Japonská láska k prodejním automatům

Povídá se, že Japonci u sebe jiné národnosti nesnesou. Není to ale pravda. V Japonsku totiž existuje jedna minorita, kterou dokonce nadšeně vítají. Žijí spolu ve vzájemné symbióze už desítky let. O koho jde? Prodejní automaty.

Automaty jsou super. Nemusíte si s nimi povídat, neptají se, nesoudí. Ty první, jak je známe dnes, se objevily v Londýně a bylo to v 80. letech 19. století. Prodávaly hlavně pohledy, obálky apod. V Americe pak i žvýkačky. Do Japonska se dostaly jen o pár let později a ze začátku (údajně) sloužily k prodeji tabáku.

Zkrácená verze článku v audio podobě mého tematického YATTA podcastu.

Hlavní popularita a největší rozvoj přišly až na přelomu 50. a 60. let dalšího století. První úspěch slavil automat s džusem, kde jste si mohli koupit jeden kelímek za pouhých 10 jenů. Do byznysu s automaty se pak rychle pustili další japonské společnosti, pivovary… Z nějakých 200 tisíc kusů automatů v roce 1964 se během šesti let stal milión, o další tři roky později už 2 milióny a v roce 1984 už rodina prodejních automatů dosáhla na číslo 5 milionů. Od té doby se jejich počty zvyšují spíše pomalu. Pro vaše srovnání, statistika třeba uvádí, že v Americe je takových automatů zhruba 7 milionů. Je to ale taky podstatně větší země. Japonsko má prostě nejhustší koncetraci prodejních automatů na světě. Vychází jich zhruba 1 na každých 25 obyvatel. Jo a podle údajů z asociace výrobců prodejních automatů se jejich roční výnos pohybuje kolem 60 miliard dolarů. Slušné.

Kde je najdete? Kdekoliv na ulici včetně odlehlých míst a vesniček. Na hoře Fudži, ve vlaku, v kapslovém hotelu, na nádraží, na záchodech, na lodi, prostě všude. Japonsky se jim mimochodem říká [džidó hanbajki]. A koupit v nich můžete skoro vše na co si vzpomenete. Cigarety, alkohol, zmrzlinu, polévky, ručníky, noviny, lístky na vlak, deštníky, ovoce, hračky, DVD, burgery, vajíčka, občas i kalhotky nebo jiné spodní prádlo. No je toho hodně. Nejčastější jsou ale samozřejmě ty nápojové, případně s drobným občerstvením.

V 90. letech automaty na květiny umožnily mladým Japoncům uniknout rozpakům, když nakupovali květiny pro své děvče. V Japonsku, které na veřejné projevy náklonnosti pořád moc nedá, to byl docela důležitý krok. Ve stejné době fungovaly taky seznamkové automaty. Online to tehdy ještě moc nešlo. Muži vyplnili formulář s fotkou a dalšími parametry, zaplatili 40 dolarů a nechali udělat 30 kopií, které pak byly náhodně rozmístěny po automatech, kterým se říkalo Happy Guy. No a ženy mohly za 2 dolary získat náhodnou kartu muže.

Proč si automaty našly cestu do srdcí Japonců?

