Ondřej Satoria: „Vždycky jsem si chtěl proti samurajům u nich doma hodit“

13. 3. 2024 autor: Daniel Šácha

„Jsi z Česka? Vy teď hrajete skvěle baseball!“ zvolali nadšeně dva japonští staříci a rukama začali naznačovat odpálení míčku. V Japonsku se totiž zrovna hrál World Baseball Classic, turnaj podobný mistrovství světa, který sledovala celá země. Česká reprezentace se na něm svou hrou zapsala do srdcí místních. A hlavně pak Ondřej Satoria, nadhazovač, který poslal „na párek“ možná nejlepšího hráče světa, Japonce Šóheie Ótaniho.

Když jsem loni vstoupil do malého onsenu v Beppu, nenapadlo mě, že trapné ticho prolomíme lámanou diskuzí o hře, která se u nás teprve prodírá na světlo. V Japonsku je ale baseball bezpochyby sport číslo jedna a když se klukům z Česka podařilo na tokijském mistrovství uhrát dobré výsledky, věděl o tom celý baseballový svět.

Přestože jsme zápas s domácími poměrně jednoznačně prohráli, Ondrův nadhoz doletěl do všech japonských zpráv. Vyprovodit ze hřiště největší hvězdu současného baseballu se totiž nepodaří jen tak někomu. A když to udělá kluk, který přes den normálně pracuje v ČEZu, je povyk ještě větší.

S Ondrou jsme se potkali necelý rok po úspěšném vystoupení, před tréninkem jeho klubu Arrows Ostrava, trojnásobného vítěze baseballové extraligy. Přestože je mu pouze 27, v baseballu patří mezi zkušené veterány. Od pohledu je to navíc pohodář, který stojí nohama na zemi a má radost z toho, že se v Česku o tento sport zvedá zájem, i když velmi pomalu. A když mi řekl, že je jako já původem z Kopřivnice, bylo mi jasné, že nás čeká příjemný rozhovor.

Více se o baseballu v Japonsku dočtete v mém dřívějším článku.

Jaké to je být hráčem baseballu v Česku, kde je tenhle sport ve stínu hlavně fotbalu a hokeje? 

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, co jsem za poslední rok zažil a říkám si, že to furt nedokážu vstřebat. Kdybych hrál třeba fotbal, jak bych musel být dobrý, abych něčeho takového dosáhl? Takhle ta cesta byla jednodušší. A hrozně si toho vážím. Není to samozřejmě zadarmo. Stojí to kupu energie a času, tím spíš, že je to u nás amatérský sport. Ale zase, když tomu člověk ten čas obětuje, tak se mu to potom odmění třeba něčím takovým, jako se stalo nám. 

I když na baseball někdy nadávám a říkám si, že už nechci, přijdou podobné chvíle, které to všechno splatí. Jsem rád, že jsem u toho boomu, kdy lidi v Česku začínají náš sport pomalu vnímat a poznávat.

Když u nás člověk s baseballem začíná, vnímá vůbec Japonsko, kde je to sport číslo jedna? Nebo je to jen Amerika a pak dlouho nic?

Řekl bych, že většina lidí se to dozvěděla až díky naší účasti na turnaji a jeho vysílání v České televizi. Jako děcko jsem to takhle ale nevnímal. Vždycky to byla Amerika, chtěl jsem hrát Major League (pozn. hlavní baseballová liga v USA). Až potom, jak člověk stárne a má mezinárodní interakci s dalšími týmy, tak zjistí, jak jsou Japonci vlastně dobří. 

Po zkušenosti z World Baseball Classic jsem začal sledovat japonskou ligu, což jsem dříve nedělal. Hlavně asi kvůli fanouškům, protože to vůbec nepřipomíná baseballový zápas. Je to jako opera, orchestr. Šílené, jak fandí a řvou. Zažil jsem to na vlastní kůži a když začali skandovat před prvním nadhozem zápasu, nekontrolovatelně se mi rozklepalo koleno.

„Odjakživa nesnáším prohrávat. Jak se nedaří, jsem nepříjemný.“

Co tě vlastně dovedlo k baseballu?

