Daniela Kinoshita: „Zamilovala jsem se do atmosféry v buddhistických chrámech.“

„Zajeď si na Kójasan, je tam teď nová česká restaurace,“ říkala mi kamarádka Zíza, když jsme se jednou večer potkali v Ósace. Zajel jsem. Oslavili jsme tam s kamarády výročí 100 let Československa. A poznal jsem Danielu, která společně s manželem tenhle malý podnik mezi osmi vrcholky provozuje.

Jejich restaurace Marutaka není tak úplně česká. Nečekejte, že byste si sem skočili na guláš se šesti nebo svíčkovou. Spíše zde najdete pár hezkých upomínek na domov a možná i nějakou – pro Japonsko – netradiční položku v menu. A vlastně to není ani čistokrevná restaurace, spíše takový mix kavárny, restaurace a hospůdky. Přesto ji osobně vnímám jako takový malý český ostrůvek v japonském moři a těším se, až zase za pár týdnů skočím ke Kinoshitovým na oběd (pokud tedy koronavirus dovolí).

Kójasan je nádherný sám o sobě. A podnik téhle sympatické a neskutečně milé dvojice z něj pro nás Čechy dělá ještě o chloupek atraktivnější místo k navštívení. Až budete poblíž, neváhejte je zajít pozdravit – mapku najdete na konci rozhovoru.

Jaká byla vaše cesta k Japonsku? Byl to váš sen nebo jste se k němu dostala spíše náhodou?

Sen podívat se do Japonska se postupně formoval. Dost dlouho jsem o Japonsko neměla aktivní zájem, snad kromě japonských filmů, anime a romantických představ o světě nindžů, samurajů a gejš. Asi kolem 25 let jsem poprvé začala i s japonštinou, protože se mi moc líbilo jak zní, ale velmi rychle to vzdala. Pro pořádnou motivaci to nestačilo.

Nicméně Japonsko pro mě byla země, do které se rozhodně musím podívat. Až koupíme byt, až budu mít stabilní zaměstnání, až budu mít přebytečné peníze… Teď už bych tak dlouho nečekala, ale takhle jsem byla naučená uvažovat. Když jsem viděla fotky od známého, tak jsem se do Japonska zamilovala a začala plánovat první cestu a zatímco u řady lidí to první cestou skončí a pak se chtějí podívat jinam, já jsem se okamžitě chtěla vrátit zpět.

Vlastně to ani nedokážu pořádně vysvětlit, zamilovala jsem se ještě víc a to zejména do atmosféry v buddhistických chrámech a šintoistických svatyních. Také jsem prožila v Japonsku déjà vu a měla velmi zvláštní sen. V hloubce duše se prostě spustilo něco, co už nešlo zastavit. Tak jsem se znovu začala učit japonštinu, našla si japonské kamarády, chodila na všechny akce v Brně a občas i Praze související s Japonskem a učila se kromě jazyka i o japonské kultuře, mentalitě, historii atd.

Kdy jste zemi navštívila poprvé a vybavíte si první dojmy?

Bylo to na jaře před pěti lety a byl to pro mě samozřejmě kulturní šok. Tehdy mi bylo jasné, že na to, abych se sblížila s Japonci, angličtina vůbec nestačí.

Často se říká, že Japonsko je krásná země pro dovolenou, ale náročná pro život. Změnil se nějak váš pohled za tu dobu, co jste se tam z Česka přestěhovala?

Nezměnil, ale neřekla bych, že se to týká jen Japonska. Obecně je vždy náročné začít žít v cizí zemi.

Svůj podnik jste otevírali na konci září 2018. Co byl impuls pro to pustit se do vlastní restaurace a proč právě Kójasan?

Můj manžel si chtěl otevřít restauraci na Kójasanu už nějakou dobu, ale nebyly vhodné prostory. A proč Kójasan? Jednak je to památka UNESCO, takže významná lokalita cestovního ruchu a obzvlášť mezi Evropany populární, a manžel si také říkal, že pro mě bude jednodušší žít v místě, kde jsou zvyklí na cizince.

Co vlastně znamená Marutaka a jak název vašeho podniku vznikl?

Jedná se o pokračování rodinné tradice. Jméno je pro Japonce velmi důležité a pod tímto názvem se v manželově rodině provozuje byznys už léta. Manželovi rodiče kdysi měli pod tímto názvem hračkářství a ještě před tím provozoval pradědeček firmu, která se zabývala transportem balíků na horu Kójasan, v době, kdy nebyla auta rozšířená. Znak kandži „taka“ 高 má navíc spojitost s horou Kójasan, psanou jako 高野山.

Japonští zákazníci jsou určitě náročnější na servis.

Měli jste s manželem už nějaké dřívější zkušenosti s provozem kavárny/restaurace? A je to vůbec dobrý byznys?

Manžel do té doby provozoval asi 20 let Izakaju ve městě pod horou Kójasan. Já zkušenosti z ČR nemám, takže nemůžu porovnat. V sezóně je to dobrý byznys, mimo sezónu nejsou na Kójasanu turisté a většina obchodů a restaurací na pár měsíců zavře.

Jak vás vlastně přijal samotný Kójasan? Chodí k vám hodně i místní, nebo hlavně cestovatelé, co do města přijedou?

Hlavně turisté. Místní občas chodí, ale ne tak často, jak bychom si přáli, což je dáno tím, že je to přeci jen malá vesnice, převážná část obyvatel jsou mniši, případně starší generace a bohužel ven tak často nechodí. A když, tak spíš jezdí mimo horu Kója.

Čím se odlišuje samotná restaurace a jak dnes po více než roce fungujete? Máte v plánu dostat do ní postupně více z Česka?

Na rozdíl od pro Kójasan typickou vegetariánskou stravu, tzv. Šódžin Rjóri, nabízíme typické japonské obědy v bentó stylu, na kterých si pochutnají i ti, kteří nejsou na buddhistickou kuchyni příliš zvyklí. Bohužel budeme menu spíš zjednodušovat, tak abychom provoz zvládli i po narození syna. Takže česká kuchyně bude spíše výjimečně.

Jsou japonští zákazníci náročnější než Češi? A jak reagují na propojení s Českou republikou? 

Japonští zákazníci jsou určitě náročnější na servis. Občas se vyptávají na zemi a jazyk, když vidí dekorace s českou tematikou, spousta z nich nám hlásí, že Českou republiku již navštívili a moc se jim naše země líbila.

Lidi bych pozvala především na výbornou kávu a jedinečnou atmosféru!

Ani my jsme si nemohli fotku s touhle skvělou dvojkou nechat ujít.

Co vám v podniku dělá největší radost a máte nějaký sen nebo představy, kterých byste v tomto ohledu chtěla dosáhnout?

Největší radost nám dělají spokojení zákazníci a prázdné talíře. Chtěla bych zařadit do menu více dezertů a postupně bychom chtěli vymyslet i vlastní suvenýry pro prodej v restauraci. Nápadů máme spoustu, ale ne vše se tu dá uplatnit, takže sledujeme zákazníky, nasloucháme jim a menu i servis se jim snažíme trochu přizpůsobit, ale samozřejmě tak, abychom nevybočili z našeho stylu.

Co je váš největší tahák, na co byste k vám lidi pozvala?

Především na výbornou kávu a jedinečnou atmosféru! Největší tahák je ale vegetariánská kari rýže, což je produkt dostupný jen na Kójasanu a byl vytvořen místní turistickou kanceláří ve spolupráci s buddhistickými chrámy. Jedná se v podstatě o moderní verzi Šódžin Rjóri při zachování všech tradičních principů.

Napsat komentář