Mamka objevuje Japonsko

23. 3. 202423. 3. 2024 autor: Daniel Šácha

„To je ten tvůj oblíbený tlusťoch,“ zavolala na mě mamka, když jsme v Ósace narazili na plyšového Totora. Společnou cestu do Japonska jsem jí sliboval několik let. A loni, po dlouhé covidové uzavírce ostrovů, to konečně vyšlo. Protože je to dnes zhruba rok, co jsme se ze skoro měsíční výpravy vrátili, napadlo mě, že se mamky zpětně zeptám na dojmy, které si odnesla.

V Japonsku už jsem za posledních 10 let zažil ledacos a je pravda, že některé věci teď vnímám jinak, možná i jako samozřejmost. Tím spíš jsem byl zvědavý, co na novou zemi a tamější lidi řekne mamka; coby prvo-japo-cestovatel. Sama cestuje velmi ráda, její zálibou je ochutnávání nových jídel, což máme společné, a protože jsem celé ty roky o Japonsku vyprávěl, věděl jsem, že se těší.

Je pravda, že jsem před odletem přemýšlel nad tím, jak těch pár společných týdnů zvládneme. Nakonec, z toho ale byla jedna z nejpříjemnějších cest, jaké jsem zažil a věřím, že si to někdy v budoucnu ještě zopakujeme.

Stihli jsme toho docela dost. Prošlapali jsme si Tokio, Kjóto i Ósaku (včetně pár výletů do přírody), koupali se v Beppu, vyrazili obdivovat majestátnou Fudži, nacpali se místními dobrotami v Takajamě, kde jsme chytli i nečekanou sněhovou přeháňku, poplácali jelínky v Naře a celou výpravu nakonec uzavřeli nákupy v Jokohamě. Myslím, že na první exkurzi Japonska to byl docela výživný vzorek — ale to už vám poví sama…

Jak náročná pro tebe byla cesta?

Cestování mám ráda, ale let Abú Dhabí – Tokio byl pro mě dlouhý a trochu jsem ho protrpěla. Hlavně proto, že mám problém usnout, takže 11 hodin letu moc neutíkalo. Aspoň, že jsme měli dobré občerstvení a nápoje, jen toho na mě bylo hodně. Stejně bych si to ale zopakovala.

Vzpomeneš si, co tě po přistání v Japonsku nejvíc zaujalo nebo překvapilo?

Určitě ten dav lidí a jejich ukázněnost, čistota na nádraží, na ulicích. Na začátku mě taky dost překvapilo, že jsem nikde nenašla koš na odpadky, takže jsme si obaly od čokolády nebo oplatek normálně nosili v tašce. Koše na tříděný odpad jsem viděla jen po vystoupení z rychlovlaku a u některých obchodů.

Jací se ti zdáli lidi?

Milí a velice ochotní, třeba co se týče pomoci v obchodě nebo na nádraží, když si chceš rychle koupit jízdenku. Ne všichni ovládají angličtinu, i tak se ale snažili pomoct. A jak byli vděční za zákazníka, třeba ten pán, co v Takajamě vyráběl cukroví. To by se mi líbilo i u nás. Jednou se nám dokonce omlouvali i za špatné počasí. (Doplním, že to bylo ve chvíli, kdy jsme vyrazili na výlet nedaleko Nagoje a paní na nádraží se nám po příjezdu moc omlouvala, že dneska prší a že to dneska nebude stát za nic – Dan).

Bylo něco, co sis o Japonsku myslela a nakonec to bylo úplně jinak?

Asi mě nic až tak nepřekvapilo, protože jsem hodněkrát slyšela tvoje vyprávění. Ale je pravda, že slyšet to od někoho a pak vidět na vlastní oči je něco úplně jiného. Japonsko je úplně jiný svět.

Co pro tebe byl celkově největší zážitek?

Určitě setkání s maiko (pozn. učednice na gejšu), návštěva Tokyo Tower, lázně, městečko plné jelenů, automat na každém rohu, taky návštěva chrámů, a místo, odkud jsme pozorovali horu Fudži. Byla v mracích, ale kousek byl vidět. Zapomenout nemůžu ani na kvetoucí sakury nebo muzeum z písku ve městě Tottori. 

I ta výstava s projekcemi, kde se chodilo bosky (teamLab Planets). Tam mi to akorát ztížila neznalost jazyka, takže jsem tě při přecházení z jedné místnosti do druhé ztratila a výstavu si tím neplánovaně zkrátila a musela na tebe čekat venku. Měla jsem se učit anglicky za mlada, ušetřila bych si tím spoustu problémů a nebyla tak závislá na ostatních.