K tomu se váže vtipná historka. S rodiči jsme se v dětství přestěhovali z Kopřivnice do Ostravy hned vedle baseballového hřiště. Měl jsem ho dvacet metrů přes cestu. Když jsem jednoho dne byl na záchodě, táta zaklepal a zeptal se: „Chceš sportovat?“ Řekl jsem, že jo, a tak mě druhý den dovedl na hřiště. Baseball jsem neznal, ale zalíbil se mi. Po prvním tréninku jsem přišel domů a sdělil taťkovi, že to bylo super a že budu hrát zadní pole. Vůbec nevěděl, o čem mluvím. A já svým způsobem vlastně taky ne, ale byl jsem z toho nadšený a nějak jsem už u baseballu zůstal.

Měl jsi už v té době nějaký vzor, někoho, koho jsi sledoval?

Tehdy asi ne. Bavilo mě zkrátka hrát s těma lidma, vyhrávat zápasy. Odjakživa totiž nesnáším prohrávat. Jak se nedaří, jsem nepříjemný. Rád soutěžím, ať už hrajeme baseball nebo Člověče, nezlob se. 

Až v pozdějším věku jsem si začal uvědomovat, že existuje americká liga a vnímal jsem první hvězdy. Spíš později, když už jsem hře víc rozuměl, jsem měl vytipovaných pár konkrétních hráčů. Teď je mým nejoblíbenějším jeden Japonec z ósackého týmu Orix Buffaloes. Sleduju, jak hází, a dokonce jsme si spolu na dálku poštou vyměnili dres.

Kolikátou sezónu vlastně hraješ?

No, je to hrozně dlouho. Dvacátou první.

Tak to jsi veterán.

Jo, jsem. Je mi 27 a začínal jsem v šesti letech. Hraju celý život a jsem vděčný za všechno, co bylo. 

Do kolika je běžné hrát? Je to podobné jako třeba u hokeje, kde se končí kolem pětatřiceti?

Máme v Arrows spoluhráče, který nedávno oslavil padesátku.

Takový Jágr…

Jasně, samozřejmě mu říkáme Jarda. Jinak je to ale různé a záleží i podle pozice. Nadhazovači končí kolem těch 35, tam se to láme. Pár jich ale vydrželo do čtyřiceti. 

Lidi často nekončí ani tak kvůli výkonnosti, jako spíš s ohledem na rodinu. Baseball ti sežere tři dny v týdnu na trénincích a od pátku do neděle jsou zápasy. Pořád jsi mimo. A když už máš rodinu, malé děti, tak je to hrozně složité.

Roli hraje i psychika, motivace. Musíš unést, že za to svým způsobem nic moc nemáš, po finanční stránce. To je velký problém českého baseballu. Spousta kluků, kteří byli dobří, skončili, protože neměli vidinu nějakého profesionálního kontraktu. Musíš tu hru milovat.

Je šance, že by se baseball v Česku profesionalizoval?

Tuhle otázku dostávám často a myslím si, že až u nás bude baseball profesionální, tak já už budu prdět do hlíny… Nebo budu minimálně v důchodovém věku. Jsme ale na dobrém začátku. S tou profesionalizací je to v zásadě jednoduché, potřebujeme generálního sponzora, jako má třeba fotbal Fortuna ligu. A sponzor do toho půjde, když uvidí divácký potenciál.

My Češi jsme ale docela konzervy. Jedeme fotbal, hokej, volejbal. K baseballu si teprve hledáme cestu, ale i díky tomu, co se nám povedlo v Japonsku, se to zlepšuje. Potrvá to, ale potenciál tam je. A jsem rád, že jsem tomu svým způsobem napomohl. Teď už je to hlavně na dalších generacích. 

„Startovat proti Japoncům na domácí půdě, to je privilegium.“

Hlásí se dnes víc mladých?

