Foto-ohlédnutí za Festivalem bonsají a japonské kultury 2022
Ode mě byste asi čekali něco jiného, ale musím se přiznat, že navštěvovat akce s japonskou tématikou se mi nedaří zrovna často. O to raději jsem byl za pozvání na červnový Festival bonsají a japonské kultury v Botanické zahradě v Praze. Hlavní program byl připravený na víkend 11.-12. června a právě tehdy jsem se zúčastnil. Pokud jste neměli šanci vyrazit, třeba vám událost aspoň trochu přiblíží mé dojmy a fotky. A příští rok vyrazíte taky.
Být podobná akce u nás v Ostravě, možná byste zvýšenou koncentraci lidí mířících na festival poznali už při procházce centrem města. V Praze se ale nadšenci snadno ztratí v davu a tak jsem byl sám zvědavý, kolik lidí událost přitáhne a jestli ten rostoucí zájem o japonskou kulturu u nás není jen moje zbožné přání. Dlouhá fronta táhnoucí se před hlavním vstupem zahrady mě ale rychle uklidnila. Jasně, všichni ti lidi nemuseli nutně skončit mezi stánky festivalu, protože botanická je velká, myslím ale, že jich tam nakonec šla většina. Poznal jsem to bohužel u zástupu těch, kteří čekali na občerstvení z restaurace Miyabi, kde jsem se chtěl taky zastavit… Podařilo se mi to až v neděli, kdy jsem záměrně do zahrad vyrazil s předstihem.
Je pravda, že účast určitě podpořilo i počasí, které přímo vybízelo k tomu, aby lidi neseděli doma. Teplota dokonce dosahovala tak vysokých stupňů, že si člověk skutečně připadal jako v Japonsku, kde je léto pro lidi vyznávající chlad a pohodu (jako jsem já) časem utrpení. Jediné štěstí proto bylo, že festival v Praze nabízel několik míst, kde se mohli návštěvníci zchladit… Což jsem samozřejmě opakovaně využil (zvládl jsem dvě zmrzliny, pivo i posezení v bonsajovém hájku).
Skladba doprovodného programu, o který se postarala Česko-japonská společnost, byla hezky pestrá, takže se v botanické mohl zabavit na pár hodin každý; snad s výjimkou velkých jedlíků (to by stál člověk pořád ve frontě) a fanoušků anime, ale na ty akce přece jen necílila. Jinak se každopádně dalo krásně vybírat — od tradiční hudby a tance, zkoušky meče, skládání origami až po kaligrafii nebo čajový obřad. Sám jsem stihl obrazit skoro vše kromě zenového cvičení Zazen, při kterém jsem musel v neděli paradoxně utíkat na vlak zpět domů. S klidným rozjímáním ve stínu stromů to opravdu nemělo společného vůbec nic. Takové je holt prokletí nás přespolních.
Pojďme ale dát prostor slibovaným fotkám, protože o těch měl být tenhle příspěvek hlavně. Jsou bohužel jen z mého ne zrovna výkonného mobilu, představu si každopádně uděláte. A lepší snímky kdyžtak najdete přímo na Facebooku Botanické zahrady.
Libor Slatinka (na pódiu ve světlém tričku – asi z toho stejně moc neuvidíte) názorně předvedl tvarování bonsaje a přiblížil, jak o takový stromek správně pečovat. „Síla kmene není ovlivněná stářím. Na to my moc nehrajeme, i když ti lidi vždycky zajímá nejvíc,“ zmínil k jednomu z nejčastějších dotazů a řekl, že pěstování bonsají je generační záležitost, kde si musíte tzv. vypěstovat i svého nástupce.
Mluvil také o tvarování bonsají pomocí drátu, což je technika (dle jeho slov nejlepší a nejrychlejší), kterou zavedli právě Japonci. Co mě osobně zaujalo je fakt, že jednou z prvních věcí, kterou musíte u tvarování bonsaje rozhodnout, je, která strana stromku bude nejzajímavější. Jak ale pan Slatinka dodal:
„Strom je živá socha a pohled se může změnit, není to nutně trvalé. Člověk zaslepeny jednostranným viděním se tak může přesvědčit o novém pohledu.“
Asi se to dalo čekat, ale i tak mě překvapilo, že se bonsaje kupovaly docela ve velkém a nejednou jsem viděl lidi, kteří si v náručí nesli opravdu mohutný truhlík. Co vám budu povídat, taky bych si nejraději doma udělal krásné zátiší s bonsají, jenže se bojím, že moje pěstovací dovednosti ještě zdaleka nedozrály takové úrovně. Snad jednou. Anebo potkám ženu zahradnici, tím by se to krásně vyřešilo.
Bonsají se každopádně dalo v zahradě obdivovat spousty, skutečně všech možných tvarů, velikostí a dokonce i barev. Byly tam bonsaje jakoby rozeklané bleskem, propletené ze dvou dřevin, padající a tyčící se do výšky. Kmeny tenké, stejně jako tlusté. A některé měly nejspíš i přes 100 let. Wow.
Akce pro mě samozřejmě byla i příležitostí k mnoha milým setkáním, se Sabinou Lukášovou z Česko-japonské společnosti, Eliškou Konůpkovou, naší kapacitou přes cukroví wagaši (pro blog napsala výborný článek, doporučuji) nebo třeba Květou Capaliniovou, kterou, pokud chodíte na japonské akce, můžete znát díky kurzům vázání mizuhiki. Překvapilo mě, když mi Květa říkala, že se této metodě věnuje teprve od roku 2019. Je vážně dobrá. Se všemi jsme se mimochodem domluvili, že spolu v dohledné době uděláme rozhovor, takže se můžete těšit spolu se mnou.
Na podobě doprovodného programu spolupracujeme s Botanickou zahradou Praha dlouhodobě, v loňském roce jsme dostali poprvé možnost ukázat se v plné síle. K výstavě bonsají jsme dodali více stánků s občerstvením, workshopy a vyplnili jsme celovíkendový program na pódiu. Akce měla velký úspěch a proto jsme byli rádi, že i letos se na nás Botanická zahrada obrátila, tentokrát i s dílčím programem nejen o prvním víkendu výstavy. Myslím, že i letos byl program velmi vydařený a povedlo se nám jej vybalancovat, aby si každý návštěvník přišel na své.
V tuto chvíli jsme se pustili do příprav festivalu Tanabata (23.7.) a Japonského dne v botanické zahradě Průhonice (27.8.) — obě tyto akce mají již svoji vlastní historii. Přestože nejsou tak velkých rozměrů jako výstava bonsají (jsou pouze jednodenní), věříme, že dokážeme zajistit skvělý den pro celou rodinu i přátele. Všechny srdečně zveme, více informací se postupně objeví a našem webu či sociálních sítích. — řekla mi k akci Sabina Lukášová za Česko-japonskou společnost
Tolik tedy k mému ohlédnutí za příjemným víkendem v Botanické zahradě. Zdaleka jsem nevyjmenoval vše a všechny, kteří by si to zasloužili, ale rozhodně to nebyla poslední akce a tak se příště zaměřím zase na další účinkující. Mám celkově radost, jak se u nás v Česku japonská kultura rozvíjí a kolik jednotlivců, týmů a organizací se věnuje nejrůznějším aspektům od jídla přes stolní hry po bojová umění. Vážně je to radost.
K úplnému štěstí mi snad už stačí jen ty otevřené hranice skutečného Japonska, abychom mohli opět vyrazit načerpat inspiraci přímo ke zdroji. Snad brzy! A s vámi se těším na viděnou při nějaké další česko-japonské akci.