1. Japonci docela hodně pracují a cení si pohodlí. Možnost zajít si kdykoliv do automatu, který funguje nonstop, je zkrátka jednoduchá a odpovídá to zdejšímu životnímu stylu. Věřte mi, rychle si na to zvyknete.
2. Zdejší populace stárne, zase tak moc cizinců tady nepracuje a dětí se taky nerodí zrovna hodně. No a tím roste cena práce. Prodejní automaty tím pádem představují určité řešení, protože nepotřebují zaměstnance, který by zboží prodával. Maximálně tak někoho na údržbu, doplňování a výběr peněz.
3. Vysoká zalidněnost měst a velké ceny nemovitostí vedou k tomu, že Japonci žijí v malých bytech, kde není zase tak velký prostor pro skladování potravin. A stejně tak je zbytečné pro některé společnosti otevírat všude nové obchody, když tam mohou nastrčit automat, který bude mít na metr čtvereční větší výnos než běžný krámek.
4. Automatům hraje do karet i nízká kriminalita v zemi. I když v sobě často mají dost peněz, nestává se, že by je někdo poničil, ať už stojí v centru nebo v nějakém temném rohu předměstí.
5. Japonsko je stále hodně hotovostně založená země a je zvykem s sebou nosit i dost mincí, kterých se pak v takových automatech můžete jednoduše zbavit.
6. No a je samozřejmě pravda, že japonská společnost má v oblibě roboty a automatizaci. Lidé těmto systémům věří a tak proč je nemít na každém rohu.

Vysvětlovat, jak japonské automaty fungují, asi nemá moc smysl. Od těch co máme v Česku až tak jiné nejsou. Vhodíte peníze (10, 50, 100 nebo 500jenové mince, případně 1000jenové bankovky), vyberete si nápoj nebo jinou věc a je hotovo. No dobře, pár výjimek přece jen mají. Hodně automatů v Japonsku přijímá platby přednabitou IC kartou, což jsou takové hodně užitečné karty ve formátu kreditky, které se nejčastěji používají na vlaky a jinou dopravu. Koupit si ji můžete i vy, taky jednu mám, protože to život v Japonsku docela usnadňuje.

Další nezvyklou věcí pro vás může být, že v podzimních a zimních měsících automaty nabízí i horké nápoje. Poznáte je snadno, protože jsou označené červeným štítkem. Nepleťte si je ale s červeným svítícím nápisem, ten obvykle říká, že daný nápoj už je vyprodaný.

Jaké jsou ceny nápojů? Některé automaty jsou dražší, u jiných stojí vše jen 100 jenů, uvidíte sami. Běžně je cena v rozmezí 100-200 jenů (tedy cca 20-40 Kč za lahev). Počítejte ale s tím, že si připlácíte pár korun za pohodlnost. V supermarketu nakoupíte levněji, ostatně jako u nás.

Pomáhají, nebo škodí?

Je pravda, že tím, jak automaty fungují nonstop a je jich opravdu hodně, čelí i kritice právě z důvodu nadměrné elektrické spotřeby. Na druhou stranu jsem ale slyšel o tom, že hlavně ty nové mají svůj chod nastavený tak, že přes noc přechází do úsporného režimu a během nějaké méně frekventované doby dokonce nevyhřívají nápoje. Už se mi to ale nepodařilo dohledat, tak tuhle informaci berte raději s rezervou. 

Co je pak taky super, že tisíce japonských prodejních automatů jsou nastaveny tak, aby poskytovaly nápoje zdarma během živelných katastrof jako jsou zemětřesení nebo vlny cunami. Protože v sobě mají záložní baterie nebo generátory, zvládnou nějaký čas fungovat i při výpadku elektřiny, které mohou být při takových nehodách běžné. Skvělá věc.

Většina automatů má na sobě taky poznačenou lokalitu svého umístění, což se může hodit, když potřebujete navést na svou adresu třeba sanitku. Obvykle jsou ale tyhle souřadnice popsané jen v japonštině… No a takový malý benefit je často přítomnost odpadkových košů, kterých jinak v Japonsku moc nenajdete. Tyhle jsou ale obvykle uzpůsobené přímo na prodávané zboží, takže mají třeba jen otvor na plechovku nebo malou PET lahev.

Když jsem zmínil, že se v automatech prodávají třeba cigarety nebo pivo, možná vás napadlo, jak je to ošetřeno ve vztahu k dětem. Tak poslouchejte. Konkrétně na nákup cigaret potřebujete doklad Taspo (zavedený od roku 2008), známý taky jako tabáková karta, kterou když nenačtete, automat nebude fungovat. Jako cizinec ale něco takového patrně řešit nebudete, takže jste odkázání na cigarety z obchodu.