Narazila jsi na nějaké další problémy?

Jak si poradit se záchodem. Bylo to někdy tak komplikované, s tolika knoflíky na ovládání, že mi strašně dlouho trvalo, než jsem přišla na to, jak spláchnout. A někdy nepřišla…

„U nás, když jdeš ráno na pět do práce, si nekoupíš skoro nic, ani to pečivo.“

Jak sis poradila s komunikací, když jsi někde byla sama?

Protože ovládám jen rodnou polštinu a češtinu, byl to trochu problém. Ale kafe jsem si objednat dokázala a dokonce jsem se jednou sama vypravila do zajímavé kavárny, když jsi musel pracovat. Někdy to bylo zábavné u objednávání, když mi nabízeli kafe se studeným mlékem a já jsem chtěla s teplým. Taky občas nastal problém v samoobsluze při placení u pokladny. Nedokázala jsem si poradit, ale ochotné prodavačky, když viděli, že chci platit kartou, mi vždycky pomohly. 

Celkově se mi ty samoobsluhy líbily třeba i tím, že fungují nonstop. U nás, když jdeš ráno na pět do práce, si nekoupíš skoro nic, ani to pečivo.

Chtěli byste mrknout na videa z naší cesty? Postupně je přidávám na Patreon.

A co orientace, neztratila ses?

Orientace je moje slabá stránka. Když jsem šla někam sama, musela jsem si zapamatovat nějaké konkrétní body po cestě a těch jsem se držela. Ne vždycky mi to pomohlo a stalo se, že mě něco zaujalo ve vedlejší ulici a už jsem nevěděla, jak najít správnou cestu. 

Ochutnala jsi spoustu nového jídla, bylo mezi nimi i nějaké, co ti vůbec nechutnalo?

Od samého začátku jsem se těšila na suši, a to mě nezklamalo. Bylo výborné v baru i v restauraci, kde jsme si ho objednávali přes tablet. Těšila jsem se, co k nám po páse přijede a jestli to stihnu včas sundat. Dobré bylo taky kuře na špejli, které jsi kupoval každý den před cestou v samoobsluze. 

Nebylo nic, co by mi vyloženě nechutnalo. Spoustu z toho jsem jedla poprvé, třeba javorové listy obalené v těstíčku (ochutnali jsme je v Minó u Ósaky). Zákusky byly taky skvěle, a to ani nemluvím o mačča kafe. Mrzelo mě jenom, že ne všude se člověk dostal bez rezervace. Byly kavárny, kam jsme se kvůli času nedostali.  

„Chybí mi automaty na kafe a teplé nápoje na každém rohu.“

Přišlo ti Japonsko drahé?

Nejdražší byly letenky. Jídlo bylo určitě levnější a líbilo se mi, jak široký výběr tam byl, ať už jsme šli do restaurace nebo kupovali něco v supermarketu. Připlatili jsme si víc za rjókan v Takajamě, ale zase ty služby tam byly k nezaplacení, takže toho nelituju. A ceny vstupenek na různé atrakce byly myslím přibližně stejné jako v Česku. Nepřišlo mi, že by Japonsko bylo pro turisty drahé. A i kdyby se to tak někomu zdálo, za poznání té země to určitě stojí.

Co jsi říkala na cestování šinkanseny?

Rychlovlaky byly super. Jsou čisté, tiché a člověk z nich není vyčerpaný. Přijely na čas a cesta ubíhala strašně rychle. U normálních vlaků se mi líbilo, že se v nich nevolá a je tam klid.

A jak ti připadaly japonské nádraží?

Dobrá orientace, krásně popsané směrovky na každý spoj, lidi se netlačili do vlaku, v klidu jsme si mohli nastoupit. A hlavně všude čisto.

Skvělé tam byly stánky s jídlem, s velkým výběrem obědů nachystaných v krabičkách a za dobré ceny. Odpadla nám starost si něco chystat s sebou a mohli jsme ten čas využít jinak.

Z jakého suvenýru máš největší radost?

Radost mi dělají přívěsky na klíče z různých regionů. Třeba jeden ve formě malého polštářku. Jsem pověrčivá a tenhle má přinášet dobré zdraví. 

Co ti teď doma z Japonska naopak chybí? Co by sis ještě ráda přivezla?

