McMichal: „Rád vzpomínán na zemětřesení.“
Jeden z málo zmiňovaných pokladů, který může člověk při seznamování s Japonskem objevit, je celá ta česko-slovenská komunita kolem něj. Je nás tolik, až mám někdy pocit, že se z Japonska stalo pro našince druhé Chorvatsko (případně dnes oblíbený Zanzibar). To máte blogery, YouTubery, podcastery a jiné ery… Když se vám zasteskne po japonské kultuře, rozhodně nemůžete říct, že by ty pocity nebylo s kým sdílet.
Osobně lituju pouze toho, že si neumím najít dostatek času, abych sledoval každý příspěvek, video nebo zprávu svých oblíbených autorů. Jak totiž rád říkám, každý z nás se na Japonsko dívá jinak, každý s ním má spojené jiné zážitky, a právě to mě hrozně baví.
Jedním z lidí, které takto rád sleduju, je i Michal. Před pár roky založil Facebookovou stránku Japonsko, země zaslíbená, kde dodneška sdílí spousty fotek, příhod a zajímavostí. Rozhodně o dost častěji než já. Tu krásnou zemi na východě koneckonců navštívil už čtyřikrát (a určitě ne naposled).
Naše cesta k Japonsku je v některých bodech podobná, oba jsme se k němu totiž po kouscích dostávali už od dětství. Michalovi se ale tu první výpravu podařilo uskutečnit podstatně dřív, to když se mu v roce 2009 naskytla možnost přijet za kamarádem, který tam žil a učil angličtinu. Jak ale na druhou stranu říká: „Sám od sebe bych se tam určitě nerozjel, alespoň ne v té době. Dalo by se tedy říct, že jsem k Japonsku přišel takzvaně jako slepý k houslím“.
Začneme tím sice trochu od konce, ale vlastně by mě hned na úvod zajímalo, s jakými pocity ses po první cestě vracel domů? Odkoukal si od Japonců nějaké návyky, chybělo ti něco?
Jistě mi dá spoustu lidí, co se vracelo z Japonska zpět do ČR, za pravdu, že ten přechod je poměrně drsný. Nejvíce se to projevuje na kvalitě služeb, a hlavně výrazu zaměstnanců v obchodech, restauracích, vlastně kdekoliv. Je hodně věcí, které bych z Japonska rád přesunul do Česka a vždy se mi připomenou, když například někde u nás dosednu na studené záchodové prkénko a nebo si mě obsluha nevšímá při příchodu do restaurace. Můj život to změnilo zcela určitě, protože má první cesta do Japonska následně odstartovala chuť objevovat další asijské země.
Tahle výprava proběhla už před 11 roky. Vezl sis s sebou tehdy nějaké předsudky, připravoval ses? A jak se z tvého pohledu Japonsko od té doby změnilo?
Je to už docela dlouho, takže jen rámcově řeknu, že jsem se dopředu moc nepřipravoval, protože jsem věděl, že na to nebudu sám a že o mě bude postaráno. O to větší a milejší pak bylo mé překvapení a nadšení, co všechno jsem tam viděl a zažil. Mé vědomosti o Japonsku byly založeny jen na pár nedokumentárních filmech, tedy hodně povrchní.
Změnilo se toho každopádně poměrně dost. Může to být jen náhoda, ale s každou další cestou narážím na více Japonců, co mluví anglicky. Pozoruju velký nárůst turistů na známých turistických místech a konečně už mi tam funguje mobilní telefon, i když přiznávám, že bez něj to mělo své specifické kouzlo.
První moment po vysednutí z letadla rozhodně nebyl jako ve filmu, nerozzářil jsem se celý štěstím a nerozplýval se nad každou věcí. Spíše bych řekl, že to přicházelo postupně. Když někde jste poprvé, vše je pro vás nové a zajímavé. Až časem jsem s postupným objevováním spíše všedních detailů více ocenil zemi samotnou.
Zemi jsi od té doby navštívil ještě několikrát. Co všechno už jsi stihl projet a kam máš naopak ještě namířeno?
