobré, k tomu omáčka a majonéza. A pozor, to v hrníčku vzadu v rohu není čaj, jak jsem se domníval, ale ústřicová polívka. Byla dobrá, ale z mého překvapení museli mít škodolibou radost. Kdybyste měli zájem, tak tahle vývařovna se nachází u Ginza Station.

Personál tady při odchodu každého pozdravil nahlas (a to pěkně všichni tři kuchaři a dva číšníci) hromadným zvoláním. Už jenom proto bych tu šel klidně znovu.

Gjóza

Knedlíčky gjóza byly na mém seznamu pořádně vysoko. Zase jsem musel trochu hledat, ale nakonec jsem našel perfektní místo. Restaurace sídlí ve druhém patře docela nenápadné budovy, takže jsem chvíli zmateně bloudil, a navíc se v pátek večer muselo čekat na místo (zhruba půl hodinky), ale stálo to za to. Skvělé knedlíčky se znamenitou náplní z masa a zeleniny. Objednáváte si tady na tabletu a ne všechno je přeložené do angličtiny, takže jsem si nedopatřením objednal porci asi pro tři lidi s hromadou příloh. Místní borce vedle mě to pobavilo, ale když jsem do sebe soukal poslední knedlíček, jejich pohled byl skoro obdivný.

Co vypít

Pivo

Na první přátelsky vypadající pivnici jsem narazil hned cestou z letiště na hotel, a po první procházce zamířil právě sem. Jde o pobočku minipivovaru Akatsuki a podnik dokonce nemá ještě ani profil na Google Maps, jak to tam vonělo novotou (je to ale vedle tohohle místa). Pivo bylo každopádně skvělé. Jako bonus jsem si pokecal přímo s PR manažerem pivovaru, který se zrovna nacházel tamtéž a z celého personálu mluvil nejlépe anglicky, takže se mě ujal. Craftové pivo je každopádně v Japonsku docela drahé, připravte si nejméně dvě stě korun za půl litr (teda 0,47 litru neboli pintu, kterou Japonci z nějakého důvodu pro pití používají).

Podobným typem podniku je síť podniků DevilCraft. Najdete tu cca 20 druhů čepovaného piva z jejich vlastního i jiných pivovarů. Já navštívil pobočku kousek od nádraží Hamamatsucho.

Japonské pivo z normálních pivovarů je obecně celkem dobré. Spíše na té lehčí straně, u nás chuťově tak desítka, a zpravidla servírováno až skoro namražené. Ale v Tokijském teplém počasí a vlhku se určitě Sapporem, Asahi, Kirinem nebo Suntory k obídku nespletete.

Highball

Highball neboli whisky se sodou, ledem a citrónem pivu ve velkém konkuruje. Dohromady to má trochu zvláštní chuť, až si tak trochu nejste jistí, jestli v tom je alkohol, ale na druhé napití jsem se stal fanouškem. Highball seženete i v každém Seven-Eleven hned vedle plechovek piva, takže se jedná o ideální pití na večer pro vaši jetlagem stiženou mysl.

Lemon Sour

Existence tohoto pití mi zůstala utajena až do předposledního dne mé návštěvy. Jde o spoustu citronové šťávy, pálenku Soju, spoustu ledu a sodu. Kyselosladká chuť, ukrutně osvěžující, k místnímu jídlu, které je plné chuti, se proklatě hodí. Dokonce tak, že jsem si v Duty Free koupil lahev Soju a poctivě si ho připravuju doma.

A tady už to raději ukončím, protože mám nutkání se vypravit do pražského Momoichi nebo aspoň ostravského Tsuri na něco japonského. Není to z mých gastronomických eskapád zdaleka vše, ale snad poslouží k inspiraci. Kdyby něco, klidně mi napište třeba na Facebooku.