Určitě bych si dovezla více zelených čajů a mačču. Moči bylo taky skvělé. Nakoupila jsem deštníky a pak je rozdala, ať udělají radost rodině, takže mi žádný nezůstal. Chybí mi automaty na kafe a teplé nápoje na každém rohu. Byla tam dobrá káva v takových malých plechovkách.

Narazila jsi na něco, co se ti vůbec nelíbilo?

Chtěla jsem si zajít do kavárny se zvířaty, ale tam si mě nechtěl vzít. Asi to mělo svůj důvod, možná, že se k nim chovali špatně? A když jsme byli v Beppu, nelíbilo se mi, když jsme narazili na (asi) farmu s krokodýli, kteří byli v malém bazénku, kde leželi jeden na druhém. To nebyl pěkný pohled.

„Strašně se mi líbilo, jak lidi vedle sebe seděli ve venkovních horkých pramenech a máčeli si nohy v léčivé vodě.“

Jak se ti líbilo ubytování?

První, v Ósace, bylo podobné, jako bydlení u nás. Až na tu koupelnu, kde se na záchod procházelo přes sprchu. Luxusní ale bylo ubytování v Takajamě. Moc ráda vzpomínám, jak dobré tam bylo jídlo a milá obsluha. Bylo zvláštní, že pokoje jsou jen se záchodem a koupat se chodí do lázní v přízemí hotelu. 

Asi největší zážitek jsem měla s ubytováním v kapsli. Byl to moderní hotel, měli patro pro ženy, pak pro muže a jedno společné. Bála jsem se, že si tam sama neporadím, ale sledovala jsem ostatní ženy, kam jdou ke skříňkám, kterým směrem mám jít do koupelny, a myslím, že teď už bych si v pohodě poradila. Později, úplně poslední noc, jsme pak taky spali v kapsli, ale úplně jiné. Tam už byly společné prostory pro muže a ženy a k tomu kavárna s knihovnou. Říkala jsem si, jaké to bude, když tam bylo více lidí, ale byla to jenom zbytečná obava. Nikdo nesledoval, jak jdu po žebříku do postele a dál si v klidu popíjeli kávičku nebo četli.

Netradiční ubytování jsme měli v Beppu. Pro mě asi největší šok, že tam nebyla koupelna, jen záchody, takže vykoupat jsme se museli jít do městských lázní. To jsem málem brečela, když jsi mi to říkal, že si zase budu muset poradit sama. Zajímavé tam taky bylo, že jsme měli jeden pokoj na spaní a naproti přes chodbu druhý, kde jsme si dělali snídani nebo odpočívali. Ráno nám navíc milá paní majitelka nechávala na židli před pokojem vařená vajíčka natvrdo.

Která část cesty se ti líbila nejvíc? A kam by ses nejraději vrátila?

Ráda bych se vrátila všude. Určitě do Kjóta, kde jsi mi udělal skvělé překvapení, hodinové setkání s maiko (pozn. učednice na gejšu) a ještě jsem na sobě měla kimono, ve kterém jsem se pak mohla procházet po městě. Nepohodlné byly jen ty jejich boty, žabky obuté na ponožky. Těžko se v nich chodilo a měla jsem problém udržet je na nohách. 

Potom Tokio, tam bych určitě strávila více času. A ještě bych se podívala znovu na ostrov Kjúšú, do Beppu, kde jsem si připadala jako v lázních. Strašně se mi líbilo, jak lidi vedle sebe seděli ve venkovních horkých pramenech a máčeli si nohy v léčivé vodě.

Poradila bys nakonec něco lidem, kteří tam pojedou poprvé? Na co by se měli připravit?

Určitě si tu cestu dopředu dobře připravit a naplánovat, ať v klidu stihnete všechno, co vás zajímá. Buďte ohleduplní. Zapomeňte na volání nebo mluvení nahlas v metru a ve vlaku. To se mi líbilo, protože jsem díky tomu lépe pozorovat prostředí a lidi kolem sebe. Taky pozor, ať se třeba neotáčíte s velkým batohem. A rozhodně stojí za to ochutnat vše a nebát se toho. Proto jezdíme do jiných zemí, ať zkusíme jejich kuchyni.

A co vy, cestujete se svými rodiči nebo naopak s dětmi? Jaké si z toho odvážíte zážitky a měli jste možnost společně vyrazit třeba do Japonska? Letěli byste?