Vnímám, že jo. Hlásí se a mají zájem. Děcka to v televizi sledovaly. Když máš obrovský kyj a můžeš s tím do něčeho mlátit, to tě prostě baví. Zvlášť když míček odpálíš daleko. Taky v mládežnických kategoriích se nám daří dostávat třeba osmnáctileté, dvacetileté kluky, kteří byli v Americe na školách, vyhráli se a získali zkušenosti. Vrátí se a máme je v nároďácích. Když pak jezdí na mezinárodní turnaje, už to není tak, že tam jedeš dostat, jdeš hrát a vyhrát. Hodně do nás pronikla americká mentalita. Když u toho ti kluci zůstanou a neskončí třeba po vysoké, budeme mít slušné nástupce.

V jednom z rozhovorů si říkal, že zápas proti Japonsku pro vás byla odměna. Čím to bylo specifické? Hrají Japonci jinak než ostatní týmy?

Proti Japoncům jsem hrál hodněkrát už v mládežnických kategoriích, ale ve většině případů to nebylo přímo v Japonsku. Startovat proti nim na domácí půdě, na legendárním stadionu Tokyo Dome, to je privilegium. Moc hráčů z Česka a dokonce ani ze světa tohle nezažije.

A co se týče stylu hry, jsou velcí perfekcionisti. V tom je jejich baseball oproti tomu americkému jiný. V obraně udělají hrozně málo chyb. Někdy žádnou za celý turnaj, zatímco my jich nasekáme stabilně pět za zápas. Zrovna proti nám teď ale jednu udělali a byl to ten první bod, který jsme dali. 

Vybavíš si zpětně atmosféru zápasu s nimi?

Vlastně jsem si ji užíval až když jsem slezl z nadhazovacího kopce. Do té doby to byl tunel, kdy jsem se snažil soustředit jenom na chytače, který mi dává signály, abych trefoval správná místa. Kdybych měl ještě vnímat lidi na tribunách, tak bych se zbláznil.

Za šatnami jsme měli bazének s teplou vodou po kolena, tak jsem se do ní po odchodu ze hřiště naložil a jen hloupě čuměl do stropu a vstřebával, co se stalo. Fanoušci byli úžasní. Čiší z nich taková energie. Bylo to něco šíleného. Odměna za to, co jsem baseballu za celou tu dobu dál. Vždycky jsem si chtěl proti samurajům u nich doma hodit. Splnil jsem si svoje. A jak říká můj trenér: „Saty, s tím už se dá baseballově umřít.“

Poslal si ze hřiště Šóheie Ótaniho, možná nejlepšího hráče světa. Vnímal si, kdo proti tobě v tu chvíli stál?

To si nesmíš připustit. Bral jsem je jednoho po druhém. Jinak by se mi to dostalo do hlavy a to by byl problém, který jsem nemohl dopustit. I japonské televize se mě na ten pocit často ptají a já říkám, jaký to asi může být pocit? Je to něco neuvěřitelného, ale v tu chvíli jsem to prostě bral jako věc, kterou musím udělat. Měl jsem běžce na druhé metě a nesměl doběhnout. Nevnímal jsem, kdo to je. Byl tam pálkař, kterého se musím zbavit. Tečka. 

Až posléze, když jsem slezl z kopce a spoluhráči mi dali míček z toho strajkautu, jsem si uvědomil, že se stalo asi něco velkého.

Takže žádná strategie.

Můj úspěch byl v tom, že jsem prostě házel pomalu. Ti kluci na to vůbec nejsou zvyklí. Já házel sotva 130 km/h a oni stabilně dostávají míčky s rychlostí 150 km/h a víc. Měl jsem štěstí, prostě moment překvapení. 

„Řekl bych, že Japonce dodneška udivuje, jak můžeme chodit do zaměstnání a zároveň hrát na takové úrovni.“

Potkali jste se pak s pár dnů po zápase, co ti řekl?

To byla úplná náhoda. Měli jsme den volna a se spoluhráčem jsme se šli podívat před Tokyo Dome. V obchodě Tokio Giants, kde jsem si chtěl koupit nějaké suvenýry, jsme potkali další kluky z týmu a ti řekli: „Hele, domluvili nám, že půjdeme za Šóheiem, jdeš taky?“ A já, že jasně!

Sešli jsme se v jídelně a byl jsem první, co si s ním podal ruku. Říkal mi, že oceňuje, jakou jsem měl přesnost a kontrolu nad míčky, že to byl prostě dobrý nadhoz. Prohodili jsme pár vět, ale každý se s ním chtěl vyfotit, takže toho prostoru nebylo tolik. 