Celkem ve čtyřech cestách jsem v Japonsku strávil zhruba tři a půl měsíce. A strašně moc jsem toho nestihl a neviděl, i proto se tam nadále budu vracet, dokud buď neuvidím vše, nebo nedojdou finance. Hádejte, která varianta je pravděpodobnější. Ale abych byl o něco konkrétnější, navštívil jsem už tři ze čtyř hlavních ostrovů. Zbývá mi Hokkaidó, taky souostroví Okinawa a mnoho malých přilehlých ostrůvků, které chci v budoucnu vidět. Zajímavé na tom je, že při svých prvních třech cestách do Japonska jsem neopustil hlavní největší ostrov, tedy Honšú.
Rád bych taky navštívil liščí vesničku a mám zálusk i na prozkoumání prefektury Tojama. No, kdybych měl vyjmenovat vše, to by nikoho nebavilo, takový dlouhý seznam!
Vracíš se rád na nějaké místo opakovaně?
Na některá místa se opravdu vracím opakovaně, hlavně když je chci ukázat někomu jinému, ale to pro mě není povinnost, spíše radost. Každopádně už asi pětkrát jsem vylezl na kopec s 1000 torii branami Fušimi Inari Taiša. Všem vřele doporučuji. I když musím říct, že v posledních letech je tohle místo už hodně profláklé a je těžké se vyhnout davu turistů. Strašně rád se taky vracím do Kjóta jako takového, a i když se pokaždé snažím navštěvovat nové a nové chrámy a jiná místa, stále v něm mám co objevovat. Mám pocit, že ho nikdy nevyčerpám…
Štve mě, když se zaměňuje něco čínské za japonské a obráceně. Češi stále moc nerozeznávají rozdíl mezi asijskými kulturami a přijdou jim tzv. na jedno brdo.
Když pomineme hlavní atrakce typu už zmíněného Fušimi Inari, kam bys poslal cestovatele, který jede do Japonska poprvé?
Z gastronomického hlediska bych doporučil zajet do Kóbe na exkluzivní Kóbe hovězí plátky, ochutnat marinovaného úhoře a vybrat si nějakou restauraci, kde z venku ani nepoznáte, že o restauraci jde. Takové bývají totiž nejlepší.
Za zajímavostmi v Japonsku opravdu netřeba jezdit daleko, takže s čistým svědomím doporučím mé oblíbené Kjóto. Těch hlavních turistických míst je tam jen několik a zbytek budete mít pro sebe. Abyste si některé lokality ale opravdu užili, je dobré si o nich předem něco zjistit, mít domorodého průvodce, nebo se zúčastnit nějaké organizované pěší prohlídky. Projít si totiž čtvrť gejš bez vědomostí o nich a s nimi jsou dva velmi odlišné zážitky.
Pro nováčky pak taky určitě vřele doporučuji vyzkoušet onsen neboli horké prameny.
Zažil jsi sám něco, o čem bys řekl, že se to lidem v Japonsku běžně nepodaří?
Mám pocit, že běžně turisté v Japonsku nenavštěvují zdravotnická zařízení. Já měl to štěstí v neštěstí hned dvakrát. Jednou v nemocnici na vesnici při šití ruky, po druhé v srdci Tokia u zubaře s vypadlou plombou. Od té doby vím, jak se řekne „plomba“ a už to nikdy nezapomenu — cumemono.
Věřím, že takovou zkušenost si řada lidí ráda odpustí… Co nějaký veselejší zážitek nebo třeba okamžik, na který i po letech rád vzpomínáš?
Rád vzpomínám, a tohle spoustě lidí přijde možná divné, na zemětřesení. Těšil jsem se, že ho zažiju, a i po té zkušenosti si to rád zopakuji. Abych to ale trochu zjemnil, musím doplnit, že chci zažít jen ta zemětřesení, která nikomu neublíží a žádné stavby neporazí, tedy jen ty „bezpečné“.
Řekl bys, že se za poslední roky proměnil pohled Čechů na Japonsko? Štve tě něco z předsudků, které se vůči Japonsku drží?