To u automatů s pivem je to trochu jednodušší. Taky sice některé mívají ověřovače totožnosti, které skenují řidičák, ale podle všeho většina z nich ani nefunguje nebo je vůbec nemá, takže si pivo koupíte úplně v pohodě. I to je každopádně taky důvod, proč se tyhle automaty z veřejného prostoru pomalu vytrácí. Najdete je ale pořád třeba v hotelech. 

Tak kde jsou sakra ty kalhotky?

No a teď už konečně pojďme na těch pár výstředností. Každý z vás určitě slyšel o automatech na použité kalhotky. Někdy mám dokonce pocit, že je to snad jediná věc, kterou o Japonsku lidi ví, protože podporuje jejich zkreslenou představu o podivném chování místních lidí. Pravda je ale taková, že většina z nich nikdy takový automat neviděla. Dobře, nějaké skutečně existují, ale jsou to jehly v kupce sena a nikdy nešlo o nic běžného. Narazit na ně můžete v některých sexshopech v Akihabaře, rozhodně ne na veřejnosti. Někdo dokonce tvrdí, že jen to jen dobře živená legenda, která vzešla z jiných základů, kdy takové nošené spodní prádlo prodávaly v 90. letech (s nástupem japonského popu) hudební idolky, mladé dívky, do speciálních obchodů pro dospělé. Tahle praktika se ale údajně stala ilegální a všechny tyto obchody postupně zavřeli. Kdo ví. Hledejte a třeba na nějaký narazíte.

A co dál? V roce 2013 se objevil automat na podprsenky, nové a čisté, ale neměl moc velký úspěch a pokud jsem to dobře vyčetl, už ho nenajdete. Co naopak najdete jsou automaty na roušky, erotické pomůcky nebo taky polévku s celou létající rybou uvnitř. Po internetu kolují taky videa automatu, který prodává tzv. mystery boxy, zabalené krabičky, kde až po otevření zjistíte, co jste si koupili. Na stanici Niigata mají automaty na saké, kde po vhození mince dostanete panáka rýžové pálenky. V Tokiu je automat na trička, ale taky na sojovku. V Hirošimě pak měli, a nevím jestli pořád mají, automat, který vám připraví čerstvou pizzu. No a za takové dvě stovky seženete i automatovou kravatu. Zkrátka všelicos.

Zdá se vám už teď, že jsou automaty opravdu všude? A to jsem záměrně vynechal ty, přes které si v rámen barech a jiných bistrech objednáváte jídlo nebo o gačapony, automaty, ve kterých se prodávají série klíčenek. A to je panečku fenomén sám o sobě. Mám o nich samostatný gača-článek.

Rád bych tohle téma uzavřel nějakým tipem… Jenže každý máme jiné chutě, tak co vám poradit, abyste si pak na mě někde nepočkali. Moje strategie, když jde o japonské automaty, je jasná: Testovat, co se dá! Co na pohled vypadá zajímavě a chutně. Automaty vyrábí jiné firmy, mají různou nabídku, rozhodně se nebojím, že byste jejich tu hromadu možností rychle vyčerpali. Jasně, častokrát se spálíte a koupíte si něco hodně hnusného, ale to je prostě součást hry. Vím to až moc dobře z vlastní zkušenosti. Od té doby má u mě ječmenný čaj (mugiča) doživotní stopku – hlavně za to, že se proradně maskoval za zelený ledový čaj a zkazil mi celý den. Jak ale říká staré japonské pravidlo, dvakrát stejnému nápoji důvěru nesvěříš. Ámen.

Tak dobře, prozradím alespoň jeden svůj tip. Třešňový mléčný čaj, který seženete v jarních měsících, to je topka. Je to limitovaná edice, takže se musíte dobře dívat, ale pokud máte rádi sladší chuť, tak neváhejte a berte.