Když jsme potom vyšli ven, už tam čekali novináři a jakmile nás viděli, začali všechno nahrávat a chtěli vidět naši společnou fotku. Bylo to šílené. To byly přesně ty chvíle, kdy jsem začal vnímat, že to, co se stalo, asi není jen tak. Nedocházelo mi, jaký to může mít dosah. Když u nás v extralize někoho vystrajkuješ, tak se prostě stalo, konec. Tohle bylo úplně jiné…

…mediální smršť…

Byl to prostě virál. Lidi mě pořád označují na Instagramu, neustále na mě vyskakují upozornění. Milion a půl zhlédnutí. Díky tomu jsem pochopil, jak moc Japonci komunikují přes sociální sítě. Když se dozvěděli, že jsem fotku s Šóheiem publikoval, bylo to šílené.

„Namyšlený určitě nebudu, protože bych dostal od mamky na budku.“

Brali vás japonští fanoušci i před zápasem, nebo se to fakt zlomilo až tímhle momentem?

Česká baseballová asociace vydala před WBC dokument o tom, jak probíhal kvalifikační turnaj v Regensburgu. Tam se o nás myslím poprvé začali více zajímat. Během tréninku před odletem do Japonska pak za námi dokonce přijela televize MLB, která natáčela, co jsme vlastně zač. Rozhovory o tom, co děláme, takže to o nás Japonci věděli – že jsme se dostali na mistrovství a přitom nehrajeme profesionálně. Řekl bych, že je to dodneška udivuje, jak můžeme chodit do zaměstnání a zároveň hrát na takové úrovni. Brali nás a byli přirozeně zvědaví. Po zápase se v tom akorát více utvrdili. 

S nároďákem se do Japonska letos v listopadu vracíme a jsem hrozně zvědavý, jak to bude vypadat. Jak nás lidi po tom všem budou vnímat a jestli přijdou. Mimochodem, ještě předtím, někdy v září, máme domluvený coby Arrows zápas s jedou z japonských škol z Ósaky. Věřím, že to bude super akce a doufám, že i tady v Ostravě fanoušci dorazí.

Na kamery už sis zvykl?

Upřímně, nikdy jsem to nevyhledával. Vždycky si ale říkám, že to dělám pro český baseball a Arrows zároveň. Píše mi taky hrozně moc lidi na Instagramu, často v japonštině. Vždy si to přes překladač přeložím a snažím se každému odepsat. Myslím na to, že jim to udělá radost a to je to nejmenší, co můžu udělat za to, že nás podporujou.

„To by byl hřích, kdyby nám někdo zrovna v Japonsku řekl, že nemůžete nic jíst.“

Dobírají si tě kvůli mediální pozornosti spoluhráči?

Samozřejmě, že mi dávají bídu. Mám to pořád na talíři, ale já to beru. To k tomu prostě patří. Když mi teď někdo v české extralize odpálí homerun, hned říká: „Hele, jsem lepší než Ótani!“

Měl si vůbec prostor zažít Japonsko i mimo turnaj? Vnímal si ho teď jinak než v osmnácti, kdy jsi tam byl poprvé?

Moc času jsme neměli. Byli jsme v Japonsku asi dva týdny a trochu volna jsme si užili jen během prvních dnů, když jsme hráli přípravné zápasy v Mijazaki. Náš hotel byl přímo na pláži, chodívali jsme se projít k moři, kde byl i nějaký chrám. No a pak v Tokiu, před večerním zápasem, jsme se šli podívat na Císařský palác, navštívili jsme pár obchodů a já si koupil tričko, ve kterém jsem pak ten den odházel zápas.

Co jsem se tam ale naučil, je jíst rámen. Od té doby ho miluju. Vlastně jsem nejedl nic jiného. Našel jsem si takový úplně tradiční japonský krámek s posuvnými dveřmi, čtyřmi stolky, no prostě malinký, miniaturní. A bylo to hrozně super. Podnik jen kousek od hotelu a já se tam dokola ládoval rámeny. Přišlo mi vtipné, jak bylo to malé místo zašité, vlastně až neviditelné v tom obrovském městě.