Štve mě spíše, když se zaměňuje něco čínské za japonské nebo obráceně. Češi stále moc nerozeznávají rozdíl mezi asijskými kulturami a přijdou jim tzv. na jedno brdo. Stává se to i českým médiím. Přál bych každému Čechovi, aby si mohl dovolit procestovat nejen Asii a získal větší rozhled i znalosti.
Japonsko má každopádně taky své mouchy. A není jich málo. Kdybys měl tu možnost tam něco změnit, co by to bylo?
Vyřadil bych kandži ze znakových systémů a najednou by se šlo vcelku dobře naučit číst japonsky. Mělo by to ale zase vliv na další věci v zemi a z toho důvodu bych v Japonsku nerad něco měnil. I když se mi něco nelíbí, mohl bych tím změnit podstatu toho, proč mám Japonsko rád.
Kdybych měl soudit podle sebe, odhadoval bych, že sis domů přivezl i nemálo suvenýrů. Co ti dělá největší radost?
Pár nejedlých suvenýrů určitě mám, ale šetřím si je na nějaké hodné místo k vystavení. Největší radost mám z těch gastronomických od miso polévek přes japonská cukrátka až pod luxusní mačču a jiné druhy zelených čajů. Z těch se těším asi nejvíce, protože mi taky nejdéle vydrží.
¨Tím jsi mi nepřímo nahrál na další dotaz. V jednom ze svých příspěvků na Facebooku si psal, že první jídlo, které sis v Japonsku zamiloval, bylo okonomijaki. Vyhledáváš japonskou kuchyni i v Česku, máš třeba oblíbenou restauraci nebo bistro, zkoušíš nějaké recepty připravovat doma?
Ano a zase ano. Nejčastěji chodím na running sushi, to je myslím taková klasika. Rád ale ochutnávám a testuji nové restaurace v Praze i mimo ni. Nemám rozhodně otestované všechny, ale když o nějaké, kde jsem ještě nebyl, vím, jdu ji při první příležitosti vyzkoušet.
A co se týče toho domácího vaření. Asi rok a půl jsem si nechával dovážet „rámen/udon“ balíčky z Japonska, díky kterým jsem dostal polotovary, které jsem následně dodělával vlastními silami za pomocí českých surovin. A dovolím si říct, že vcelku úspěšně. Největší praxi mám ale určitě ve vlastnoručním dělání suši.
A když se podíváme mimo gastronomii, do jaké míry je Japonsko a věci s ním spojené protkané tvým běžným životem?
Někdy mám pocit, že tak mám spíš nastavenou mysl. Zkrátka že mé chování nebo věci, co mě napadají, jsou velmi japonské. Někdy jde o detaily, jindy o hlubší myšlenky. Už před návštěvou a vůbec zájmem o Japonsko jsem měl oblíbené japonské filmy, hudbu, anime a videohry. Až později jsem si ale uvědomil, že k tomu tíhnu a že to všechno pochází právě z Japonska.
Když se dneska ohlédneš za svými cestami, na co bys nalákal někoho, kdo Japonsko zvažuje, ale není úplně rozhodnutý?
Lákal bych na neobyčejně dobré a cenově dostupné jídlo, jednoznačně. Pak už záleží na typu člověka, jestli ho zajímají chrámy, příroda nebo městská architektura. Všeho je ale v Japonsku dostatek.
Pojďme to uzavřít praktickým tipem. Ohledně Japonska totiž koluje spousta doporučení, co dělat, co nedělat… Máš něco, co u takových výčtů moc nevídáš a rád bys to ze svých zkušeností doplnil?
Klidně smrkejte, nikdo vám nic neudělá. Tedy pokud nebudete smrkat hned v těsné blízkosti, což je myslím nevhodné všude na světě. Máte-li smůlu a dostanete velkou rýmu, kupte si roušku, nebudete za exota, ale naopak za ohleduplného cizince.
Jo a nemačkejte červené tlačítko na záchodě vedle mísy, není to splachovadlo, ale hlásič v případě nebezpečí. Jestli ho omylem stisknete, uctivě se několikrát ukloňte zřízencům, kteří mezitím stihli přiběhnout, a rychle opusťte prostor…