Takže žádná turnajová dieta…

Vůbec. Já navíc naštěstí dobře spaluju. To by byl hřích, kdyby nám někdo zrovna v Japonsku řekl, že nemůžete nic jíst. Jediná věc, která mě mrzí, že jsem nezkusil wagjú. Miluju maso a jel jsem tam s tím, že ho ochutnám, ale nevyšlo to. Naštěstí není všem dnům konec a jestli budu zrovna v Tokiu, tak si nějaké dobré místo najdu. A taky navštívím ten jediný krámek, kam jsem chodil na rámen.

Řekl bys, že se po téhle zkušenosti tvůj zájem o Japonsko zvětšil?

S bráchou jsme měli zálibu v Japonsku od mala. Bavil nás dějepis, takže historii země do nějaké míry znám. Nedávno jsem se taky díval na dokumentární sérii Bitva o Japonsko na Netflixu, která je úžasná. Sleduje začátek éry šógunátu Tokugawa. Mám tyhle hrané dokumenty hrozně rád.

Můj zájem to ale určitě zvedlo. Až bude Oliver, můj syn, trošku větší a začne lépe vnímat svět, chtěl bych tam s ním a s přítelkyní jet, něco si projít. Ukázat jim Japonsko, ať ho taky vidí. Pamatuju, jak jsem byl poprvé v Kjótu a jak mě nadchlo. Zahrady, bambusové háje, byl jsem v sedmém nebi. Chtěl bych se podívat na staré vesničky a celkově toho objevit víc.

„Jsem kluk z Ostravy, který měl takové velké štěstí si zahrát proti borcům, kteří berou 700 milionů.“

Jednou si zmínil, že kdybys měl hrát v zahraničí, tak bys chtěl jít právě do japonské ligy. Jak je vlastně pro hráče z Česka složité takhle odejít hrát jinam?

Bývalo to těžší. Dneska si hráči mohou udělat profil na serveru, kde prezentují svou hru, jsou tam statistiky, videa ze zápasů… Myslím, že pro české hráče není složité hrát třeba v Německu, v Itálii, někde po Evropě. Taky podobné nabídky dostávám. 

Ale láká tě hlavně Japonsko.

Kvůli té kultuře a fanouškům. Hrát tam baseball by samozřejmě bylo super, ale užil bych si i ten čas mimo. Mít možnost zase víc celou zemi prozkoumat. Vyřešit něco takového už by ale dneska bylo těžké. Mám tady rodinu, práci. Kdyby taková nabídka přišla na škole, tak neváhám.

Dneska už si ligový veterán, hodně si toho zažil, vidíš před sebou nějaký další cíl?

Teď už si chci baseball víceméně jen užívat. Ale jasně, kdyby člověk neměl žádný cíl, tak jak může žít, že jo? Rád bych se dostal na další World Baseball Classic. A není vůbec automatické, že tam budu. Chci si to zasloužit tím, že budu hrát dobře a ne jet proto, že jsem Satoria, který něco předvedl před třemi roky. Když budu vědět, že házím blbě, tak prostě řeknu trenérovi, ať vezme někoho jiného. 

Má Česká repre šanci porazit další týmy?

Má. A hlavně si myslím, že si to moc dobře uvědomují i týmy, které byly vždycky lepší než my. Musí se s námi počítat. Už nejsme úplná ořezávátka, ale očividně něco dokážeme. 

Na začátku rozhovoru si zmínil, že nerad prohráváš. Štvala tě nakonec i ta prohra s Japonskem, přestože jste věděli, že je to asi bez šance?

Jasně, že jo. Na druhou stranu, často se na ten nadhoz na Ótaniho dívám a vždycky mě rozesměje. Jsem kluk z Ostravy, který měl takové velké štěstí si zahrát proti borcům, kteří berou 700 milionů. Přijde mi komické a bizarní, že se to povedlo.

Patříte mezi baseballové fanoušky? Sledujete zápasy, zachytili jste úspěch české reprezentace nebo jste se dokonce byli podívat na baseball v Japonsku? Dejte vědět v komentářích.